V odvetném osmifinále už běželo nastavení, když se Kozáčik odhodlal k úprku přes celé hřiště. Ještě se honem podíval směrem k lavičce na trenéra Vrbu, jestli může. Chvilka zaváhání a pak přišlo svolení: "Běž tam! Už není na co čekat."
Tenhle tah bývá ve fotbale poslední nadějí, jak zvrátit nepříznivý stav. Vychází pouze výjimečně, protože když skóruje brankář, je to vždycky unikát. Kozáčik tomu byl blízko.
Daridův prudký rohový kop přeletěl první várku hráčů a přistál až u vzdálenější tyče před plzeňským brankářem. Nápřah - a nic, pomalá střela se zastavila o obránce. "Do takových situací se při tréninku moc nedostávám. Až to začnu víc trénovat, tak se třeba příště trefím," pousmál se Kozáčik a bylo vidět, že už je nad věcí.
Bylo dávno po zápase, takže vztek z vyřazení pomalu vyprchával: "Kdybych se trefil, byl by to bonbonek. Takhle nám v paměti zůstane, že jsme v poháru udělali další díru do světa. Dostali jsme se mezi nejlepších šestnáct v Evropské lize, to je přece úspěch se vším všudy."
A mohlo být líp, kdyby...
Už takhle předvedl slovenský brankář vynikající výkon, kromě jedné nechytatelné střely všechny další lapil. Chvílemi to vypadalo, jako by měl v rukavicích magnet: "Do poslední minuty jsme v Istanbulu bojovali o postup. Opravdu chybělo málo."
Možná chybělo jen to, aby Kozáčik při svém nečekaném manévru trefil balon nártem, a ne holení.
