Sám to přesně neví, ale jestli se fotbalistům nepovede utkání s Tureckem, žádné "potom" pro něj nebude. Jeho chlapci, jak hráčům říká, se s turnajem rozloučí a on se rozloučí docela.
Anebo je tu druhý extrém, možnost báječného sbohem. Zápas číslo čtyři, finále šampionátu ve Vídni.
Minimálně jedno utkání, maximálně čtyři. Víc zápasů osmašedesátiletého kouče u českého výběru určitě nepotká. Ať nastane jakákoliv varianta, bude po Brücknerově derniéře na místě potlesk.
Potlesk pro úspěšného trenéra.
Potlesk pro – přes všechny mnohdy i oprávněné výhrady – moudrého muže.
Ještě jeden čaj, ovečko
Pojďme nejprve úplně na začátek.
Byl večer 12. prosince 2001, na Olomouc padla tma a u mě přibrzdil tmavý vůz. "Nasedejte, pojedeme si někam sednout!" Berte to jako chlubení, ale mě opravdu těší ten pocit, že jsem byl prvním člověkem, kterého svezl nový reprezentační kouč. Brückner jím byl právě před několika desítkami minut jmenován.
O chvíli později jsme spolu vešli do restaurace. "Mohu?" stačilo říct Brücknerovi a číšník okamžitě sundával ze stolu cedulku "Reservé".
V Olomouci byl už tenkrát Brückner váženou osobou a jeho věhlas se měl brzy rozšířit po celé zemi.
Dělal jsem s ním ten večer rozhovor, ale nebylo to jednoduché.
Kolem Brücknera byl pořádný "šrumec".
Stále někdo přicházel s gratulací, co chvíli mu zvonil mobil.
V té době se mu dalo ještě bez problémů zavolat, dnes už neznámá čísla nebere.
"Televize? Jo, přijeďte. A přineste si s sebou pudr, ať lépe vypadám," zažertoval na žádost o krátké interview na kameru. Dostavila se poněkud zmatená reportérka, která neměla o fotbale páru, a Brückner jí nadiktoval, na co by bylo dobré se ptát.
"Omlouvám se, fotbal jinak vůbec nedělám," říkala redaktorka v rozpacích.
"A co děláte? Šití, nebo vaření?" uslyšela trenérovu reakci.
Byla to vlastně urážlivá replika.
Jenže Brückner ji pronesl laskavým hlasem a s charizmatem, jemuž je snadné podlehnout.
Když později zvedl oči od stolu a požádal servírku "ještě jeden čaj, ovečko", dívka blaženě spěchala splnit prosbu. Pokud teď někde probíhá anketa o nejcharizmatičtějšího muže, má Brückner i dnes, ve vyšším věku, slušnou naději na přední umístění.
Ostatně, mladý nebyl ani při nástupu do funkce, bylo mu dvaašedesát.
"S tímhle problém nemám, na věk zapomínám. I tlak mám dobrý, 115 na 80 nebo kolik. Vlastně ráno tělo občas bolí, nebo když jsem nedávno po bouřce musel na chalupě pokácet pět stromů," říkal mi při rozloučení před restaurací.
Když jsem se před šesti a půl lety vracel z Olomouce, měl jsem jasno: Tenhle Brückner nemusí být vůbec špatná volba!
Božský trenér
V této chvíli je na místě přiznání: ano, i já jsem v té olomoucké restauraci podlehl Brücknerovu kouzlu.
A tohle okouzlení víceméně trvá; kdyby tento článek psal někdo jiný, možná by byl trenérův obraz kritičtější.
Jenže píši ho já, který má stále v paměti Brücknerovu tehdejší větu, jež se zdaleka nevztahuje jen na fotbal: "Čím víc se pokoušíte o úspěch, tím víckrát musíte být neúspěšný." Pravda je, že Brückner byl u reprezentace neúspěšný výjimečně.
Přebíral ji po zpackaném pokusu postoupit na mistrovství světa 2002 a od té doby český fotbal nechyběl na žádném velkém turnaji, konkrétně na dvou Eurech a jednom světovém šampionátu.
Tam všude ho dovedl muž, jenž vrásčitou tváří a účesem připomíná indiánského náčelníka. Však také jedna z jeho přezdívek zní Klekípetra podle váženého muže kmene Apačů z knih Karla Maye.
Změnil se za tu úspěšnou éru Brückner? Jistě. Pochybuji, že by pro mě vlastním vozem dojel na ulici v Olomouci, i dovolat se mu je velmi těžké. Když zřídka chce, sám si vás najde.
"Máte zavolat trenérovi, chce něco upřesnit," telefonovala mi zaměstnankyně fotbalové svazu krátce poté, co jsem se vrátil z některého z rozhovorů s ním.
"Zavolám rád, ale nemám jeho číslo. Poslední, které jsem měl, si nejspíš změnil." Za chvíli mi od svazové pracovnice přišla na mobil vizitka s aktuálním mobilem. Snad se nebude zlobit, když prozradím, pod jakým jménem měla Brücknera uloženého – "Božský trenér". I já ho mám tak uloženého dodnes.
Změnil se Brückner? Určitě. Je těžko představitelné, že by nyní přišel na internetový on-line rozhovor se čtenáři, jako to udělal na začátku kariéry u reprezentačního áčka.
