Do Liberce v pondělí přijel, aby se rozloučil s hráči a vyřídil náležitosti. "V kabině jsme hráčům poděkovali za spolupráci a popřáli jsme jim vše nejlepší do dalšího žití a bytí."
Překvapilo vás rozhodnutí klubu?
Ani ne. Náznaky byly celý podzim.
Ale na tiskové konferenci po debaklu s Olomoucí jste to ještě nevěděl, že?
Ne. Jen nám bylo řečeno, že v 18.20 máme být v zasedací místnosti. Tam nakráčeli členové představenstva akciové společnosti a ústy předsedy nám sdělili, že končíme.
Napadla vás myšlenka na konec už při tom katastrofálním utkání?
To vůbec. Nemám důvod trpět nějakými obavami nebo sebemrskačstvím. Začal jsem trénovat v roce 1969, tohle je moje 41. sezona a je mi 64 a půl.
Je to pro vás trpký konec?
Já to beru zcela pragmaticky. Karel Havlíček Borovský kdysi řekl: Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinak, dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák... Podívejte se na hokej. Trenér Paleček vyhraje s Vary ligu a v nicneříkající základní části soutěže skončí. Takových případů je dennodenně. Je to běžný jev. Ale že by to patřilo k příjemným zážitkům, to samozřejmě ne, protože je to svázané s prohrou a každý radši vyhrává, že.
Ladislav Škorpil
|
Loučili jsme se na tom společném sezení v sobotu. Já s tím nemám problém, jen to ze mě sejme zodpovědnost a stresy. Trénováním si člověk život neprodlužuje.
Takže jste cítil úlevu?
To v takové chvíli cítí každý.
Tým, který byl vloni třetí v lize, jde dnes ke dnu. Vyhodnotil jste si sám pro sebe důvody?
Vloni jsme skončili třetí, a kdybychom netrpěli výroky rozhodčích proti nám, bylo dokonce reálné i druhé místo na úkor Sparty. Celkový výsledek vždycky ovlivňuje v první řadě kvalita práce a ta byla v Liberci na solidní úrovni. Ale fotbal je ve finále hra, a ne fabrika na body. Součástí každé hry je i herní štěstí. Druhá věc, a ta rozhodující, je hráčský potenciál týmu. Je důležité, jestli se tým zkvalitňuje, nebo oslabuje.
Ale z Liberce v létě odešel jen stoper Košťál.
Z jeho odchodu jsme neměli takové obavy, ale on se do skutečnosti výrazně promítl. Dostali jsme skoro nejvíc gólů v celé lize, takže problém spočívá v obraně. Převážná většina obdržených gólů přicházela z levé strany, spousta z nakopávaných balonů, které propadly k brance. Důležitá je taky typologie hráčů. Dřív nám bojovnost dodával právě Košťál, očekávala se i od Bílka, Gecova či Nezmara. Teď tady jsou takoví bojovníci z donucení. Mužstvo je také nevyvážené výškou. V řadě zápasů jsme museli sestavu přizpůsobovat soupeři, aby nás nezničil ze vzduchu.
A co přílišné mládí mužstva?
To je veliký problém, který je možné dokumentovat zápasem v Plzni, která měla v kádru jednoho hráče do 23 let, zatímco my jich tam měli šest. V poločase se zranil Holeňák a nahradil ho osmnáctiletý Kelič... Když se podíváme na vzestup Jablonce, tak vidíme zkušenou osu Drsek, Pavlík, Lafata, navíc přišel Čížek. V Liberci úplně chybí střední generace. Je tady pár zkušených hráčů přes třicet, kteří už se nebudou zlepšovat, ale zhoršovat. Ti mladí nedorostli výkonnostně tomu, aby mohli tým táhnout sami, hlavně z pohledu psychické odolnosti. Jsou až příliš odkázaní na průběh zápasu a otáčet výsledek není jednoduché ani pro kvalitní mužstvo.
To je pravda, ale naléhal jste na vedení, aby sestava mužstva nebyla taková "mateřská školka"?
Nepopírám, že svůj díl viny na tom nesu i já. Moje naléhání asi bylo malé, když ten výsledek byl takový. Ale zárukou úspěchu by nebylo ani velké naléhání, protože vždycky rozhoduje ten, kdo do toho dává peníze.
Vyčítáte si něco? Udělal byste něco jinak?
Nemám co. V průběhu této relativně neúspěšné podzimní sezony jsem už říkal, že je to dobrá zkušenost hlavně pro mladé trenéry, kteří tady se mnou pracovali. Já teď nemám důvod se zaobírat nějakou analýzou. Mám dost svých jiných mimofotbalových starostí a aktivit.
Prohlédněte si zápas Liberce, který se stal Škorpilovi osudným
Co budete tedy dělat?
Do Liberce jsem šel na základě toho, že mi pan Karl zavolal a řekl větu: Pane Škorpil, nepomohl byste Liberci? Tak jsem přišel a snažil se. Moje představa o životě v důchodu je úplně jiná, než že jsem každodenně přivázán k mužstvu. Když jsme vyhráli pohár ve Zlíně, jeden místní funkcionář vtipně řekl, že mám řeči jako kouč Brückner. Když ho někde vyhazovali a novináři se ho ptali, co bude dělat, on jim odpověděl, že připadá v úvahu Barcelona nebo Madrid a že je to padesát na padesát: on by tam chtěl a oni ho nechtěj. Není mým snem umřít na lavičce. V Hradci Králové jsem ve fotbale předsedou občanského sdružení, navíc sedím v zastupitelstvu města. Místo o hráče se teď můžu starat o občany. A taky si můžu zajít, kam chci a kdy chci.
Berete to jako tečku za svou trenérskou dráhou?
To je vždycky otázka nabídky a poptávky. Já jsem se nikdy nikam nehlásil. Za svou dlouhou kariéru jsem byl pouze na čtyřech klubových štacích: 25 let jsem odtrénoval v Hradci, přes sedm let jsem byl v Liberci, dva roky v Dunajské Stredě a dva roky v Dukle Praha. Plus tři a půl roku u reprezentace do 21 let. Věřte, že trénování jsem si užil dost. Nemám pocit, že by mi něco scházelo. Nikdy jsem se necítil existenčně na tuto činnost vázaný. Uživil bych se jinak, nehledě na to, že jsem se jako trenér nikdy ani živit nechtěl. Stal jsem se jím vlastně z donucení.
Jak to?
Profesionálně jsem to začal dělat proto, že v roce 1981 v Hradci vznikalo tréninkové středisko mládeže a bylo potřeba, aby se o to někdo staral na plný úvazek. Já jsem tehdy dělal u dorostu a bylo mi líto nechat to někomu jinému. K mužům Hradce mě pak přeřadili podle zákoníku práce...
Jakou perspektivu má podle vás liberecký tým?
Na reprezentační srazy do 21 let odjelo šest libereckých hráčů, ti musí mít tendenci se lepšit a zhodnocovat. Budou zvyšovat výkonnost mužstva, je jen otázka, jak tady takový hráč zůstane. Aby současné mužstvo vyhrávalo, je potřeba do něj přivést fotbalisty středního věku. Ti jsou nejproduktivnější proto, že jim to pořád ještě běhá, ale už mají taky zápasové zkušenosti. Ty jim nedá trénink ani to nikde nevyčtou. Problém je v tom, že dřív si hráči předávali zkušenosti přímo na hřišti. Starší řekl mladšímu: Tohle mi tady dělat nebudeš. Když tohle není, hráči do sebe dostanou zkušenosti jako malé děti tím, že si musí sáhnout na kamna, aby věděli, že pálí.
