Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Šťastný jsem už byl, říká někdejší šéf olomouckého fotbalu Kubíček

Jiří Kubíček | foto:  Michal Sváček, MAFRA

14 2017
V bytě v jižní tribuně Androva stadionu mu pracovní kout v rohu připomíná staré dobré časy. Jeho i olomouckého fotbalu, kdy se Sigmou táhl Evropou. Nad stolem visí plaketa španělských soupeřů – Realu Madrid a Celty Vigo. Zbytky vánoční dekorace se zapálenými svíčkami atmosféru barví do nostalgie. Vítá mě chlap s uhrančivým pohledem. Zjevně v kondici.

„Snažím se třikrát týdně chodit cvičit,“ říká bývalý sportovní ředitel Olomouce Jiří Kubíček. Na vysokých školách přednáší sport a právo. Nehádali byste mu, že loni oslavil šedesátku. Bude to už sedm let, co se někdejší mocný a pro někoho kontroverzní muž českého fotbalu, místopředseda svazu, stáhl do ústraní.

Povídáme si dvě hodiny, témat k rozhovoru pro MF DNES se nabízí spousta: nový život po fotbale či pád zadlužené Sigmy, který začal korupční aférou. U soudu tehdy vypovídal proti svému klubu, jenž teď ve druhé lize hledá nového majitele. Znovu si nebere servítky.

Fanoušci Sigmy po druhém sestupu láteří: To by se za Kubíčka nestalo, ať byl, jaký byl. Těší vás to vzhledem k tomu, za jakých okolností jste skončil, nebo vás trápí, jak tradiční klub upadl?
Ne, netrápí. Otázku Sigmy mám v sobě vyřešenu. Mrzí mě to spíše z pragmatického pohledu. V tribuně mám komerční prostory a hodnota místa je vždycky větší, když se tady hraje první liga. Byl bych rád, kdyby byla Sigma znovu v lize, kde je zájem o fotbal úplně jiný.

Nic osobního?
Upřesním: po tom, co se mi ve fotbale stalo, jsem se ho snažil z hlavy vytěsnit. Jednání za zády se odehrávala nejen na úrovni Olomouce, ale i republiky. Co mně vyvedl Ivan Hašek za přispění tehdejšího ředitele Sazky, je neuvěřitelné! Ještě večer mi volal, jak volba do výkonného výboru dobře dopadne a v noci udělá zásah, otočí na Moravě třicet hlasů, aby mě nevolili. Kdyby si to rozdali z očí do očí, to jde přijmout. Pak se dozvíte, že máte prolomený e-mail, nelegální policejní odposlechy přes brněnský gang, a to téměř tři čtvrtě roku. Informace se posouvaly k lidem okolo ve snaze maximálně mně uškodit. Těžký politický kalibr...
Kvůli těmto věcem jsem se pokusil najít jinou životní cestu. Abych vám doložil, že si to nevymýšlím, zacituji z knížky Kmotr Fotbal, kterou napsal Luděk Mádl, jeden ze čtyř novinářů, kteří mě v Praze zpovídali kvůli kauze Sigmy v roce 2010: „Seděl jsem s Kubíčkem na Smíchově v bývalé restauraci u Holubů. Kubíček rozebíral aféru, kterou rozpoutal Karel Kapr, šéf Střížkova. Najednou se zapotácel, vyhrkly mu slzy. Několik minut nebyl schopen slova, jen se zalykal pláčem. V tu chvíli jsem věděl, že musím skončit a vydat se po životní křižovatce jinam, ukončil svůj permanentní boj.“ To byl životní zlom. Byl jsem u kamaráda psychiatra a ten mi řekl: Buď rád, co se ti stalo. Kdybys to v sobě nechal, všechny stresy za těch třicet let, tak by se ti to vyvalilo těžkou nemocí. Uvědomil jsem si, co všechno jsem prodělal. O to horší, že ty e-maily a telefony zneužili i dovnitř mé rodiny.

