„Přehrával jsem si, jak jsem s fotbalem začínal, jak jsem se dostal do Olomouce, kde jsem byl deset let. Hráli jsme spoustu dobrých zápasů, v lize i v poháru. Pak se mi povedla sezona a šel jsem do Legie Varšava, kde to bylo fantastické. Shodou okolností mi tam angažmá také pokazil doktor, když mi špatně léčil achilovku. Ale vyhráli jsme dvakrát polský pohár, skončili druzí a třetí v lize. Dostal jsem se do reprezentace, to je úplně nejvíc, navíc jsem si v nároďáku zahrál s bráchou. Jsou to krásné vzpomínky.“
Krásné. A současnost, Michale?
„Teď řeším, co budu dělat dál. Trošku mi to uspíšilo zranění.“
Trošku? Hodně, zbytečně hodně... Vždyť někdejší důrazný útočník musel v červnu skončit s milovaným fotbalem už před 33. rokem.
Michal Hubník
|
„Myslel jsem, že ještě tak 6 let hrát budu. Chtěl jsem zkusit zahraničí, měl jsem nabídku z Německa, když se mi v Jablonci dařilo. Pak přišlo to zranění,“ ohlížel se v rozhovoru pro stránky Sigmy, svého srdečního klubu. „V podstatě to bylo moje první velké zranění, do té doby se mi vyhýbala, přišlo to až v 31 letech.“
Jenže jedna operace střídala druhou. Smířit se s brzkým odložením kopaček žádalo víc času, než měl v nemocnici. „Rok mi to trvalo,“ vydechne. „Po každé operaci jsem si říkal, že mi pomůže. Zlomilo se to po té šesté. Pak jsem se rozhodl, že už si nikdy nezahraju fotbal.“
Profesionální nejspíš už nikoli, ale i díky složitému rozhodnutí si bude moc občas pinknout oblíbený tenis. „Nebyl jsem schopen skoro ani do normálního života, natož abych hrál fotbal nebo běhal. Byl jsem zralý na invalidní důchod. Chodil jsem jako mrzák, pořád o berlích. Bylo to hodně těžké rozhodování. Pomohla mi rodina a brácha,“ děkuje blízkým.
Zatímco mladší bratr Roman si zahrál na Euru ve Francii všechny zápasy za český národní tým, Michal už mohl talentovanějšímu sourozenci (to říká sám) jen držet pěsti.
Patálie s kolenem, už se zdá, překonal. „Teď je koleno jakž takž v pohodě, jen mám za rok a půl ochablý sval. Ale to je běh na dlouhou trať, úplně jsem přišel o stehenní sval. Dělal jsem vždycky maximum pro uzdravení, ale nevěděl jsem, že problém je jinde.“
A trvalo až příliš dlouho, než lékaři přišli na to kde. „Mám za sebou sedm operací. A už to nejde. Za poslední skoro dva roky jsem byl celkem tři měsíce v nemocnici a šest měsíců jsem chodil o berlích. Bylo to strašné. Až po dlouhé době jsem zjistil, kde byl problém, proč jsem měl takové potíže. Řekli mi, že prvních šest operací bylo zbytečných,“ kroutí hlavou.
Zpackaná operace. A šest dalších
Na letním soustředění s Jabloncem v Rakousku si poranil zkřížený vaz. Operovali jej ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Těšil se na návrat. Vše probíhalo bez komplikací.
Tedy první tři měsíce...
„Pak mi zničehonic začalo otékat koleno. Musel jsem na další operaci, proplach kolena, pak na další a další, tak to chodilo pořád dokola. Při šesté operaci, kdy už nevěděli, kde je problém, jsem se po tom sám pídil,“ vypráví.
„Domluvil jsem se v Rožnově pod Radhoštěm na soukromé klinice, kde mi zjistili, že při přikotvení zkříženého vazu při první operaci mi zavlekli infekci. Rok a půl to bylo skryté a dělalo problémy. Chybu tedy udělali už při první operaci.“
Dost, stačilo! Zdraví mám jen jedno, řekl si a v jarní části sezony si jako hráč Jablonce naplánoval oficiální rozloučení s kariérou. Symbolicky na olomouckém Andrově stadionu před vzájemným zápasem.
Na trávníku při tom nestál v trenýrkách a dresu, zeleném či modrém, ale džínách a bílém tričku. Za ruku držel dcerku Isabelu. Dostal pugét, dresy Sigmy a Jablonce, fotbalisté i spolumajitel Olomouce Josef Lébr, jenž si Hubníka oblíbil kvůli důraznému vyčerpávajícímu stylu, mu potřásli pravicí.
