Neznámé prostředí tisíce kilometrů daleko od domova. Úplně odlišná kultura, které může být komplikované přivyknout. Země, jejíž fotbal zatím nemá v Evropě takový zvuk. Možná nejistota, zda nabízené podmínky klub splní. A také obava, zda se v úplně novém fotbalovém prostředí prosadí.
Minimálně těchto pět pochybností provázelo fotbalistu Hradce Králové Jakuba Chlebouna na začátku letošního roku při jeho cestě do Kazachstánu, kde si vyjednal své první zahraniční angažmá.
Odvaha nenechat se jimi zvyklat a nabízenou možnost vyzkoušet se mu vyplatila, na sezonu strávenou v týmu nováčka kazachstánské nejvyšší soutěže Akzaik Uralsk bude sedmadvacetiletý obránce vzpomínat jen v dobrém.
"Splnil se mi sen zahrát si v zahraničí, navíc mi tam rok vyšel i fotbalově, odehrál jsem všechny zápasy v základní sestavě," vypravuje Chleboun s nadšením po návratu do Čech.
A také v nich dal pět gólů, což je na obránce slušný počet.
I v tom se mi dařilo. Chodil jsem na standardní situace, nechali mě zahrávat i přímé kopy, takže to nakonec dopadlo tak, že naším nejlepším střelcem byl Bělorus Zenkovič s deseti góly a pak jsem byl já.
Pro každého hráče je v novám angažmá důležité, jak začne. Jak se to povedlo vám?
Měl jsem štěstí, že se od začátku dařilo celému týmu. Byli jsme nováček soutěže, vedení klubu nemělo velké oči, ale my jsme v prvních osmi kolech šestkrát vyhráli a najednou jsme byli v tabulce první. Ve městě byla doslova fotbalová euforie, náš malý stadion byl vyprodaný a řada fanoušků se na něj ani nedostala.
Jakub ChlebounSedmadvacetiletý fotbalista, který v lednu 2004 odešel z Hradce Králové do Slavie, aby se po několika dalších angažmá v nižších soutěžích do Hradce přesně po čtyřech letech vrátil. V lednu letošního roku se dohodl na půlročním hostování v týmu nováčka nejvyšší soutěže v Kazachstánu Akzaiku Uralsk, to v létě o půl roku prodloužil. Za Akzaik nastoupil ve všech 26 ligových zápasech v základní sestavě, pouze v jediném z nich nedohrál až do konce. Akzaik obsadil ve čtrnáctičlenné soutěži 8. místo. V lize tento střední obránce vstřelil za Akzail pět gólů a byl druhým nejlepším střelcem týmu. |
Pak se vám ale už tak nedařilo a po několika prohrách jste klesali dolů. Nebyla z toho v klubu přece jen nervozita?
Nikdo nám ji nedával znát. Sice jsme už tak nevyhrávali jako v březnu a v dubnu, kdy se sezona rozjížděla. Přestali jsme bodovat na hřištích soupeřů, ale doma se nám vcelku dařilo a v tabulce jsme nikdy nespadli tak dolů, abychom se museli bát, jestli se zachráníme. Většinou jsme se pohybovali kolem pátého, šestého místa, doma jsme vyhrávali a nikdy jsme neklesli pod osmé místo, které jsme nakonec obsadili a jen kousek chyběl k tomu, abychom skončili v horní polovině tabulky. S tím byla v Uralsku spokojenost.
A vaše osobní?
S fotbalem velká. Hrál jsem hned od začátku v základní sestavě. Že se fotbalově dařilo, mi v začátku i dost pomohlo, přece jen jsem si musel zvykat na trochu jiný život.
Bylo hodně těžké si zvyknout?
Na začátku jsem z toho byl dost špatný. Když totiž do Uralsku přijedete poprvé, tak na vás jako na Evropana zapůsobí dost depresivně, je to jiný styl. Ale stále jsem si říkal, že jsem tam přijel hrát fotbal a že chci předvádět takové výkony, abych mohl pokračovat. Časem jsem si zvykl na město, jsou tam hezká místa. A hlavně Kazaši jsou strašně ochotní a přátelští. A když k tomu přidáte i jazyk, abyste se domluvil, tak se všechno zlepší. A zvyknete si i na počasí.
Co vám dělalo problémy?
Na začátku zima. S Akzaikem jsme byli v lednu a v únoru na soustředění v Turecku, protože v těchto měsících se v Kazachstánu moc trénovat nedá a v Uralsku už vůbec ne, výjimkou totiž nejsou čtyřicetistupňové mrazy. Když jsem tam přijel na začátku března, bylo ještě dvacet pod nulou. U nás by se asi netrénovalo, ale pro ně to nebyla nijak extrémní teplota a musel jsem si rychle zvyknout, že se v takové zimě vůbec trénuje. Hodně jsem se bál, abych se nezranil, přece jen jsem ještě nic neodkopal a hřiště nebyla v takových mrazech právě ideální. Pak se to ale obrátilo, teploty šly rychle nahoru a v létě jsme zase měli čtyřicet nad nulou.
UDĚLÁM SI PROSTOR. Tomáš Pekhart ze Sparty se dere k míči přes Jakuba Chlebouna z Hradce Králové.
