Jaká byla u hráčů odezva? Bylo vidět, jak hrozně na nich visí neúspěch. Ale já je musím přesvědčit, že mám pravdu.
Odvetu proti Doněcku jste prožili pod silným tlakem, hráči se báli něco vymyslet a kazili. Necítil jste, že se chovají jako strašpytlové? To je moc silné slovo. Ale když se hraje zápas o všechno, o budoucnost klubu, to musí hořet tráva. Rozumíte, hrát lokty při centrech, aby se soupeř bál. Oni musí cítit, že hrají venku, že prohrávají. Když to přeženu, je třeba je zabít. A my dostali jedinou žlutou kartu, to nechápu.
Měli hráči ze soupeře strach? Někdo takové zápasy psychicky nezvládá. Kluci už se potkali s lepšími týmy, s Italy nebo s Němci, jenže tihle Ukrajinci nám absolutně nevyhovují, neumíme na ně hrát. Jsou to motorové myši, mají všechno nacvičené ve strašné rychlosti. Jako zázrakem jsme za sto osmdesát minut nedostali gól.
Ale stejně jste vypadli.
Doněck postoupil zaslouženě, i když góly střílel v nastavení a prodloužení. Chybělo nám třicet vteřin k historickému úspěchu, třicet vteřin, které oddělily nebe od pekla. Mohlo to být skvělé, fantastické, teď je to tragické.
Vyčítáte si něco? Třeba jste měl udělat něco jinak, aby postoupila Slavia.
A co jsem měl dělat jinak? Já věděl, že nehrajeme dobře, že záloha i útočníci úplně odlítli. Ale nemůžu přece o přestávce vystřídat tři hráče. Co když se někdo zraní, budeme snad dohrávat v deseti?
Nebylo tedy chybou nasadit Vágnera, kterého jste pak raději za dvacet minut stáhl? Neměl jsem ho tam dávat, uznávám. Ale já doufal, že frnkne a dá z brejku gól.
Fanoušci křičeli na hráče, že jsou lajdáci. Měli pravdu? Vždyť my hráli o miliony! Jakápak lajdáckost? Neudrželi jsme míč, útoky se na nás valily, hráči se skoro nepotkali s balonem, to je vždycky depresivní. Chybí nám vůdčí hráči, šéfové.
Jak se to projevuje? Byl jsem zvyklý z kabiny, že se hráči vyhecují sami, že nepotřebují trenéra. Byli tu Suchopárek, Bejbl, oni dokázali zbláznit okolí. Asi by zvládli i závěr zápasu s Doněckem. Nepochopím, že v poslední minutě skoro podáváme míč spěchajícímu soupeři, aby mohl co nejrychleji rozehrát roh.
Jak vám bylo po zápase? Vypadal jste zkroušeně, ale zároveň pořádně rozhněvaný na některé hráče.
Bylo mi líto všeho: diváků, nás trenérů, Slavie, toho, o co jsme přišli, i hráčů. Když vidíte Luboše Kozla, jak brečí v kabině, tak to s vámi musí pohnout. Celý fotbalový život má smůlu, prožil kupu těžkých zranění a teď stál blízko zlaté ligy. Třeba už se toho nikdy nedočká.
Prožili jste možná historickou porážku. Jak se z toho dostanete? Pomohla by hospoda, napít se a vyčistit hlavy? Možná jo, ale na to není doba. V pátek hrajeme ligu v Ostravě. Jedeme tam vyhrát, začíná pro nás nová etapa, i když ostatní kluby cítí krev Slavie.
Hodně vás štve, že musíte ligu hrát už v pátek? Vůbec si neodpočinete. Ale ne, je to lepší než se do neděle plácat v tomhle srabu. I pro mě. Někdo to obrečí, někdo nespí, ale trenér je na tom zdaleka nejhůř. Já v tom zůstanu sám. Nikdo na mě nevolá bravo, super, jako po postupu. Spousta lidí se bije do prsou a říká, že jsou slávisti, jenže teď mě budou pomlouvat a začnou intriky. My slávisti se požíráme navzájem, to mě trápí. Vsadím se, že zítra přijdou tisícovky naštvaných dopisů od fanoušků, kteří zůstali u televize a nepřišli nás povzbudit. To je celá Slavia.
Tak nemáte chuť všeho nechat a odejít? Takové zklamání, porážka, pískot diváků, váš velký sen se rozplynul.
Jsem slávista, s tím žiju. Před dvěma lety před Ligou mistrů stejně nešťastně vypadla i Sparta. Pak jako útěchu hrála Pohár UEFA, ale vyhořela. Nemáte strach, že vás potká podobný výbuch? Jsem tady od toho já, aby se to neopakovalo. My určitě nedostaneme silný San Sebastian jako Sparta, ale nejspíš znovu někoho z Východu. Budeme při pátečním losu nasazeni.
