Slavnostně se rozloučil před zhruba sto padesátkou diváků, převzal klubovou šálu, dres, portrét a pak si odbyl posledních 90 minut v hradeckém dresu.
Fotbalový obránce Milan Fukal odehrál za Votroky 47 ligových utkání a ve většině z nich jako nejzkušenější, vyzrálý a ostrými zápasy ošlehaný borec navlékl kapitánskou pásku. Dostal ji i v úterý. Ale šlo o vpravdě smutné loučení pro hráče s takovým jménem. Osmatřicetiletý bek si zasloužil rozlučku důstojnější.
Bylo to vaše poslední utkání za Hradec. Jak na rok a půl v dresu Votroků budete vzpomínat?
Nebýt sestupu na závěr, tak bych vzpomínal jen na pozitivní věci. Každopádně jsem tu poznal spoustu dobrých lidí. To je ve fotbale hodně důležité. Bohužel se záchrana nepodařila a o to je to horší. Budu Hradci držet palce, aby se dostal do ligy rychle zpátky.
Které chvíle byly výjimečné?
Určitě ta proti Spartě, kdy jsme 1:0 vyhráli. To člověk nezapomíná, i proto, že je to vidět v médiích. Pak rozhodně nezapomenu na zápas se Slavií nebo s Teplicemi, kdy jsme vyhráli 3:2. Dal jsem si vlastní gól a vzápětí jsem vstřelil srovnávací (úsměv). To vám utkví v hlavě. Je na co vzpomínat.
Při svém příchodu do Hradce jste si přál, aby se, až skončíte, říkalo, že s Fukalem to mělo cenu. Jak to vidíte dnes?
Vždycky jsem se o to snažil. Ale hlavně na to musejí odpovědět fanoušci nebo vedení klubu. Dělal jsem maximum pro to, abych byl mužstvu i klubu prospěšný. Když to vezmeme v celkovém kontextu, Hradec sestoupil, a pád je vždycky nehezký. Fukal na tom má také někde svůj díl viny, to je jasné. Ale ta věc, která se stala na závěr, ta člověku bude dlouho ležet v hlavě. Ani neznám důvod mého odchodu. Znají ho asi ve vedení klubu, ale já na něj do dneška nepřišel. O to je to horší.
To vám nikdo neřekl, proč jste musel odejít z kádru?
Vůbec. Jen mi trenér sdělil, že chce dávat šanci jiným. Ze sportovního hlediska to přijímám. Z toho lidského hlediska neberu, že jsem musel odejít pryč z kádru i z kabiny. Nepochopím to, i když mi to může kdokoliv nějak vysvětlit. Bylo to přestřelené.
Fanoušky možná překvapilo, že jste se nerozloučil v posledním ligovém kole, ale až na Bavlně v juniorském týmu.
Přál jsem si to tak. Klub mi sice rozlučku nabídl, ale odmítl jsem to. Nebyl důvod se přece loučit s hráčem, který byl z kádru vyhozen. Navíc jsem to vnímal jako zbytečnou věc před zápasem, i proto, že se tým potřeboval koncentrovat na zápas. Teď jsem se prostě zařadil do juniorského mužstva. Takže je asi lepší, že to proběhlo až teď. Víte, myslím si, že lidé by se měli rozcházet jiným způsobem, nikoliv takhle. Tak jsem neviděl důvod, aby hráči dávali dres a květiny. To si prakticky protiřečí.
Do dvou stovek odehraných ligových zápasů vám scházejí tři utkání, ve své kariéře jste mohl překonat 17 tisíc minut na ligových hřištích.
Měl jsem to v plánu. Nevyšlo mi to ani v zahraničí, tam mám 196 startů. Nedosáhl jsem na obě mety venku, ani doma. Je to proto o to větší škoda
Je vám osmatřicet. Budete v kariéře ještě pokračovat a stihnete ligovou dvoustovku?
Třeba přijde rozumná nabídka, budu hrát a s radostí ještě pokračovat. Dnes to nebyl můj poslední zápas. Fotbal mě baví, pořád mám motivaci. Chci ještě rok nebo dva hrát. Je jen otázka, v jakém klubu. Nějaké možnosti už se naskytly, ať už u nás v první či druhé lize, nebo v nižších soutěžích v zahraničí. Rád bych to spojil s přípravou na další práci v budoucnu.