A není to určitě tím, že když ho po něm vezl redaktor zpět do sídla svazu na pražském Strahově, došel mu v autě benzin, a tak musel stopnout jiného řidiče, který šokován dovezl Brücknera do cíle.
Brückner se stal nepřístupným, ale není to podle všeho tak nelogický krok. Spíš se nemohl nezměnit.
Chce-li, dokáže být velmi zábavným společníkem, přesto v něm vidím introverta. Solitéra, který si jde za svým, ješitně nepochybuje o svých schopnostech a nedbá příliš na mínění okolí. Proto mu pravděpodobně musel být na obtíž věčný chór radilů a kritiků, a proto se od nich postupem času vědomě odstřihl.
Není to úplně chvályhodná vlastnost.
I mě jako novináře štvalo martyrium, které předcházelo tomu, než jsem dostal trenéra na rozhovor.
A mé kolegy to přivádělo doslova do stavu zuřivosti.
Přece vám odpovídám!
Bylo by podezřelé líčit Brücknera ve výhradně světlých barvách. Ješitnost a pocit neomylnosti (kterým zjevně trpí, i kdyby stokrát říkal, že ne) ho dovedly na vrchol. A tyhle záporné, ač jemu prospěšné vlastnosti někdy neudržel pod kontrolou.
Bylo pro mě ještě snesitelné, když kouč vytrvale dělal, že nerozumí otázce, na niž se mu nechtělo odpovídat.
Dalo se to chápat jako svérázná obrana, jako taktizování silného šachisty, kterým Brückner skutečně je: tak dlouho se bránil atakům soupeře, až to protivník vzdal.
Příkladem budiž dialog z doby, kdy se objevila varianta reprezentačního comebacku záložníka Patrika Bergra, jenž se před lety národního dresu zřekl.
"Pane Brücknere, bavil jste se s Patrikem? Vrátí se do týmu?" "Reprezentantem může být každý, kdo je zdravý, má formu a chuť za české mužstvo hrát." "Splňuje Patrik všechna vámi jmenovaná kritéria?" "Reprezentantem může být každý, kdo je zdravý, má formu a chuť za české mužstvo hrát." "To už jste říkal. Já se ptám, zda to sedí na Patrika." "Reprezentantem může být každý, kdo je zdravý, má formu a chuť za české mužstvo hrát." "Tím mi přece neodpovídáte..." "Nevím, co chcete slyšet." "Ptám se vás na Patrika Bergra." "A já vám na to odpověděl." "Nepostřehl jsem." Brückner rozhodil rukama a podíval se na fotografa přítomného u rozhovoru s výrazem: Proboha, já se tak snažím, co už mu mám víc říct?! Jsem přesvědčen, že to byla od trenéra úmyslná póza. Brückner je totiž velmi dobrým hercem, který zaujme polohu, jež se mu v určitých situacích hodí. Vlastně nevím, zda je to dobrý, či špatný povahový rys, v každém případě mně někdy pekelně nevyhovoval.
Vysloveně špatně mi bylo z Brücknera pouze jednou: když řekl kolegovi z konkurenčního deníku, že nepoužívá mozek.
Napsal jsem tenkrát "antibrücknerovský" názor, a přestože jsem to považoval a stále považuji za správnou věc, psal se mi hodně těžce. Jednak proto, že si Brücknera velmi vážím, jednak proto, že z mého obrazu moudrého muže zbyl v danou chvíli člověk, jenž nezvládl uražené ego.
K něčemu však tohle poznání nejspíš dobré bylo: k uvědomění, že pokud si Brücknera zaškatulkujete do jisté kategorie, hned vám z ní vyskočí. Trenér český fotbalistů je nejednoznačná, složitá a – řečeno jeho vlastním oblíbeným slovem – nečitelná osobnost. Možná to mě na něm baví ze všeho nejvíc.
Jahody mu nestačí
A teď pan B. odchází.
Možná na něj přece jen trochu dolehlo stáří a s ním spojené zdravotní problémy, které nedávno prodělal.
Možná poznal, že náročný a ostře sledovaný život trenéra reprezentace nelze stále protahovat.
Myslím, že to muselo být velmi těžké poznání.
Brückner je typem člověka, na němž je výrazně vidět, jak práci bezmezně miluje. V tom je inspirující.
Z tohoto důvodu si zároveň troufám tvrdit, že se u fotbalu bude pohybovat dál. "Bez něj bych sešel," přiznal kdysi.
Je absurdní představa, že Brückner zůstane na své chalupě za Olomoucí a bude plít jahody, byť se to o něm traduje tak často, až se z toho stal mýtus. To už je mnohem pravděpodobnější, že si do hlíny v záhoně nakreslí klacíkem fotbalové hřiště a bude na něm zkoušet nové taktické varianty. Napořád zůstane trenérem, byť třeba na výměnku.
Nejen německým jménem je vlastně Brückner podoben politikovi Riegerovi z nové Havlovy hry s příznačným názvem Odcházení.
Opouští vysokou funkci a ta mu bude pořádně chybět. Ne kvůli moci, která z ní plyne, ale kvůli pocitu naplnění. "Jestli si mohu dovolit relaxovat?" zděsil se jednou nad otázkou. "To je bezvadný a kdo bude dělat fotbal?" Jeden zápas u reprezentace, možná dva, tři, čtyři... A dál? Dál už nic.
Pan B. odchází.
Nevím, jak vám, ale mně bude chybět.