Byla v nich intimní komunikace?
Kdo z nás je takový, že si v běžné korespondenci uvědomuje, že každý z hovorů nebo e-mailů může být zneužit? Každý asi chápe, o co mohlo jít. Zpět k mému rozhodnutí. Najednou se mi sevřela hruď, jako by mi někdo omotal provaz kolem krku. Trvalo to tak 8 minut. Tekly mi proudy slz. Třásl jsem se, něco drmolil. Psycho záchvat. Novináři, kteří seděli naproti mně – Procházka, Filípek, Saiver a Mádl, mi dávali de facto křížový výslech. Abych ubránil Sigmu, začal jsem používat singulár: Já jsem to nevěděl, já bych to nedopustil. Ale tím, že měli kontakty na fotbalisty z Bohemky, měli detailní informace. Měli otázky směřující tak tvrdě na tělo, že jsem nebyl schopný na ně odpovídat. Novináři mi uvěřili, že jsem měl pravdu ve válce s Košťálem a lidmi, kteří chtěli zprivatizovat svaz. Vybudoval jsem si v Praze silnou pozici a najednou jsem o ni přicházel. Oni mi říkali: Ale ty nám lžeš! Byl jsem postavený před situaci, že bráním neubránitelné a přitom ztrácím kredit. To bylo něco tak silného, že jsem to neustál. A v Sigmě jsem se rozhodl skončit v den, kdy jsem byl na poradě konfrontovaný se slovy: „Jestli ještě budeš o těch věcech mluvit, tak s tebou zatočím“. Byl jsem jediný, kdo v den D nevěděl? Nikdo by mi nevěřil, vždyť jsem velel sportovní oblasti.

Očima autora

Jiří Kubíček ve fotbale budí emoce, i když se v něm už oficiálně neangažuje a tvrdí, že mu nechybí. Udělal mi u sebe v obýváku v bytě na Andrově stadionu lahodné espresso a příjemně jsme si popovídali. Nic na tom, že jsem ho před léty konfrontoval v kauze s vykupováním hráčů. Tehdy to odmítl s tím, že peníze za přestupy předal ekonomickému úseku Sigmy. Znám hráče, kteří o něm neřeknou nic hezkého, ale dvě hodiny s ním, proložené ukázkami vážné hudby, utekly jak dvě minuty. Mluví bez servítek, snaží se přesvědčit (možná i sám sebe), že přednášení na univerzitách v Olomouci a Brně společně s hudbou a rolí dědečka mu díru po fotbale zalepilo. I během rozhovoru o fotbale však vykládal místy plamenně, stejně jako když coby vlivný zástupce fotbalové asociace poukazoval na nedostatky v jejím hospodaření, což v roce 2010 potvrdil i audit. Se Sigmou zažil jako sportovní ředitel její nejslavnější časy v Evropě. Mám pocit, že by si rád dal repete.

Bylo jedno z vašich nejtěžších životních období i to, když jste pak proti Sigmě vypovídal u soudu?
To už ne. Mě advokáti od toho odrazovali: Nechoď tam, hoď se marod, počkej, jak to dopadne. A pak byl jeden, u kterého jsem stážoval, doktor Drobeček. On mi řekl: Vy ještě někdy chcete dělat v advokacii? Povídám, že ano, že bych si chtěl založit kancelář na sportovní právo. Pokračoval: Pak máte jedinou šanci. Když se vás na to soudce zeptá, nemůžete lhát, protože kdyby vyšlo najevo, že jste lhal, skončil byste v advokacii navždy. Věděl jsem, že budu muset říct to, co jsem řekl.

Špinavé prádlo Sigmy se tak pralo na veřejnosti. Mohlo to klubu jenom uškodit, nebo i pomoct?
Přímé odpovědi se vyhnu, ale řeknu jednu věc: podívejte se na Martina Raka, stalo se mu to stejné. V různých modifikacích se to tady mezi funkcionáři jaksi pravidelně opakuje, jako by to byla metoda.