Odvetu proti Doněcku jste prožili pod silným tlakem, hráči se báli něco vymyslet a kazili. Necítil jste, že se chovají jako strašpytlové? To je moc silné slovo. Ale když se hraje zápas o všechno, o budoucnost klubu, to musí hořet tráva. Rozumíte, hrát lokty při centrech, aby se soupeř bál. Oni musí cítit, že hrají venku, že prohrávají. Když to přeženu, je třeba je zabít. A my dostali jedinou žlutou kartu, to nechápu.
Měli hráči ze soupeře strach? Někdo takové zápasy psychicky nezvládá. Kluci už se potkali s lepšími týmy, s Italy nebo s Němci, jenže tihle Ukrajinci nám absolutně nevyhovují, neumíme na ně hrát. Jsou to motorové myši, mají všechno nacvičené ve strašné rychlosti. Jako zázrakem jsme za sto osmdesát minut nedostali gól.
Ale stejně jste vypadli.
Doněck postoupil zaslouženě, i když góly střílel v nastavení a prodloužení. Chybělo nám třicet vteřin k historickému úspěchu, třicet vteřin, které oddělily nebe od pekla. Mohlo to být skvělé, fantastické, teď je to tragické.
Vyčítáte si něco? Třeba jste měl udělat něco jinak, aby postoupila Slavia.
A co jsem měl dělat jinak? Já věděl, že nehrajeme dobře, že záloha i útočníci úplně odlítli. Ale nemůžu přece o přestávce vystřídat tři hráče. Co když se někdo zraní, budeme snad dohrávat v deseti?
Nebylo tedy chybou nasadit Vágnera, kterého jste pak raději za dvacet minut stáhl? Neměl jsem ho tam dávat, uznávám. Ale já doufal, že frnkne a dá z brejku gól.
Fanoušci křičeli na hráče, že jsou lajdáci. Měli pravdu? Vždyť my hráli o miliony! Jakápak lajdáckost? Neudrželi jsme míč, útoky se na nás valily, hráči se skoro nepotkali s balonem, to je vždycky depresivní. Chybí nám vůdčí hráči, šéfové.
Jak se to projevuje? Byl jsem zvyklý z kabiny, že se hráči vyhecují sami, že nepotřebují trenéra. Byli tu Suchopárek, Bejbl, oni dokázali zbláznit okolí. Asi by zvládli i závěr zápasu s Doněckem. Nepochopím, že v poslední minutě skoro podáváme míč spěchajícímu soupeři, aby mohl co nejrychleji rozehrát roh.
Jak vám bylo po zápase? Vypadal jste zkroušeně, ale zároveň pořádně rozhněvaný na některé hráče.
Bylo mi líto všeho: diváků, nás trenérů, Slavie, toho, o co jsme přišli, i hráčů. Když vidíte Luboše Kozla, jak brečí v kabině, tak to s vámi musí pohnout. Celý fotbalový život má smůlu, prožil kupu těžkých zranění a teď stál blízko zlaté ligy. Třeba už se toho nikdy nedočká.
Prožili jste možná historickou porážku. Jak se z toho dostanete? Pomohla by hospoda, napít se a vyčistit hlavy? Možná jo, ale na to není doba. V pátek hrajeme ligu v Ostravě. Jedeme tam vyhrát, začíná pro nás nová etapa, i když ostatní kluby cítí krev Slavie.
Hodně vás štve, že musíte ligu hrát už v pátek? Vůbec si neodpočinete. Ale ne, je to lepší než se do neděle plácat v tomhle srabu. I pro mě. Někdo to obrečí, někdo nespí, ale trenér je na tom zdaleka nejhůř. Já v tom zůstanu sám. Nikdo na mě nevolá bravo, super, jako po postupu. Spousta lidí se bije do prsou a říká, že jsou slávisti, jenže teď mě budou pomlouvat a začnou intriky. My slávisti se požíráme navzájem, to mě trápí. Vsadím se, že zítra přijdou tisícovky naštvaných dopisů od fanoušků, kteří zůstali u televize a nepřišli nás povzbudit. To je celá Slavia.
Tak nemáte chuť všeho nechat a odejít? Takové zklamání, porážka, pískot diváků, váš velký sen se rozplynul.
Jsem slávista, s tím žiju. Před dvěma lety před Ligou mistrů stejně nešťastně vypadla i Sparta. Pak jako útěchu hrála Pohár UEFA, ale vyhořela. Nemáte strach, že vás potká podobný výbuch? Jsem tady od toho já, aby se to neopakovalo. My určitě nedostaneme silný San Sebastian jako Sparta, ale nejspíš znovu někoho z Východu. Budeme při pátečním losu nasazeni.
