"Tahle noc pro mě bude vážně výjimečná," křičí. "Všichni nás od prvního dne odepisovali, nikdo s námi vůbec nepočítal." Kdo tak to bouřlivě slaví šťastný výsledek 1:1?
Ricki Herbert, trenér fotbalové reprezentace Nového Zélandu. Možná vám to jméno nic neříká.
Tak pojďme nejdřív do roku 1982. Mistrovství světa pořádá Španělsko a jedním z jeho účastníků je Nový Zéland. Herbertovi je jedenadvacet, v národním týmu hraje obránce a s mužstvem cestuje na druhou polokouli na vrcholný turnaj.
"Bolelo to hodně," vzpomíná na porážky od Skotska, Sovětského svazu a Brazílie.
Trvá dlouhých osmadvacet let, než se Nový Zéland kvalifikuje znovu. A jedním ze strůjců postupu na šampionát do Jižní Afriky je Herbert, tentokrát jako kouč. A když v prvním zápase proti Slovensku obránce Reid ve třetí minutě nastaveného času hlavou srovnává na 1:1, propuká obrovská euforie.
DOKÁZALI JSME TO Novozélandští fotbalisté se radují po remíze se Slovenskem.
"Teď konečně máme první bod, měníme historie naší země," dodává rozzářený kouč.
Chápejte ho, ač si o remíze se Slovenskem myslíte cokoli.
Nový Zéland, to je pro sportovní svět především ragby a fenomenální All Blacks. Copak nějaký fotbal: na žebříčku FIFA je až na 78. místě, na letošním turnaji patří k největším outsiderům. "Třeba se to teď změní," věří nadšený Herbert.
Nejspíš by to neříkal, nebýt jedné zásadní věci: Austrálie, dlouholetý neohrožený vládce fotbalové Oceánie, před kvalifikací dobrovolně přešla do asijské zóny.
Novozélanďané se tak zbavili nejtěžšího protivníka, vyhráli svou kvalifikaci a pak v baráži vyřadili Bahrajn, pátý celek asijské kvalifikace. Australané se v ní vešli mezi čtyři přímé postupující společně s KLDR, Jižní Koreou a Japonskem. Oceánie má tak v Jižní Africe dva zástupce.
"A my můžeme být na sebe pyšní," dodává Herbert.
