"Německý fotbalový svaz s více než šestimiliónovou členskou základnou je největší na světě a není možné, aby se v něm nenašly nové talenty. Je nutné s nimi ale lépe pracovat, dávat jim více příležitostí, zvýšit důraz na techniku a modernější taktické varianty a skončit s převážně fyzickou přípravou," soudí list.
"Nejhorší německé fotbalové reprezentační mužstvo, kam až paměť sahá," hlásá nemilosrdně titulek bulvárního Bildu. "Děsivou pravdou je, že naše národní mužstvo již není schopno přehrát soupeře fotbalovými prostředky. Přitom Angličané byli vlastně ještě slabší než my, ale tentokrát měli více štěstí. Diskutujeme sice stále na úrovni mistrů světa, ve skutečnosti jsme ale už technicky, takticky i herně dávno druhá třída a hrozí nám pád do úplného ofsajdu."
"Hráči jsou stále slabší, ale dostávají stále více peněz, což má zničující důsledky. Mladí se kromě toho v klubech pohodlně schovávají ve stínu zahraničních hvězd. Navíc svou cenu realizují hlavně v miliónovém byznysu Ligy mistrů a nikoli v reprezentaci," naříká Bild.
"Typicky turnajové mužstvo po trpkých zkušenostech z let 1994 a 1998 letos definitivně dosloužilo. Vystřízlivění by ale mohlo být i k něčemu dobré. Staré časy sebeklamu jsou definitivně pryč a starý mistr je nucen hledat cestu k moderním časům. To ovšem bude znamenat delší zkoušku v trpělivosti," uvádí FAZ.
Hlavním terčem kritiky je samozřejmě trenér Erich Ribbeck. "Erichovo Waterloo", píše Süddeutsche Zeitung a označuje trenéra za pouhého "správce konkursní podstaty německého fotbalu". Die Welt již přesně vyčísluje šest hlavních Ribbeckových chyb:
- od začátku svázal svůj osud i osud celého mužstva s veteránem Matthäusem a ignoroval skutečnost, že devětatřicetiletý hráč již není schopen navázat na své dřívější výkony a není ani dostatečnou fyzičku;
- za trenérského pomocníka si vybral Uliho Stielikeho a rozešel se s ním teprve těsně před mistrovstvím, přestože všichni kolem dávno viděli, že se k němu nehodí a má úplně jiné představy o fotbale;
- kapitána Bierhoffa dlouho držel, ale krátce před ME jej najednou posadil na lavičku a tím rozdělil mužstvo na dva tábory;
- znejistil i brankáře Kahna, dnes zřejmě jediného světového fotbalistu v Německu, když začal spekulovat a experimentovat s Lehmannem;
- opakovaně prokázal, že nemá žádnou jasnou koncepci hry ani představu o taktice a hráči do poslední chvíle nevěděli, co budou hrát. Jeho zamilovanost do hry s liberem je dnes už anachronismus;
- nerozhodnost a neustálé změny předchozích rozhodnutí prokázal i při výběru hráčů, když do přípravy povolával stále nové fotbalisty a vyřazoval hráče základní sestavy, takže mužstvo do poslední chvíle nemělo stabilní složení.