„Není povoleno nic, co by mohlo severokorejské vojáky provokovat. A modré džíny považují za symbol imperialistické Ameriky,“ vysvětluje Stephen Oertwy, Američan z Missouri, který na základně pracuje už třináct let.
Pomalu se blížíme k linii příměří a náhle náš autobus zastavují vojáci. Někdo prý přes zákaz z autobusu fotografoval. Ukázala jim to skrytá kamera. Nastává desetiminutové dohadování a vojáci se nakonec nechají přesvědčit, že si kameraman jenom svítil.
Brzy míjíme golfové hřiště. Je označováno za nejnebezpečnější golfové hřiště na světě. Všude kolem jsou totiž miny. „Někdy se nám stane, že tady máme nějakou skupinu a najednou zazní výbuch. Nějaká se občas ozve,“ poznamenává Oertwy.
V dálce vidíme na severokorejské straně vesničku, před ní je stošedesátimetrový stožár s vlajkou. Severní Korejci prý předstírají, že tam žijí lidé, ale nikdo tam nebydlí. Domy prý nemají ani okna, ta jsou jenom namalována. Jako kulisy.
Na linii příměří stojí proti sobě jihokorejští i severokorejší vojáci. Od posledního incidentu, kdy zde v roce l984 přišli při přestřelce o život čtyři lidé, tu stále panuje napětí. „Ne aby vás někoho napadlo přeskočit támhle tu zídku, okamžitě by vás zastřelili a já bych se z vyplňování všech těch papírů a hlášení zbláznil,“ varuje nás Steve.
Jednotky OSN tvoří zástupci řady zemí. Mají zakázáno s vojáky „odnaproti“ jakkoliv komunikovat. I když často stojí od sebe na půl metru. „Severní Korejci přitom neustále provokují, čtou z uniformy nahlas vaše jméno, dělají na vás posunky a různě se šklebí, pitvoří a posmívají.
Během šampionátu se to ještě zhoršilo. Vidíte ty dva vojáky?“ ukazuje rukou Steve.
Dva severokorejští vojáci, samozřejmě na své straně linie, koukají přímo do okna domku, který už je na druhé straně pásma. „Co to dělají?“ ptáme se svého průvodce. „To byste neuhodli,“ povídá Steve. „Hledají Francouze.“