Martin Rak rezignoval, Josef Lébr teď prodává své akcie.
Určitě nebyla náhoda, že i oni dospěli k tomu rozhodnutí. Martin Rak mi řekl: Po dvou letech jsem pochopil, ale tehdy jsem to nevěděl. Promiň. Dneska jsme kamarádi. Já už o tom můžu normálně mluvit. Doufal jsem, že mi lidé odpustí. A přestože to bylo složité, udělal jsem to samé. Odpustil jsem všem, kteří si do mě kopli. Abych mohl brát život pozitivně, tak jsem si musel vyjasnit vztahy s fotbalem. Udělal jsem to i s Berbrem, Peltou a dalšími. Nedávno jsem potkal Pepu Lébra, podali jsme si ruku a domluvili se, že musíme někdy zajít na pivo.
Samozřejmě jsem slyšel fanoušky Sigmy, jak demonstrovali, ale ani s nimi nemám žádný problém. Když hrála Sigma ve třetím kole s Pardubicemi 0:0, potkal jsem je v poločase venku. Přišli za mnou a říkali: Pane Kubíček, co na to říkáte? To je v pr..., nevyhráváme. Já jim řekl: Kluci, já jim tentokrát věřím, ale nechte je být. To že se sem v této sezoně nekoupili žádní hráči, je dobře, protože kdo jiný by měl zvednout Sigmu než odchovanci, aby se tady vrátil rok devadesát a devadesát osm. Je správně, že nechali trenéra. I když jsem říkal, že neměli brát Jílka v rozehrané soutěži v boji o záchranu – chyba. Ale je správně, že když ho tam dali, že ho pak nechali u mužstva, které znal. Kdo jiný by měl vytvořit domácí prostředí než domácí hráči a trenéři, aby pak šli znovu nahoru. Tuto sezonu jim věřím, to si sedne, řekl jsem jim.
Nemám problém říct názor, aniž bych chtěl někomu ublížit, nebo polepšit. Co se stalo v Sigmě, bylo smutné. Jak je možné, že Sigma po 20 letech změnila filozofii z „jedna velká rodina a podíl na rozhodování“ na „rozhodování jednoho“? Podívejte, jak to skončilo: válka mezi akcionáři. Neuvěřitelné. Je to příklad, který říkám studentům v managementu, autorem poučky je Jack Welch: „Jestliže máte ve své firmě lidi, kteří dosahují skvělých výsledků, ale nesdílejí filozofii a hodnoty, kterými firma žije, spolehlivě vás to dovede ke katastrofě.“

Jiří Kubíček

Od korupční aféry Sigma dvakrát sestoupila. Začal tehdy její pád?
První sestup byl dílem špatného rozhodnutí v zimě a neposílení defenzivy, protože hrát fotbal s mladými stopery a nezkušeným středním halvem je v boji o záchranu smrt, to prostě nejde. Vymstilo se jim to s Baníkem. Já se snažil pomoci, ale nemohl jsem přímo. V tu dobu jsme byli ještě v bojovém stavu. Volal jsem Honzovi Grézlovi (někdejší člen představenstva Sigmy, pozn. autora), že zastupuji Rossiho. Jablonec na podzim vypadl se Sevillou. Rossi měl v Jablonci 150 tisíc měsíčně, na jaře by si ulevil od jeho platu a pak ho zase v létě vzal zpátky. Vše už bylo domluveno s Mirkem Peltou, jenže oni to na schůzce o vyřešení problému Doležal odmítli. Rossi by bydlel u mě v tribuně, měl tady být a nespadli by. To byla chyba. Jako trenéra jsem jim nabízel Mirka Koubka, který mi řekl: Juro, Bohemku a Olomouc bych trénoval i ve druhé lize. Pak odešel do Plzně a vyhrál ligu. Měli svou hlavu. Ale příčinou druhého sestupu je neshoda mezi akcionáři a funkcionáři.

