"Jako kluk z vesnice na severu Čech jsem po Praze toužil už od klukovských let. A že jednou budu jejím čestným občanem, o tom se mi ani nesnilo," říká jedenaosmdesátiletý Masopust, který byl vyhlášen nejlepším českým fotbalistou minulého století.
"Ale já samozřejmě nesnil o čestném občanství. V rodných Střimicích nedaleko Mostu jsme s klukama honili míč na každém plácku, na každé louce i na silnici, která touto obcí kdysi vedla. A měl jsem už tenkrát jeden velký sen: zahrát si jednou ligu v Praze."
Silnice už dávno Střimicemi nevede
"Ani nemůže, protože Střimice od padesátých let neexistují. Ležela pod nimi obrovská ložiska hnědého uhlí, leckde byla už jen dva metry po zemí. Kdo měl hlubší sklep, mohl si uhlí rovnou nakopat doma. A pozor, to si nedělám legraci, to je fakt," usmívá se česká fotbalová legenda.
S opravdovým fotbalem začal Masopust v Mostu, kam se jeho rodina po válce přestěhovala. Za tamní dorost válel znamenitě, v sedmnácti už patřil áčku dospělých. A v osmnácti ho koupily prvoligové Teplice a dva roky zářil v jejich dresu.
"Ale pořád mě to neuspokojovalo, pořád jsem snil o té Praze. Dostat se do Prahy, to jsem považoval za základ mojí fotbalové kariéry. Po válce jsem se byl v Praze podívat na derby Sparty se Slavií a to pro mě byl vrchol. Vždycky jsem byl slávista, ale osud mi nakonec všechnu tu slávu přinesl v dresu Dukly," vzpomíná Masopust.
Konečně v Praze
Na vojnu narukoval až ve dvaapadesátém, tedy v jedenadvaceti. Tehdy se liga hrála systémem jaro - podzim a tak jarní část odehrál za Ingstav Teplice a podzim za ATK Praha (později ÚDA a dnes Dukla Praha).
"S Duklou jsem se dostal skoro do celého světa a všude jsem se dozvídal, že Prahu mají rádi. A o to víc jsem dneska pyšný na to, že jsem jejím čestným občanem," pokračuje Masopust.
Šedesátá léta, mužstvo Dukly Praha před zápasem na Spartě
Byt v pražských Dejvicích, kousek pod stadionem na Julisce, dostal v roce 1954. S manželkou Věrou v něm žije dodnes.
"Ale když si někdy vzpomenu na osud Střimic, je mi z toho smutno, protože ohledně rodiště se nemám kam vracet. I v občance mám jako místo narození uvedený Most. Přijde mi, že jsem Střimice vyměnil za Prahu, a vlastně je to pravda. A musím říct, že těch šedesát let jsem tu moc rád."
Poté slavný Pražák zavzpomíná na rok 1962, který mu vynesl Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Tehdy se bylo mistrovství světa v Chile a Československo na něm vybojovalo stříbrné medaile.
Co odmítli Brazilci, Španělé a Mexičani, nám stačilo
"Tenkrát dlouho před mistrovstvím odletěli do Chile lidi od fotbalu, aby nám tam zajistili ubytování. Našli takové místo, nad kterým Brazilci, Španělé a Mexičani, s nimiž jsme byli ve skupině, ohrnuli nos. Ale nám to stačilo a byli jsme tam spokojení."
Od města Viňa del Mar, kde se skupiny hrála, to bylo kus cesty.
"Takže za námi nejezdili žádní novináři, tím spíš, když všeobecné prognózy nám přisuzovaly šestnácté místo ze šestnácti účastníků. Vzpomínám si, že tréninková plocha tam nebyla, vystačili jsme si s parky a okolními loukami. Do Viňa del Mar jsme jezdili trénovat jen občas a v jedné osadě nám pár lidí vždycky zamávalo."
