Na kancelář na Andrově stadionu si zvykl rychle. Zase jej ze všech stran obklopuje fotbalová vášeň, kterou tolik potřebuje. "Ale nemůžu si teď tady ještě zazpívat mé oblíbené písničky, protože zatím nemáme výsledky," zvážní dvaašedesátiletý trenérský bouřlivák Petr Uličný.
Olomoucká legenda stojí před svou poslední výzvou: klub ho zavolal v zimě na pomoc, aby zachránil první ligu. Po nejtěžší "brigádě", jak půlroční angažmá Uličný s typickým nadhledem pojmenoval, si bude zase užívat život penzisty. Tedy možná...
V sobotu jste měl dvaašedesáté narozeniny. Co jste si přál, trenére?
Záchranu. Protože pro mě by to bylo ukončení kariéry ve dvaašedesáti s hodně pozitivní tečkou. A to už by ti nikdo nesebral. Čeká mě velmi důležitá etapa života. A proto do ní dám všechno.
Třeba by to pak ani vaše trenérská tečka být nemusela.
Pro mě je to tečka. Pokud bymě někdo pak chtěl, přemýšlel bych o tom. Ale teď o tom v žádném případě nepřemýšlím.
Blíží se start jarní záchranářské mise. Jste ve svém živlu?
Určitě! Je to takové očekávání být po tolika letech tady v Olomouci, a navíc v situaci, kdy jsme hodně dole. Jediný úkol, který jsem dostal, je udělat všechno pro to, abychom první ligu zachránili. Jsme odhodlaní to udělat a přesvědčeni, že se to podaří. Tady musí být jednoznačně pozitivní myšlení. Žádné opatrné řeči.
Vrací se do ligy po více než třech letech jiný Petr Uličný?
Ne, můj koučink je stále stejný – hlasitý. Mám tady dva trenéry – Martina Kotůlka s Josefem Muchou a ti dostali v tréninku velké kompetence. To se změnilo. Já naši spolupráci zastřešuju, jsem šéf. Oba jsou perfektní v práci s hráči.
Oni vedou tréninky a vy na tým jako Ferguson dohlížíte?
Až jako takový borec ne. Tréninky si domlouváme tady v kanceláři, oni je mají pak pod pantoflem. Já si akorát řídím taktické věci, standardní situace. A dohlížím, ten fergusonský model mi vyhovuje.
Petr Uličný v číslech2 synové Petr a Tomáš mu dělají radost, Tomáš se dal také po tátovi na trenérské řemeslo. 3 prvoligové kluby vyměnil jako hráč (Olomouc, Spartu, Plzeň). 4 písmenka se skrývají v Uličného slavné přezdívce John. 9 klubů vedl jako trenér v nejvyšší soutěži (Olomouc, Brno, Ostravu, Hradec Králové, Žižkov, Zlín, Plzeň, Opavu a slovenský Ružomberok). 30 roků už uplynulo od doby, kdy jako hráč pomáhal Sigmě poprvé v historii klubu postoupit do první ligy. 35 roků žije kroměřížský rodák v Olomouci. 62. narozeniny oslavil 11. února. 402 úctyhodných zápasů odkoučoval v nejvyšší soutěži a je rekordman ligy. Pochlubit se může také vyrovnanou bilancí 144 výher, 115 remíz a 143 porážek. 124 000 odkazů se objeví, zadáte-li ve vyhledávači Google jeho jméno. Na Facebooku má dokonce fanklub. |
Sestavu určujete jen vy?
Zodpovědnost při skládání sestavy mám já, ale vše spolu konzultujeme. Dnes to nemůžeš dělat sám. Je to týmová práce. Já jsem oba dva, Martina Kotůlka i Pepu Muchu, navíc trénoval. Jsou to olomoucké ikony a to jsem řekl hráčům v kabině, aby věděli, s jakými pány fotbalisty mají tu čest. Já mám zase tu devízu, že jsem tady v osmdesátým druhým roce vykopal s kamarády ligu a jako trenérmámnejvíce odkoučovaných zápasů v lize. Všichni jsme z Olomouce, podíleli jsme se na klubových úspěších, máme k ní vztah.
Jaký moment si z postupové sezony nejraději vybavíte?
Největší zážitek bylo, že jsme vykopali ligu. V Třinci jsme vyhráli a já jsem přihrával nějakému mladému Čermákovi na gól, který to rozhodl. A postoupili jsme do ligy. To byl historický úspěch, na kterém mám podíl, protože z tehdejších hráčů jsem měl nejvíce startů. Teď v klubu z té party ještě pracují Honza Chladil a Jirka Vítů. Bylo mi 32 roků, když jsme postoupili. Potom se sice spadlo, ale to už začala Brücknerova éra a zase se to vytáhlo nahoru. A já už jsem v podstatě začal dělat trenérskou práci.