Odpustil jste i Jaromíru Gajdovi, s nímž jste dlouho ve vedení Sigmy spolupracoval?
Ano. On mě v začátcích moc naučil. Chybně si připadá, že je nenahraditelným otcem celé myšlenky Sigmy. Když ho vidím, jak z Černovíra přichází s rukama za zády parkem, obhlíží majetek Sigmy a přemýšlí, co bude, umím číst i jeho myšlenky. Několikrát jsem mu z auta pokynul rukou, že ho zdravím, ale vždy se ohlédl jinam. Vůbec mu nezávidím vlastní pohled do životního zrcadla. Stačí si vzpomenout, když přišel ráno 20. března 2010 ke mně domů s novinami s tou šílenou zprávou v Aha! Děti jsou mi svědkem toho, co se dělo. Chybí mu ta zkušenost, co se stala mně. Nikdy nepochopí, že jsem v pohodě také díky tomu, že ho nemám za zády.

Teď se řeší prodej Sigmy. Má před sebou lepší budoucnost?
Nevím, jestli lepší, ale dluhy vyřešit musí. Sigmu chtěl před třemi lety koupit japonský internacionál Honda z AC Milán. Vyslal za mnou jednoho italského manažera s mým kamarádem Milanem Martinovičem a projevil zájem, že by Sigmu koupil za osm milionů euro. Nabídka zněla: Honda chce osmdesát procent Sigmy a dává za to osm milionů euro. Město tím pádem dostane zpátky 23 milionů, protože opustí svých 34 procent a zůstane mu 20. Sigmě by zůstal stadion. Honda to měl vymyšlené tak, že všechny japonské firmy na území Česka budou dávat sponzorské dary a reklamu, že sem přitáhne až pět Japonců, aby se oťukali, ukázali Evropě. Japonská televize bude vysílat fotbaly z Olomouce jako teď čínská ze Slavie. Věřil, že umí sehnat 40 až 60 milionů ročně. To znělo dobře.

Jak na Sigmu přišel?
Honda se rozhodl, že zůstane po ukončení kariéry v Evropě, a aby se mohl u fotbalu dále realizovat, tak projevil zájem o koupi klubu. Za tu nabídku by v Itálii získat druhou ligu asi nemohl. Vyzval jsem primátora Staňka k jednání, tehdy byl pouze týden ve funkci, nabídku mu tlumočil. Jenže byl v politice nováček a neznal situaci v Sigmě. K jednání nedošlo. Loni koupil Honda v Rakousku druhou ligu.

Zpátky k otázce. Čekají olomoucký fotbal lepší časy, nebo ještě nedopadl na dno?
Výkonnostně má Sigma nastartováno. A pak musí začít realizovat to, co nám ostatní záviděli. Hold the line – držet lajnu – mezi politiky, podnikateli a funkcionáři, a to vše v obrovské konkurenci hokeje. Těžká práce a potřebné morální zásady na všech stranách. Při znalosti problému i osob je jim potřeba hodně držet palce. Když to Sigma nepodělá, tak sportovně postoupí.

Aby pak znovu nespadla...
Jak jste jednou v lize, tak týmů, které jsou na tom podobně, je spousta: šest až sedm.

Dobrá, ale tohle asi není to, co by fanouška Sigmy naplňovalo.
Už nebude patřit mezi prvních šest, to jsou obsazená místa těmi silnějšími – Sparta, Slavia, Plzeň, Mladá Boleslav, Jablonec, Liberec.

Dlouhodobě?
Ano, a v momentě, kdy Brno postaví stadion, tak první šestku rozšíří.

Jiří Kubíček

Ale na tahle místa Sigma patřila.
Ale už nepatří, to je pryč. Podstatou je to, že musí prodávat kvalitu, u které ve vlastním klubu ještě nedosáhla na svůj vrchol. Ale tak je to i v konfrontaci s cizinou, to není chyba Sigmy. Jako příklad si vezměte hráče Schicka. Ze Sparty šel za sto milionů a po půl sezoně má hodnotu 400 milionů. Jenže tu prokázal pro zájemce až v Itálii.

