Zpovzdálí mohli působit jako tlupa uličníků. Každý měl u nohy jiný míč, a když se chtěli hromadně protáhnout, vyháněl je ze hřiště správce. „Přišly trénovat třináctileté holčičky, tak jsme museli vypadnout,“ vybavuje si Miroslav Soukup. O pouhý den později přitom jeho fotbalová družina nastupovala k největšímu zápasu, jaký samostatné Česko na světové scéně zažilo. Tuto sobotu to bylo přesně deset let, co se čeští hoši ve finále mistrovství světa do 20 let postavili hvězdami nabité Argentině.
„Letní období mi vždycky připomene ten měsíc, co jsme v Kanadě strávili,“ svěřuje se Soukup, který tehdejší partu trénoval.
A že toho zažili. Třeba zmíněnou story se zamotaným tréninkem. „Do finále jsme byli obyčejná výprava s obyčejným autobusem. Až když jsme přiletěli do Toronta, organizátoři se rozhodli, že nám dají nový. Jenže všechny naše pomůcky a míče zůstaly v tom starém, takže když jsme jeli na předzápasový trénink, neměli jsme nic. V garážích už nikdo nebyl, takže jsme si museli půjčit míče až v tréninkovém areálu. Jenže tam sídlily ženské a dívčí týmy, které mají lehčí míče. Půjčili nám deset balonů různých značek, kvality i váhy. A místo, aby nás někdo respektoval jako finalisty mistrovství světa, tak nás ještě předčasně vyhnali,“ vzpomíná pobaveně Soukup.
Miroslav Soukup
Zábavných příhod, byť některé z nich s trpkým vyústěním, by se našlo mraky. Třeba když chtěl zázračný objev Luboš Kalouda po svém gólu zakřičet vzkaz do kamery, ale místo toho hulákal jen do objektivu fotografa. Nebo když jeho brněnský parťák Tomáš Okleštěk proměnil rozhodující penaltu v rozstřelu a spoluhráči na něj naskákali tak bujaře, až mu vyhodili rameno.
Paradoxní je také příběh dresu tehdejší brankářské opory Radka Petra (který se mimochodem také mihl ve Zbrojovce). „Komise rozhodla, že musí mít zelený dres, který jsme ale od Pumy neměli. Ruda Baťa, který nás provázel, sehnal jiný dres, přelepili jsme značku firmy a Radek v tom odchytal celý turnaj. Až před finále mu Puma dodala dres nový,“ líčí Soukup.
A právě ve finále jinak výtečný Petr jedinkrát zaváhal, když nedosáhl na střelu Zarateho k bližší tyči...
„Rychlé šípy“ i lumpové
Právě tímto zásahem na 2:1 pouhých pět minut před koncem vyrvala Argentina Čechům zlato. „Ten zápas mám pořád v hlavě,“ přiznává nyní jednapadesátiletý trenér asijského Bahrajnu. „S Argentinou jsme hráli i úplně první zápas na turnaji, kdy jsme logicky měli větší respekt. To jsem připravoval tým, že to nebude moc o hraní s míčem, ale spíš o poctivém dodržování taktiky.“
Finále a hvězdy kanadského šampionátuTakto vypadaly základní sestavy obou finalistů z roku 2007 – v závorce jsou uvedeny kluby, v nichž tehdejší hráči působí nyní: Argentina: Romero (Manchester Utd.) – Fazio (AS Řím), Insua (Stuttgart), Mercado (Sevilla), Banega (Sevilla) – Sanchez (Temperley), Sigali (Dinamo Záhřeb), Aguero (Manchester City), Moralez (New York City) – Zarate (Watford), Piatti (Espaňol). Toto je seznam nejzářivějších hvězd, které si na kanadském turnaji zahrály: |
Načrtnutý plán vyšel, Češi na úvod uhráli povzbudivou remízu 0:0. Jenže finále už mělo jiné kulisy. „Pod dojmem euforie jsem od téhle taktiky upustil. Řekl jsem hráčům, že už jsme ve finále, a i když prohrají, za stříbro je nikdo odsuzovat nebude. Odehráli jsme jeden z nejkvalitnějších zápasů, ale jak jsme hráli otevřeněji, přibývalo chyb.“
I tak bylo stříbro vnímáno jako epochální úspěch. Hráči, z nichž většinu před kanadským dobrodružstvím široká fanouškovská obec ani neznala, byli hrdinové.