„Je hráčem podle mého gusta. Nemůžete mít v týmu samé baletky,“ řekl o něm Lébr.
Hubník pak zamával prořídlým tribunám a šlus. „Chtěl jsem se rozloučit tady v Olomouci, kde jsem toho za sebou zanechal nejvíc.“
Diváci na svého „terminátora“ nezapomněli, ze scény jej vyprovodili potleskem. „Lidé to udělali krásně, poděkovali mu,“ ocenil někdejší parťák z Olomouce Michal Ordoš. Upřímně jen litoval, že zrovna nebyl v základní sestavě, takže na hřišti u „Hubňovy“ rozlučky chyběl. „Přemýšlel jsem nad tím. Mrzelo mě, že jsem nehrál od začátku, chtěl jsem si s ním ještě naposledy na hřišti plácnout. Jeho kariéra byla super.“
Byla, o tom nepochybujte. Jistě, záleží na tom, o čem všem v životě sníte a co se vám podaří v práci naplnit. Michal Hubník nebyl fotbalovým talentem od Pána Boha, vlastně to dlouho vypadalo, že fotbalem se – na rozdíl od bratra – vůbec živit nebude. O to víc je jeho příběh o píli zajímavější.
Fotbalu se naplno začal věnovat až v sedmnácti. Dal mu přednost před kariérou vojáka, ač to máma zprvu oplakala. Ale brzy pochopila, že tahle cesta, byť ne přímá, bude správná. Prvorozený syn se stihl dostat ještě na světový šampionát dvacetiletých, vzdor technickým nedostatkům, které ho kvůli pozdějšímu začátku provázely.
„Když jsme začínali s technickým tréninkem, nevěřil jsem, že se hráči dokážou ještě třeba v sedmadvaceti letech zlepšit. Ale Michal to zvládl – a pro mě je to velké překvapení,“ řekl bývalý trenér Sigmy Zdeněk Psotka, osudový muž v Hubníkově příběhu. Technické nedostatky rodáka z Halenkova limitovaly dlouho, ale vytrvale je nahrazoval zarputilostí a bojovností, kterou dostal v beskydských horách do vínku místo pohodlnějšího talentu.
Za devadesát minut zápasu nevypustil ani jeden souboj, schytal a rozdal spousty ran. Pro Olomouc byl neúnavný buldok nepostradatelný, ačkoli nestřílel góly a v koncovce se trápil. V lize jich stihl nakonec dát ve 205 utkání 48.
Nároční diváci na Andrově stadionu černou práci bez míče neoceňovali hned, zvlášť u útočníka se čekají především branky. Ale trenéři věděli, jak moc je platný.
A Psotka tušil, že i góly mohou přijít.
Hubníkovi připravil individuální technická cvičení, dal mu důvěru a zlepšení přicházelo nečekaně rychle.
„Měli jsme uzpůsobené tréninky. Byl jsem čtyři roky bez zranění, takže jsem trénoval v kuse a zlepšoval se,“ líčil v MF DNES. „Za trenéra Psotky byla výhoda, že jsme nahoře rotovali. Já byl na špici, Kuba Petr vlevo a Pavel Šultes vpravo. Všichni jsme mohli hrát na hrotu a chvíli si tam i odpočinout.“
I Psotku samotného však překvapilo, jaké pokroky Hubník udělal. „Nečekali jsme, že se může až tak zlepšit v technice,“ přiznal.
„Michal překvapil každého, protože on byl palič. Zazdil, co mohl, navíc dřív na tom ani fotbalově nebyl růžově. Ale vše chce čas. Zmoudřel, vyzrál a šlo mu to k duhu,“ doplnil bývalý kanonýr Radek Drulák, jenž dělával Hubníkovi manažera.
S Olomoucí si Hubník zahrál v předkole Evropské ligy, gólem pomohl vyřadit Reykjavík, když překonal brankáře Halldórssona, jenž teď na evropském šampionátu ve Francii zažívá islandskou pohádku. Branky pak dal také v obou zápasech skotskému Aberdeenu a zahrál si potom i na krásném Goodisonu Parku proti Evertonu.
Z paliče střelec
Buldok na podzim 2010 už jen nekousal, ale zářil. Se dvanácti trefami vedl po polovině sezony ligové pořadí střelců, po vzoru španělského šutéra Raúla po každém zásahu políbil prstýnek a natáhl ruku k nebesům. Nikdy předtím tak nemohl činit s takovou pravidelností. Děkovat Bohům ovšem neměl zač, sklízel zejména plody své práce.
