Vozábal je na hřišti i mimo něj známým šprýmařem a filutou. Neblahá zkušenost ze Žižkova, který jej po jarním sestupu vyřadil z kádru, se však na něm přece jen podepsala. Je patrné, že tvořivý záložník přece jen zvážněl.
"Nestojím o to, dělat si jméno, číst si o sobě nějaké vítězoslavné titulky. Tohle mě dávno přešlo," říká třicetiletý Vozábal, který se možná už dnes od 17 hodin představí v domácím utkání proti Čáslavi.
Co teda od angažmá očekáváte?
Chci vedení Zlína vrátit tu důvěru a klukům pomoct zpátky do ligy. Chci být jeden z jedenácti, aby bylo vidět mužstvo. Samozřejmě chci týmu dát to, co se ode mě čeká.
Jak k vašemu příchodu došlo?
Bylo to rychlé. Všichni ví, že jsem byl postavený mimo mužstvo, takže jsem se připravoval individuálně. Nikde se nepovedlo domluvit, ale nikde, ani v jednom klubu, to nebylo z finančních důvodů. Nejvíc mi to vyhovovalo v Praze, tam jsem chtěl stůj co stůj zůstat. Nakonec za mnou minulý pátek přijeli ze Zlína pánové Minář a Valášek a férově mi ukázali nabídku smlouvy. Během týdne jsme se domluvili. Tito dva lidé mi důvěřují, já jim taky, znám je dlouhodobě.
Byl byste schopný hrát už v sobotu, nebo byste si to ještě netroufnul?
Nechávám to otevřené, i toto téma do určité míry existuje. Ale upřímně říkám, že herní praxe je u mě za poslední
půlrok malá, za poslední dva měsíce nulová.
Ani žádný sranda-mač jste nehrál?
Ne, netroufnul jsem si nic, protože byli lidé, kteří evidentně čekali na to, až si půjdu někam kopnout.
Jste na tom teď aspoň nejlépe kondičně ve své kariéře?
Opravdu jsem, mám na to dokonce papír. Viktorka mě totiž poslala na fyzické testy do Střešovické nemocnice. Pokud si dobře pamatuji, takové výsledky jsem nikdy neměl. To ale není záruka toho, že budu hrát dobře. Fotbal se hraje s míčem, na běhátku se ještě žádný zápas nevyhrál.
Bylo celé léto hodně ubíjející?
Psychicky jsem byl úplně na dně, v tom mě drželi nad vodou dva tři lidé. V Praze jsem žil v domě u sparťanů Kladrubského s Kuckou a jejich manželek. A život s nimi byl výborný. Teď jsem jim taky poděkoval, protože mi psychicky hodně pomohli. A pak to byly děti.