Jaké byly postupové oslavy?
Okružní jízda městem po zápase v Třinci byla krásná. V autobuse jsme křičeli: Ať žije Bolóš s mamou. Bolóš byl trenér Zeman, který nás trénoval posledního půl roku. Na postupu měli ale velký podíl i Brückner s Máčalou, kteří nás postupně od sedmdesátého osmého roku připravili až na to výsluní. To byla jejich práce.
Předpokládám, že postupový večírek jste vedl vy.
To už si nepamatuju, ale oslavy byly veliké. Historický okamžik. Už v závěru druhé ligy na nás začali chodit diváci, vybavuji si, že na Teplice přišlo deset tisíc lidí. Ale to je už třicet roků a za tu dobu jsem prožil strašně moc příběhů – už především jako trenér.
A po třiceti letech vás Olomouc zase zavolala o pomoc, abyste jí ligu zachránil.
Tomu bych už nevěřil. To jsou takové náhody, které život přináší. Upeklo se to na oslavě našeho nejvyššího představitele Pepíka Lébra, když měl padesát roků. Musím říct, že jednoznačně největším kandidátem byl Karel Brückner, který se oslavy také zúčastnil. Ale on to odmítl. Pak byly další kandidáti přede mnou: mladí Pivarník, Hapal a další, ale ti zase měli práci. Nakonec Olomouc přišla za mnou a já to vzal, protože kdyby novinami prošlo, že tuhle nabídku neberu, tak bych se považoval za zbabělce, i když jsem o tom přemýšlel. Už jsem byl v důchodu...
A užíval jste si klidu, tenisu...
Musel jsem to probrat s manželkou a šel jsem do toho. Ovlivnila mě i jedna regionální anketa o nástupci trenéra Psotky, kterou jsem vyhrál. Byl jsem překvapený, že i veřejnost chce, abych tady byl. To mé rozhodnutí umocnilo.
Přesto, neodrazovali vás přátelé: Johne, Olomouc má jen 7 bodů, sestup s ní bys neměl zapotřebí?
Hodně lidí to říkalo! Ale já jsem to musel vzít, nemohl bych žít s tím, že jsem nabídku Olomouce odmítl. Taky by mě mrzelo, kdyby to pak vzal někdo jiný. Hned druhý den po nabídce jsme se domluvili.
Zůstal jste bouřlivákem? Hráče jste v přípravě především chválil.
Zatím není důvod, abych je kritizoval. Jsou pracovití. Pokud mi budou dělat dobré výsledky, budu je mít rád. Pokud ne, budu na ně naštvaný. Dostane zakouřit, ať se jmenuje Petr nebo Pavel. Když by neplnily povinnosti hvězdy jako Heinz nebo Ordoš, tak na ně umím zvýšit hlas stejně jako na mladého chlapce.
Myslíte, že hráčům na podzim tvrdá ruka chyběla?
To ne. Zdeněk Psotka je pro mě špičkový trenér. Nepídil jsem se, jak to tady chodilo za něho.
Za kouče Psotky hrál tým v ofenzivním rozestavení 4-3-3, které jste Olomouci nechal i v přípravě. Zamlouvá se vám?
Já to tak hraji taky. Ten způsob se mi líbí, hraje to Barcelona. Je pravda, že tam jsou různé modifikace i s 4-4-2, ale tohle je základ.
Bude platit v pondělí na České Budějovice?
Je to důležitý zápas, musí dopadnout tak, že vyhrajeme.
Jenomže v přípravě se vám kompletně rozpadla záložní řada.
Zdravotní stav nám udělal velké problémy: na marodce je mladý Petr a především Hořava, kterého jsem si uměl představit v základní sestavě. A pak hlavně Rossi – post defenzivního záložníka má jako by předplacený, protože tam je vynikající. Jenomže se nám zranil. Už začal běhat, ale rozhodne jeho hlava, jestli se bude cítit, nebo ne.
V ofenzivě je v Olomouci velká konkurence, ale moc defenzivních hráčů do zálohy nemáte.
Ano, dopředu máme velkou konkurenci, ale strašil nás stav zálohy, kde jsou dva marodi, a navíc odešel Bajer. Ale teď už asi těžko na Budějovice přivedeme náhradu. Musíme na ně vletět.
Jste známý tím, že rád zpíváte karaoke. Zazpíval jste si alespoň na svých narozeninách, když v kanceláři zatím "nemůžete"?
Samozřejmě, já zpívám pořád, když mám dobrou náladu. Až budou výsledky, tak si zazpívám i tady v kanceláři. Každý ví, že mám rád české i anglické písničky ze sedmdesátých let – Bobek, Spálený a celou plejádu hitů, které vznikly, když jste ještě vy nebyl na světě.