Poháry se tedy podle vás do Olomouce jen tak nevrátí?
V dohledu pěti let nevrátí, tedy když nepřijde zanícený miliardář a nevrhne do klubu velké peníze. Bude hrát mezi sedmým až šestnáctým místem. To nejde jinak, tady už budou vládnout jen kapitalistické peníze. Na Spartu a Slavii nikdo nemá, ti si to budou rozdávat s tou šestkou, kterou jsem jmenoval. Je otázkou, jestli Sigma bude mít ještě tak silné politické zázemí, jaké měla. To se buduje léta a nemusí to vyjít. Tady myslí každý na sebe.

Co vás v životě nejvíc naplňuje?
Předat něco studentům, zejména dálkařům. Protože u těch deňáků jsem někdy zklamaný z jejich přístupu. Chystám se na přednášku týden, abych jim řekl nejnovější věci. A oni si někteří na přednášce hrají hry na počítači. Přednáším v Olomouci a Brně. V Praze si to nepřáli mocní, ač jsem konkrétní nabídku měl. Učení mi zabere půlku týdne.

A druhou půlku?
Tak vidíte – zhubl jsem deset kilo. Chodím sportovat, dvakrát až třikrát týdně. Starám se o zahradu a nemovitosti. A zvolnil jsem. Třicet let odpovědnosti od rána do večera na dvou frontách, myslím, stačilo.

A posloucháte vážnou hudbu.
Samozřejmě! Bez ní bych tu už v této podobě nebyl. Zachránila mi život, mnohé naučila pochopit a přinesla mi přítele, šéfa filharmonie v Olomouci Láďu Kvapila. Byl jsem jako zakletý princ v pohádce. Měl jsem jen fotbal. Ráno o půl osmé jsem chodil do práce a z práce mezi desátou a jedenáctou večer. Soboty, neděle jsem jezdil po fotbale. Chodil jsem i na béčko. A to mi někteří v klubu vyčítali, že nechodím na dorost a na žáky. V roce 2000 jsem si musel jít pro Martina Raka, protože jsem dělal sportovního a marketingového ředitele, začal jsem být schizofrenní. Jako marketingový ředitel jsem cítil, jak těžké je peníze sehnat, a jako sportovní manažer jsem měl problém těžce nabyté peníze utrácet za hráče, když jsem viděl, že nemají kvalitu. Martinu Rakovi jsem předal devadesát smluv, on je rozšířil na sto čtyřicet. V tom byl geniální, pracovitý.

Jak vám pomohl psychiatr?
V roce 2006 jsem byl proti předpisům potrestaný – 22 měsíců jsem nesměl dělat volenou funkci ve výkonném výboru. Mocní v Praze se rozhodli, že mě tak odstraní. Přemluvili Károlyiho (předsedu disciplinární komise), aby mi dal trest. Dvakrát mně šlo doslova o život. Za zády pak přemlouvali olomoucké funkcionáře, aby mě vyhodili. A když řekli, že ne, tak jim vyhrožovali, že Sigma spadne. Těžké období. Vlasta Petržela by mohl o sezoně 2006/2007 vyprávět. Na jaře 2007 sem přijelo čtrnáct rozhodčích z Čech a hráčům říkali: Nemáte šanci, to máte za Kubu, to máme nařízené. Když jsem zjistil, že vlastním funkcionářům nevadí, že mě zlikvidují, tak jsem požádal o pomoc kamaráda psychiatra.

Předepsal vám medikamenty?
Ano, ale vyhodil jsem je. Přečetl jsem si, co je to za hnůj, že se to dává rodičům, kteří ztratí při autonehodě dítě. Měl jsem nabíhací prášky a pak antidepresiva. Zachránila mě hudba. Klasická. Poslouchal jsem koncerty, studoval ji a snažil se pochopit obsah. Říká se tomu muzikoterapie. Také proto jsem od roku 2011 věnoval sponzorsky Moravské filharmonii, na kterou pravidelně chodím, dvě stě třicet tisíc. To když si přečte má rodina, tak tomu nebude věřit.