Pro obránce byl nečitelný. Kličkoval proti přesile, pálil nebezpečně uvnitř šestnáctky i zpoza vápna. Lobem, vystřihl i nůžky. Byl k nepoznání. Z nejistého smolaře v koncovce se stal Pan Zakončovatel. „S každou brankou má sebevědomí vyšší, více si dovolí,“ všiml si Psotka obří změny, kterou nešlo nevidět. Hubník přikývl: „Všechno je o psychice. Sedmdesát procent fotbalu je o hlavě, o tom, jak si věříte.“
Ano, avšak víru musíte mít o co opřít. O práci, o člověka, který vám věří, i když sám ještě pochybujete. Hubník na státní svátek 17. listopadu oblékl v Aarhusu proti Dánsku poprvé seniorský národní dres. „Prokazuje výtečnou formu, dává branky a taky je vpředu použitelný na více místech,“ vysvětloval nominaci trenér Česka Michal Bílek.
„Je sen, dostat se do nároďáku,“ rozplýval se málomluvný debutant. „Podzim byl báječný. Dostal jsem se do reprezentace a dal spoustu gólů v lize. Bez Sigmy bych to nedokázal.“ V reprezentaci se sice ve čtyřech zápasech netrefil, ale zahraniční angažmá si vystřílel. V polském velkoklubu Legie Varšava začal slibně. Zvykl si na větší mediální i fanouškovský zájem a s tím spojený tlak.
Dvakrát vyhrál polský pohár. Fanoušci po finále vběhli na hřiště a začali ho v honbě za suvenýry svlékat. „To byl krásný zážitek!“ směje se. „Vyhrát dvakrát polský pohár bylo neskutečné. Ale můj největší zážitek byl, když jsme hráli derby proti Polonii. Celá liga, média se stahují jen na ten jeden zápas. Vše ostatní jde mimo. Hrálo se u nás a já dal rozhodující gól.“
Opravdu definitivní konec?
Jenže polskou euforii uťalo záhy zranění achilovky. Pak se vrátil do Olomouce, přestoupil ještě do ambicióznějšího Jablonce. Za dva roky stihl na severu Čech 33 zápasů a 11 gólů. Potom však v letní přípravě...
„Je to škoda,“ mrzí Hubníkovo zranění Martina Pospíšila, spoluhráče z Jablonce i Olomouce. „Buldoků je v dnešním fotbale málo. Na českých trávnících bude takový hráč chybět. Zdraví je to nejdůležitější,“ připomněl stokrát vyřčenou pravdu.
„Problémy s kolenem byly takové, že už se to nedalo. I tak měl krásnou kariéru. Byl v Legii Varšava, to je velký evropský klub. Prošel toho hodně, měl i reprezentační starty. I když věk ještě nemá na to, aby končil, zanechal dobrou stopu.“
Ordoš dodává: „Prožil jsem s ním fantastické čtyři roky, jsme kamarádi, vídáme se a je mi líto, že skončil, že mu nevydrželo zdraví. Ale pro něj je přednější, protože má velké problémy do normálního života.“
Pak se Ordoš na chvíli odmlčí. Hledá slova. „Co víc říct? Poděkovat mu za to, co odvedl v Sigmě. Na druhou stranu je to moje generace, je to těžší pro mě. Už se to asi blíží.“
Kristova léta ještě nejsou přece na loučení s kariérou, nemáte-li pech. „Já vím, je to těžké. U Hubňu je to dané obrovskými zdravotními problémy, které se táhly už tři roky. Věděl jsem, jak je na tom, a poslední dva roky to nebylo nikdy dobré. Takže se rozhodl to ukončit. Gratuluju mu ke kariéře, byla super,“ zopakoval Ordoš.
Skutečně je minulostí „jen“ proto, že se terminátorovi porouchala součástka? Tvrdý Valach se přece nevzdává. „Jestli se někdy vrátím k fotbalu, se uvidí. Ale už to trvá dlouho, smířil jsem se tím, že první ligu už si nezahraju. Chtěl jsem se důstojně rozloučit,“ povídá Hubník.
První lize bude takový (nejen) buldok chybět, lze souhlasit s Pospíšilem. Sigmě plné baletek chybí už citelně, jak dokládá druhý sestup do druhé ligy během dvou let. Fanoušci však mohou vzpomínat na dříče s číslem 10.
Myšlenkám – naštěstí, či žel bohu – neporučíte.