Jenže po uplynutí dekády se nad mimořádným počinem vznáší poněkud kyselý nádech. „Náš tým z té doby je prezentován tak nějak divně. Když si přečtu, že vlastně nikdo z nás nic nedokázal, tak mě to mrzí. Cítím z toho typickou českou mentalitu, tady se úspěch prostě neodpouští. Místo, abychom si každého takového úspěchu vážili, pomalu nadáváme, že někdo přivezl medaile,“ mrzí Soukupa.
Pozdější osud tehdejších „dvacítek“ je jedna věc, jejich cesta turnajem druhá. Našli se mnozí, kteří kanadskou pouť označili za náhodu – hlavně proto, že dva postupy vykopali Češi až v penaltových rozstřelech. „Štěstí jsme určitě měli, ale hodit všechno na něj je laciné. Můžete mít štěstí, jaké chcete, ale když k němu nepřidáte kvalitu, nikam nedojdete,“ čílí se Soukup. „Nebylo to dílo náhody,“ oznamuje.
Osudy stříbrné dvacítky: gólman Petr místo velké kariéry jezdí dodávkou |
Faktem je, že ze sedmi zápasů prohrál jeho výběr až ten úplně poslední. A dotáhnout třeba duel s nadupaným Španělskem až k penaltám, to lze označit za chrabrý výkon. Soukup, který v době kanadského zázraku působil zároveň jako asistent v Brně, totiž spolu se svými pobočníky Petrem Koubou a Jakubem Dovalilem vypiplal mužstvo, jež vykazovalo obdivuhodnou odolnost.
„Tým jsme skládali dlouhou dobu a vybírali jsme do něj hráče, kteří k sobě pasují i charakterově. S ‚Rychlými šípy‘ všechno nevyhrajete, někdy potřebujete i s prominutím lumpa. A tohle mužstvo za celou dobu nezklamalo. Když šlo do tuhého a bylo pod tlakem, vždycky to zvládlo,“ vyzdvihuje Soukup. A to nemluví jen o Kanadě, ale i o předchozím Euru v Polsku a kvalifikaci na Ukrajině.
Kam se poděly mladé klenoty
„Druhým faktorem byl naprosto skvělý realizační tým. Počínaje Rudou Baťou, který se k nám choval jako táta, všechno zařídil a kdykoliv se vším pomohl. Dále výborní asistenti, masér, doktor, fyzioterapeut. Všechno byli pozitivní kluci, co dotvářeli pohodu,“ připomíná Soukup.
K tomu připočtěte mimořádnou fazónu, kterou jeho mládenci v létě 2007 nabrali. A samozřejmě osobnosti, kolem kterých se tým točil: stopeři Mazuch se Šimůnkem, defenzivní hráz Suchý, běhavý pracant Mičola, střelec Kalouda či nebezpečný hrot Fenin. „Také nám pomáhalo, že o nás nebyl skoro žádný mediální zájem,“ upozorňuje Soukup.
Toho se naopak hráči dočkali po svém návratu. A právě tady nastupuje temnější kapitola kanadského úspěchu. Z tehdejších klenotů se drahokamy nestaly. V dospělé reprezentaci se uchytil pouze Suchý, další se alespoň zabydleli v první lize, ale jsou i tací, kteří už fotbal nehrají vůbec, nebo jen pro zábavu.
„Ale já si nemyslím, že by hráči z toho týmu neměli úspěch. Není málo, pokud někdo hraje stabilně ligu,“ hájí své „ovečky“ Soukup.
„Po mistrovství se třetina hráčů dostala do zahraničí a úvod kariéry neměli vůbec špatný. Proč pak nešli nahoru, bychom si museli rozebrat zvlášť. Není to o generaci, ale o jednotlivých případech. Třeba Šimůnek doplatil na zranění, Fenin si nedokázal pohlídat věci kolem fotbalu. Navíc není třeba ve sportu vidět jen nejvyšší mety, ale v první řadě jde o člověka. Třeba takový Tomáš Cihlář – v Kanadě si moc nezahrál, přesto bylo dobře, že s námi byl. Jsem rád, že pořád zůstal u fotbalu, je to pozitivní člověk a své děti určitě bude správným způsobem vést ke sportu,“ zmiňuje kouč nynějšího kapitána druholigového Znojma. „To je přece větší výhra než udělat přestup do AC Milán,“ míní Soukup.