V úterý odpoledne se stříbrná reprezentace vrátila ze šampionátu v Kanadě do Prahy. Na letišti úspěšné mladíky vítali fanoušci, rodiče, kamarádi a také spousta novinářů.
Pro Šimůnka si přijel otec Milan, bývalý ligový fotbalista Slavie, s manželkou a mladším synem. Když se s nimi sparťanský obránce setkal, už měl za sebou dlouhé minuty rozhovorů s novináři. "Ale let byl horší," říkal Šimůnek s úsměvem.
Jaká byla cesta domů?
Těžká. Z Kanady jsme letěli skoro osm hodin, pak jsme pět hodin čekali ve Frankfurtu. Z Německa už to byla jen slabá hodinka.
Jak jste to čekání ve Frankfurtu trávili?
Odpočívali. No...
Nezašli jste do baru?
Nevím, jestli o tom můžu mluvit. Něco jsme si koupili. Trochu jsme slavili už v Kanadě.
Jak oslavy vypadaly?
Byli jsme na ambasádě a to bylo moc hezký. Pak jsme se ještě zastavili v restauraci.
A budou pokračovat i v Praze?
Máme společnou večeři, ale všechno musí být s rozumem. Není čas, každý se musí hlásit na klubu. Nikdo nepočítal s tím, že se vrátíme tak pozdě.
Jak to máte se Spartou vy? Trenér Bílek vás chce mít za dva dny u mužstva.
Ještě jsem s ním nemluvil, ale momentálně se cítím hodně špatně, jsem strašně unavený. Spal jsem sotva hodinu. A ještě si chci všechno tady užít, je to neuvěřitelný, co se děje.
Takže převažuje radost ze stříbra, než smutek z prohraného finále?
Určitě, jsem úplně unešený z toho přivítání. Tiskovky, premiér. Pravda, po zápase jsem byli zklamaní. Ke zlatu jsme měli blízko, tak nás mrzelo, že to nevyšlo. Ale jen chvíli, teď jsme určitě šťastní.
Kdy zklamání opadlo?
Když jsme druhý den po zápase přišli k velvyslanci. Byli tam čeští fanoušci, to bylo krásný.
Jaký byl váš největší zážitek?
První zápas s Argentinou.
V čem to byl zážitek?
Hlavně ta atmosféra. Už když jsme šli na rozcvičku, tak tribuny bouřily. Sice na nich bylo spousta Argentinců, ale i tak to bylo nádherné.
A váš mimofotbalový zážitek?
Ta vysoká CN věž v Torontu, má skoro půl kilometru. A pak Niagarské vodopády.
Co jste si domů přivezl?
Medaili, ta mi stačí. Dárky jsem nakupoval hlavně pro rodinu.
Když jste víc než před měsícem do Kanady odlétali, jak jste si mistrovství světa představoval?
Vůbec jsem nevěděl, co nás čeká. Neznámí soupeři Panama, Severní Korea, Argentina. A pak ta umělá tráva. Z toho jsem moc radost neměl.
Nakonec jste získali stříbro a vás všichni označili za nejlepšího českého hráče.
Fakt? Neděláte si legraci?
Nedělám, říkal to i trenér Soukup a další bývalí reprezentanti.
To je pěkný, ale já sebe hodnotit nechci. To, co jsme tam dokázali, je zásluha všech.
Vy jste byl kapitán, co všechno jste měl na starosti?
Kasu a třeba oblečení, když se někam šlo. Abychom měli všichni stejné.
Kolik peněz jste vybral?
Osmatřicet tisíc korun.
Za co se platilo?
Hlavně za pozdní příchody na snídani, na oběd, na trénink nebo na přípravu před zápasem. Za to byl největší trest. Minuta zpoždění stála stovku, ale na přípravu to bylo za pět set.
Kdo zaplatil nejvíc?
Myslím si, že Ondra Mazuch. Pořád nosil něco jiného než my ostatní.
Byla chvíle, kdy jste si jako kapitán musel vzít slovo a třeba i zvýšit na spoluhráče hlas?
V osmifinále v poločase s Japonskem. Prohrávali jsme, nebylo to prostě ono. Dělali jsme všechno špatně.
A hned po přestávce jste dostali druhý gól. Neříkal jste si, že je konec?
Ne, měl jsem pocit, že na to pořád máme, že ten zápas ještě otočíme. Fakt jsem věřil. Druhé půle jsme měli lepší. Zapli jsme, zatlačili jsme je, vyrovnali a v penaltách vyhráli.
Nakonec jste došli až ke stříbru. Vy už máte bronz z loňského mistrovství Evropy do devatenácti let, takže vám chybí zlato, které můžete získat s jedenadvacítkou.
Kdyby to takhle postupně šlo nahoru, tak bych se nezlobil.
Asi byste se nezlobil, pokud by přišla nabídka ze zahraničí?
Těžká volba. Nevím, jak bych se rozhodoval. Kdyby byla hodně konkrétní, určitě bych se tím zabýval. Ale pro mě by teď bylo nejlepší hrát za Spartu a udělat si jméno.
 Jan Šimůnek (vpravo) a Martin Fenin (vlevo) předávají dres s podpisy a s vlajkou premiérovi Mirkovi Topolánkovi. |
