To jsou vlastnosti, jež vysokým hráčům zpravidla chybějí. Fanoušky si získal jednoduše: ve dvou zápasech zničil slavnou Brazílii. Poprvé při jejím evropském turné v květnu 1997, kdy Norové vyhráli 4:2 a Flo vstřelil dva góly. "Tenhle zápas změnil můj život. Lidé, kteří pochybovali, co umím, najednou stáli při mně," vzpomíná Flo. I když Norové už tehdy měli silný tým, jejich vítězství se považovalo za takový zázrak, že televize vysílala záznam celého utkání znovu druhý den. A byl to nejsledovanější pořad v historii norské televize.
Pro Brazilce se stal Flo přízrakem, když si na ně dovolil ještě jednou o rok později - dokonce na mistrovství světa. Norové tehdy zdolali Brazílii ve skupině 2:1, zcela nečekaně. Flo dal první gól, před druhým byl faulován a penalta poslala outsidera k vítězství. Velebený Brazilec Ronaldo se dostal do stínu a norští novináři začali svého oblíbence nazývat Flonaldo.
Zdědil vlohy po otci, bývalém fotbalistovi. Tore Andre je nejmladší ze šesti sourozenců, všichni si jsou podobní: téměř dvoumetrová postava a výrazně protáhlý nos. U městečka Strin, kde má rodina farmu, se vzpomíná, jak Floovi soupeřili před domem. Vykročili s míčem přede dveře a na zahradě hráli fotbal. Mělo to jedinou vadu, zahrada je z kopce. Tři z rodinného klanu byli na mistrovství světa před dvěma lety. Tore Andre, jeho starší bratr Jostein a bratranec Havard. Jostein už skončil s kariérou, Havard hraje druhou anglickou ligu, další bratr Kjell Rune nastupuje za Sogndal ve druhé domácí lize, jedna ze sestřenic válí první ligu.
Nejdál z rodiny to dotáhl benjamínek. Vystřídal Sogndal, Trömsö a Bergen. Kluby měnil kvůli jednomu trenérovi. Ten muž se jmenuje Harald Aabrekk, dnes dělá asistenta u reprezentace a s Floem si přirostli k srdci. Do Chelsea v létě 1997 už Flo přestoupil sám. Trvalo mu, než se prosadil. Měl skvělé konkurenty: Zolu, Vialliho, Casiraghiho, Hughese. Dnes norský obr tvoří trochu komickou útočnou dvojici s Italem Gianfrankem Zolou, který je o pětadvacet centimetrů menší. Ale je to ďábelská síla.
Na hrotu v reprezentaci hrává Flo většinou sám. Přesto za 43 zápasů vstřelil 21 gólů. "Cítil jsem se na hřišti hrozně osamocený, nebyl nikdo, kdo by mi pomohl," stěžoval si už několikrát. Naposledy při dubnovém utkání s Belgií, ve kterém Norsko prohrálo 0:2. O norském národním týmu však nejčastěji říká: "Naši hráči jsou v klubech po celé Evropě, jednou za čas se sejdeme v reprezentaci a je nám fajn. Asi nejsme zázrační fotbalisté, ale naše síla je v týmovém duchu." Jsou jako slavný dánský tým osmdesátých let za trenéra Seppa Pionteka.
Flo je typický Nor. Klidný, rozvážlivý. Na veřejnosti sympaťák, svým bručivým hlasem rád šprýmuje. Dlouho mu vyčítali, že se obává střetů. Až Chelsea jej změnila. "Kolikrát mi trenér Vialli říkal, abych byl temperamentnější, abych víc fauloval," vzpomíná. Když nedávno dostal kartu proti West Hamu v anglické lize, přišel k němu Vialli a stiskl mu ruku. "Gratuluju ke žluté kartě," řekl. V letošní Lize mistrů fauloval nejvíc z hráčů Chelsea.