KDO BUDE U MÍČE DŘÍV? Olomoucký Jan Navrátil (vpravo) a hradecký Jakub Chleboun.
Jak vás přijali spoluhráči?
Tak na tohle jsem měl velké štěstí, protože tam byla opravdu výborná parta. Základ tvořili Kazaši, do toho nás sedm cizinců, což je maximum pro klub. Všechno se dalo neuvěřitelně dohromady, s tím jsem neměl vůbec žádný problém.
Mluvil jste o fanoušcích, jací jsou v Kazachstánu?
To pro mě bylo další příjemné překvapení, protože jsou skvělí. Neustále vám fandí a to i ve chvílích, kdy se nedaří, povzbuzují, když prohráváte, v tomhle je tamní fotbalová kultura trochu jiná. Nezažil jsem tam třeba, aby na nás pískali, když se nám nějaký zápas nevedl.
Někteří fotbalisté mají špatné zkušenosti s angažmá na východě, protože jim vedení klubu něco naslibovalo a pak nesplnilo. Máte podobnou zkušenost?
Právě že vůbec ne. Když jsem něco potřeboval, měl jsem nějaký problém, vždy se snažili pomoci a kdykoliv mi pomohli. Navíc neexistovalo, aby nesplnili něco, na čem jsme se dohodli. Asi k tomu pomohly i výkony, když hrajete dobře a oni jsou spokojení s tím, co předvádíte na hřišti, je komunikace snazší. Viděli, že jim můžu pomoct a podle toho se ke mně chovali.
Co si budete nejvíc pamatovat z toho, co se vám povedlo na hřišti?
Určitě první gól, který jsem tam vstřelil. Hráli jsme na hřišti Zetysu, prohrávali 0:1, vyrovnali jsme a mně se podařilo čtvrt hodiny před koncem rozhodnout. A pak hlavně můj zatím asi nejlepší moment z celé kariéry, který přišel o něco později. Hráli jsme tehdy s Tarazem, který byl druhý a my první. Stadion byl narvaný, já jsem kopal hned ve třetí minutě přímák snad z třiceti metrů a byl z toho docela pěkný gól. Nakonec jsme Taraz porazili 3:0 a tyhle okamžiky si budu pamatovat do konce života.
To jste museli být v tu chvíli v Uralsku hodně populární.
Euforie byla úžasná. Po zápase na nás čekalo snad tisíc fanoušků, všichni nám gratulovali k výkonu, fotili se s námi.
V zimě jste tam šel s tím, že máte hostování vyřízené na půl roku, byl problém ho o půl roku prodloužit?
Naštěstí ne. Vedení Akzaiku mi dost dlouho dopředu oznámilo, že budou chtít, abych pokračoval, v tom jsem měl jistotu. Navíc jednání s Hradcem byla velmi korektní, v Hradci viděli, že mám možnost pokračovat a že tam chci zůstat, takže se kluby bez problémů domluvily. Za to jsem Hradci vděčný.
Odkopal jste v Kazachstánu celý rok, jaký podle vás je tamní fotbal?
Kvalitní. V Česku to nedávno ukázala Karaganda, která hrála úspěšně evropský pohár s Libercem, udělala mu u nás dobrou reklamu. Stylem by se dal přirovnat k anglickému, hraje se s velkým nasazením, fotbalovou stránku případně řeší nákupem cizinců, který dají hře řád a udávají její tempo. Proto také skoro každý ligový klub tři, čtyři cizince má.
Ústecký Jan Martykán (ve výskoku) hlavičkuje míč před Jakubem Chlebounem z Hradce Králové
Příbramská posila Stanley Ibe kontroluje míč před hradeckým Jakubem Chlebounem.
Jak to jsou dobří hráči?
V poslední době čím dál kvalitnější, kluby jsou schopné zajistit velmi slušné podmínky, proto už tam hrají třeba i hráči z ruské Premier League. Podle mě je kazachstánská liga naprosto srovnatelná s českou a vzhledem ke stále se lepšícím podmínkám půjde tamní fotbal dopředu a bude čím dál těžší se tam jako hráč udržet.
Udržíte se v Kazachstánu vy pro příští sezonu?
Rád bych, na začátku roku jsem tam jel s tím, že tam chci vydržet co nejdéle a teď ta šance je.
Kde to bude?
Akzaik zájem má, ale teď se objevily i jiné nabídky. Jsem ale také stále hráčem Hradce, takže tahle otázka je hodně otevřená a je v tuto chvíli těžké říct, kde budu pokračovat.
Ale z toho, co jste zažil, by asi Kazachstán dostal přednost.
Nebudu raději předbíhat, abych něco nezakřikl. Ale je pravda, že to byla ohromná motivace. Viděl jsem to pak i na Pavlu Černém, který přišel v létě. V červnu klub sháněl útočníka, ptali se i mě, doporučil jsem právě Pavla, protože jsem věděl, že je v Hradci dlouho a že by potřeboval změnu. Potvrdilo se to, znám Pavla patnáct let, ale ještě jsem ho neviděl hrát tak dobrý fotbal. Bylo vidět, jak si fotbal užívá a vedení Akzaik stojí o to, aby také pokračoval.
