Zájemci o jeho představení si musí koupit lístky, jako by skutečně šli na činohru nebo na operu. "Aspoň myslím, že to tak bude," říká Jarošík. "Vysvětlovali mi to, snad jsem jim správně rozuměl." Zas tak zlé to s jeho ruštinou není. Žertem navíc říká, že už umí další řeč: uzbečtinu. Jeho věrným parťákem v Rusku je další zelenáč v týmu, fotbalista Uzbekistánu.
Jak se jmenuje? "Saša." A dál? "Nevím, moment," odmlčí se Jarošík a přes mobil je slyšet, jak se ptá: "Jak se jmenuješ?" A vzápětí se rusky opraví: "Kak těbjá zavut?" Nový přítel totiž právě proti němu seděl v Moskvě na obědě. Pár hodin předtím se oba s mužstvem vrátili ze soustředění na Kavkazu, zítra už letí na další do Izraele.
Jarošík si ve středu užíval prvního dne volna v Rusku, kam odcestoval minulou středu. Byl za něj vděčný, na tréninkovém kempu v lázeňském Železnovodsku se nezastavil. Každý den tam začal tím, že obstarožní autobus dovezl hráče před sedmou ráno k horkému prameni, a oni museli povinně vypít dva hrnky léčivé vody.
A pak až do večera dřina: výběhy s čtyřkilovou vestou, posilování a bazén. Následně padnout do postele a zítra vše nanovo. "Když jednou zmrzly chodníky, po nichž jsme měli běhat, radovali jsme se, že se ulejeme. Jenže oni celou trasu přes noc posypali a jeli jsme dál." Tohle už je ale pro Jarošíka pouze mučivá vzpomínka. Po příletu do Moskvy opustili se Sašou výpravu hned na letišti, nasedli do taxíku a plánovali, jak se zabavit.
První bod programu byl jasný. Máme hlad, shodli se. Za chvíli je v žaludku hřál slepičí vývar a... "Kuře obalené ani nevím čím, ale nechutnalo to zle." Nad talíři se vymýšlelo, co dál. „Půjdeme do nějakého obchoďáku a po nákupech pozvu Sašu na večeři do Českého domu," rozhodl se Jarošík.
"A před spaním si připravím ten proslov do divadla," dodal z legrace. Možná až v divadle od něj ruští novináři uslyší věty, na které nedočkavě a zatím marně čekají. "Pořád mě bombardují, ale mají smůlu: já mám v mobilu uložená čísla a jiná nezvedám."