Jiří Kubíček oznamuje, že opouští všechny své fotbalové funkce

Co si pouštíte na bolavou duši?
Skladba, ve které je asi nejvíc osobních emocí skladatele, je violoncellový koncert h moll od Antonína Dvořáka. Psal ho v době, kdy mu umřela jeho osudová láska, herečka Josefina Čermáková. Již deset let mám v Redutě předplatné v poslední řadě. Prostě jaksi nemám rád, když mám někoho za zády.

Dnes Jiří Kubíček miluje hudbu víc než fotbal?
Dá se to tak říct.

Ve fotbale jste byl přitom většinu svého života.
Osmnáctého dvanáctý 1984 jsem začal dělat zásadní funkcionářskou práci – sportovního ředitele v Olomouci. A v ten den také ukončil fotbalovou kariéru na výkonnostní úrovni. Když jsem v roce 2010 z fotbalu odešel, měl jsem za sebou nepřetržitých 26 let v jednom klubu bez sestupu a v jednom zátahu 20 let ve výkonném výboru svazu, z toho 4 roky v pozici místopředsedy, což znamenalo projít pěti těžkými volebními valnými hromadami. Mám na co vzpomínat.

Fotbal vám vůbec nechybí?
Ne. Fotbal je geniální hra, ale hudba je geniální sama o sobě. Je v ní vše: pravda, filozofie, prožitky, energie a vrchovatě citu. Mnoho lidí po poslechu hudby utírá slzy.

Návrat vylučujete?
Ano, už nikdy nechci nést odpovědnost za dění ve fotbalovém klubu nebo svazu. Dělat najatého manažera a nemít pozici vybudovanou dlouholetou prací v klubu bez důvěry v kolegy je totální nesmysl. Zodpovědného člověka můžete nejvíc potrestat tak, že mu svěříte zodpovědnost za rozhodující funkce. A já se cítil za Sigmu zodpovědný.

Měl jste jiné nabídky?
Přes pár přátel v klubech ano. V úzkém kontaktu jsem byl s Petrem Šafarčíkem v Baníku. Vloni jsme se kontaktovali s Martinem Krobem ze Slavie. Když vstoupil do představenstva, konzultovali jsme nejlepší manažerské řešení pro klub a řeč přišla i na mě. Řekl jsem mu, ať se jde zeptat pravověrných slávistů, jestli by moje jméno unesli. Večer mi volal: Ne. A já na to, že jsem mu to říkal. Ale Martinovi bych pomohl vždycky a nezištně. Když řekne a já budu znát. Je to skvělý člověk.

A kdyby zavolala Olomouc?
V Olomouci to je jiné. Na téma Olomouc jsem už s několika lidmi seděl. Ale tady platí obligátní – nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Vždycky by se našel někdo, kdo by mi připomenul staré časy. Myslím, že už ta doba minula, a je to tak správně.

Jiří Kubíček

Ve fotbale jste měl pověst svérázného manažera, na hráče jste uměl být tvrdý ...
... nebyl jsem svérázný, byl jsem důsledný proto, aby si i oni plnili povinnosti, protože já si je plnil.