Jenže zanedlouho vybuchla na stadionu ve Viňa del Mar bomba. Podceňovaní Čechoslováci ve svém prvním utkání ve skupině porazili favorizované Španělsko 1:0.
Josef Masopust (uprostřed) po návratu ze stříbrného MS 1962 v Chile, vlevo Svatopluk Pluskal, vpravo Ladislav Novák
"Od toho okamžiku se to v té osadě, přes kterou jsme jezdili, obrovsky změnilo. Tamní obyvatelé skoro pokaždé zastoupili autobusu cestu, my museli vystoupit, radovat se s nimi, dokonce si nás rozebírali do rodin a my se často nemohli dostat domů," líčí Masopust chvíle staré přes padesát let.
"Bydleli jsme v takovém baráku, který měl do hotelu dost daleko. Pak jsem se dozvěděli, že to dřív byla kasárna. A došlo nám, proč jsou tam vojenské postele a vojenské přihrádky. Ale jak říkám, nám to nevadilo. Z vojenského klubu Dukla nás tenkrát v Chile bylo sedm z dvaadvaceti, takže ostatní si z nás dělali legraci a nám duklákům říkali: kluci, vždyť vy jste vlastně doma, tak právě na vás to visí. Tak jsme snad spoluhráče nezklamali."
Nejste Djalma Santos? A vy Josef Masopust?
Slavní Chilané se na jihoamerický kontinent vrátili po padesáti letech, na pozvání brazilské vlády a za přispění českého konzulátu v Brazílii odletěli na krátký pobyt do Sao Paula. Sešli se tehdejší fináloví soupeři.
Osmnáctiletý Pelé a osmadvacetiletý Masopust před utkáním FC Santos - Dukla v roce 1959 v Mexiku
"Jdu v Sao Paulu po jednom bulváru a najednou koukám, tohle je určitě Djalma Santos, nezapomenutelný brazilský bek, který proti nám tenkrát hrál. Oslovím ho, jestli je Djalma Santos. On na to, že ano, a jestli já jsem Masopust. No, abych to zkrátil, šli jsme si sednou do hotelového baru, kde taky jinde si v hotelu sednout. Naštěstí tam byl tlumočník, tak to nemuselo být jen kývání yes nebo no, a báječně jsme zavzpomínali."
Masopust si tenhle neobvyklý výlet moc pochvaluje, nejen kvůli setkání s tehdejšími soupeři.
"Přijal nás brazilský ministr sportu, pozornost nám věnovaly další významné osobnosti, zkrátka podle toho, jak se k nám chovali, jsme si připadali jako vládní delegace. A moc nás potěšilo, jak vřele Brazilci na to finále s námi vzpomínají," pochválil si Masopust nevšední zážitek.
Jak se Masopust málem musel zastřelit
Když pak má zavzpomínat na své nezapomenutelné utkání, nemluví o finálovém duelu z mistrovství světa, v němž vstřelil Brazilcům gól, ale vybaví si dvojzápas 1. kola Poháru mistrů evropských zemí (dnešní Liga mistrů) z podzimu 1961.
Josef Masopust loni v únoru při oslavě svých osmdesátin
"Hráli jsem se Servette Ženeva, v prvním zápase jsme vedli 3:1, já si v našem vápně zakličkoval, byl z toho gól na 3:2 a nakonec jsme 4:3 prohráli. Trenér Vejvoda si mě tehdy vzal stranou, ostatní poslal pryč, že má pohovor s Masopustem. V podstatě mi řekl, abych si ty svoje parádičky nechal, až jednou budu vystupovat v cirkuse. No, odvetu jsme vyhráli 2:0, postoupili dál a mně spadl obrovský kámen ze srdce. To odveta pro mě znamenala opravdu moc. Jinak bych se snad jako voják musel zastřelit a kde by pak dneska to moje čestné občanství bylo," uzavírá s humorem český fotbalový génius.