Litujete něčeho?
Vidím zpětně své dvě chyby. Zaprvé: ve fotbalové politice v Praze v tehdejší funkci místopředsedy bych se domluvil s Vlastou Košťálem a Jardou Vackem. Oni mi to opakovaně nabízeli. Nechali by mě částečně ovlivňovat věci, za které jsem bojoval, a potom, pro některé osoby v mé blízkosti ta oběť nestála za to. V politice to tak chodí. Ti, co si vybudují moc, se mají umět dohodnout. Jenže jsem beran v ascendentu lva a nedal jsem si říct. Zadruhé: když jsem v Sigmě zjistil, že ne mám důvěru, aby mě nezrazovali vlastní lidé, měl jsem zasáhnout. Letěli jsme v roce 2009 hrát předkolo Evropské ligy na Island a já už tam raději neletěl. Cítil jsem, že se mi něco děje za zády. Vystoupil jsem s tím na schůzi, že to nechápu, že mě Psotka nechce poslouchat, že ho někdo nutí, aby mé příkazy ignoroval. Lidé z dozorčí rady jen nevěřícně zírali a zastal se mě Ivo Mareš. A znovu se vracíme k Jackovi Welchovi. Nekonáš-li podle klubové filozofie, dojdeš ke katastrofě. Dovolím si ocitovat pasáž z projevu pana Gajdy na valné hromadě z roku 2006, kterou jsem nedávno našel v archivu: „Náš Mgr. Kubíček jako místopředseda ČMFS je lidmi z vedení ČMFS ignorován s cílem a všemi prostředky jej jako funkcionáře odstranit. K tomu se snaží použít i disciplinární komisi. Funkcionáři, potažmo majitelé klubů, musí sloužit fotbalu, a ne sobě. Je třeba si vážit diváka, nepodvádět ho a snažit se jej neustále vším, co děláme, dostat do hlediště. Nekrást, neuplácet a chovat se ve všech ohledech tak, abychom se sami za sebe, kteří ve fotbalu a sportu působíme, nemuseli stydět.“ To byla naše filozofie v klubu. Dobré, ne? Tak jsem se to učil a léta jsme to dodržovali. A protože to někdo pošlapal, dospěla Sigma do nynějšího stavu. Když jsem se rozhodl odejít, zkusil jsem poslední manévr.
Sepsal jsem zásadní fakta a šel za dvěma lidmi, kterým jsem stoprocentně věřil: Jardou Uhýrkem, majitelem Gema, a Honzou Grézlem. Byl tam i návrh na personální řešení: zůstanu, ale dva lidé musí odejít, protože zradili filozofii klubu. Za tři dny jsem to vyřešil po svém a odešel. Po odchodu z fotbalu jsem prožil krásných pět let a měl na sebe konečně čas. Není čeho litovat.

Chodíte kolem toho, ale nezaznělo to ještě. Jste přesvědčený, že Sigma tehdy uplácela?
(rozesměje se hlasitě) K tomu se přece já po těch letech nemůžu a nebudu vyjadřovat. Zvláště proto, že odpověď stejně všichni znají.

Zeptat jsem se musel.
No, musel. Ale ono je to vlastně už řečeno a přímé vyjádření je zbytečné. Fakt si myslíte, že je tady ještě někdo, kdo má oči otevřené, někteří se mu před očima doslova svlékli do nedbalek a on dělá, že to nevidí?

Myslíte, že pokud Sigma získá nového majitele, vymění vedení?
I kdyby přišel nový majitel, tak nevymění. Někteří lidé využili času, odborných znalostí a zakopali své kořeny hluboko, velmi hluboko. Situaci vyřeší až životaběh.

Máte rád citáty. Jaký nejvíc?
Mám dva, těmi začínám přednášky: Člověk, který je při smyslech, musí umět rozeznat dobré od špatného, správné od nesprávného a spravedlivé od nespravedlivého – Arnošt Lustig. A pak staré arabské přísloví: Zavedeš-li osla do Mekky, koně z něho neuděláš. Také se mi líbí pravda o poznání charakteru od pana Kemra: Všechno, co činíte, jak myslíte a jak se chováte, se vám ve tváři vyrazí a v očích zračí. A ještě jednu klasiku od Marcela Pagnola: Pravda je vůbec to nejtěžší, co lze lidem nabídnout k vědění.

Jste teď šťastný?
Krásná otázka. Ale zodpovědět ji lze, až když víte, co je štěstí. Onen pocit se totiž nedá ani koupit, ani v sobě nařídit. A proto odpovím slovy profesora Kouteckého. On ten stav zkušeností propojených s hudbou nazývá vnitřním vyrovnáním s odcházejícím dnem i svým životem. O to se snažím. Prošel jsem složitým obdobím a myslím, že šťasten už jsem byl. Ale kdo ví?

Autor:


Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze