JOSEF MASOPUST
Nejdřív nakopával na střimických pláckách tenisák. Už v klukovských zápasech Sparta - Slavia se přiklánělo vítězství na tu stranu, za kterou hrál. Pouze když máma trvala na svém, že táta živí osm krků a on má pořád jen čutanou, odcházel poražen s otisky máminých rukou na nejchoulostivějších místech. Někdy byl i pro horníky svátek, to pak táta nemusel pod zem a šli spolu k babičce do Kopist. Po polních cestách si nahrávali míč a Pepík musel kopat pravou i levou.
Ve čtrnácti oblékl dres SK Mostu. Hrál levou spojku a Hlídek od nich z vesnice levé křídlo. Zkoušeli spolu přebíhačky a dávali krásné góly. Beci do nich šlapali a čepirožský mu zlomil klíční kost. U šatny ho čekala máma a za obveselení obecenstva ho vpohlavkovala do sanitky:
"Já ti dám čutanou!"
Oslavenec Josef MasopustČeský fotbalista století Josef Masopust oslaví 9. února 80. narozeniny. U této příležitosti vyjde na portálu iDNES.cz série článků a vzpomínek včetně rozhovoru s oslavencem. Speciální přílohu najdete také v pondělí v deníku MF DNES v sešitu Sport. |
Sotva za ním zabouchla dvířka vozu, probíral si, jak musí příště procházet mezi obránci, aby na něho nemohli. Za patnáct let potom na Strahově obešel v dresu Československa čtyři rakouské hráče a podle brankáře Kitzmüllera vběhl s míčem do branky.
Ale mezitím se událo mnoho jiného.
Na cestě vlakem z Ústí, kde dával jako dorostenec dvě divizní branky za Most, mu fanoušci vysypali do klína klobouk peněz. Chtělo se mu brečet: už nebude hrát pro radost. Chtěl peníze vrátit, ale zároveň přinést mámě. Když mu trenér řekl: "To je takový zvyk - aspoň ti máma přilepší...", vzal je. Ale doma nic o přilepšení neřekl. Přišel, obrátil kapsu a řekl jakoby nic:
Ota PavelNarodil se 2. července 1930 v Praze, absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960. Velice se zajímal o sport. Krátce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě, ale především se věnoval práci redaktora. V letech 1949 – 1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadion a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí. Jako redaktorovi mu bylo umožněno hodně cestovat, například v roce 1959 doprovázel fotbalisty pražské Dukly do Mexika, v roce 1962 byl s Duklou v USA. Při zimní olympiádě v Innsbrucku 1964 u něj propukla vážná duševní choroba, kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v Praze. |
"Mami, tu máš..."
Peníze ho nezkazily. Umožnily mu, aby se věnoval míči víc než obchodní příručí Hlídek. Stal se soustružníkem na dole Fortuna-Štěstí. Už tenkrát ho táta učil věřit ve velké štěstí toho, kdo chce. Nekouřil a nabídky: "Pepíku, dej si ne mě rum!" odmítal. Neopíjel se ani později, přestože před velkými zápasy říkali:
"Jestli vyhrajeme, dáme si!"
Po vítězství se zdála láhev nicotná proti tomu, co prožívali na hřišti. Láhev nechával těm, kteří nevěděli, co je to za krásu obejít jednoho hráče takřka bez vydechnutí, vzápětí obehrát druhého a ve chvíli, kdy zas nedýchá obecenstvo, poslat míč do sítě.
Ligové Teplice přesvědčily tátu, aby Josef opustil Most. Nechtěl, znal jednoho Řeka, kterého také Teplice koupily: ten si pak v šatně navlékal štulpny na ruce místo na nohy. Ale na zimní trénink modrožlutých Teplic přece jen Josef Masopust jel. Do sálu nahlédl z ulice: mrštný Havlíček skákal pověstné robinzonády. Dostal strach a utíkal zpátky na vlak.
Před příštím tréninkem už na něho výboři čekali, aby zase neutekl. Hráči ho přijali dobře, a když poslal v lize poprvé míč z pětadvaceti metrů do šibenice, což znamená do horního rohu branky, vyhrál u lidu za bariérami. Od té chvíle byl napořád jejich. A jestli měl pravdu Pythagoras, když tvrdil, že úkolem veškeré výchovy je probudit génia v člověku, pak se to potvrdilo i na Masopustovi, který v Dukle vyrostl ve fotbalového umělce.
Zvláštní a nenapodobitelný. Neměl výskok, neměl sprint, neměl rozštěp. Ale představoval to, co znamená stožár pro plachetnici. Spojoval trup s plachtami, a přestože nebyl na běžecké dráze nejrychlejší, dostával vysokou užitkovou rychlost, jakmile měl míč na kopačkách. Hnal se od kýlu, kde to někdy vrzalo, až k plachtám, kterým dodával vítr. Měl výborný cit v nohou. Jedině on a Jaroslav Borovička se nebáli dostat přihrávku na kterémkoli místě hřiště, třebas na vlastní brankové čáře. Na hřišti měl nejraději chvíli, kdy bariéry pulsovaly vzrušením. Cítil, jak je klidný, vedl míč a radoval se, když si ho mohl stáhnout, pohrát si s nervy tisíců a držet je v napětí.
Pro některé hráče Dukly se někdy stával fotbal dřinou. O Masopustovi napsal brněnský redaktor Jan Polešovský: "Možná, že to přeženu, ale cítím, že kdyby nebyla dosud na světě kopaná, Masopust by si ji vytvořil - pro radost z pohybu." Angličan Eric Batty z časopisu "World Soccer" ho označil za "mistra moderní kopané". Italové ho už před mistrovstvím světa v Chile zařadili do světové jedenáctky společně s Kučerou.
Dále: Masopustovi k 80. narozeninámblahopřály desítky fotbalové osobností. I Pelé |
Lyžaři jezdí slalom, při němž se proplétají mezi pevně zakotvenými tyčkami. Prováděl svůj slalom na hřišti s míčem mezi velmi pohyblivými nástrahami - hráči. Prošel tak častokrát až před brankáře v zápasech, kdy branku nejvíc potřebovali. Vyvažoval sklon těla rukama, často ho neslo jen pár centimetrů kopačky nebo doslova letěl vzduchem. Možností úniků je mnoho. Ťukal míč pravou na vnější straně boty, pak hodil míč na levou špičku a dostal se za prvního. Tomu příštímu se naklonil doleva, soupeř čekal kličku tam, v posledním zlomku vteřiny se opřel na levé noze a šel doprava. Potřeboval k tomu příznivé seskupení hvězd, kamarádi stáhli některé protivníky na sebe a uvolnili průchod. Jindy změnil záměr, ale nikdy nemohl přesně říci, zda je ve fotbale vůbec nějaký plán.
Nejsou ve fotbale tisíce variant? Proto je asi prvním sportem na světě.
Doma si lehal na otoman a na špičkách zvedal aktovku. Za ta léta tréninku to udělal možná miliónkrát. Potřeboval posílit nohy, aby měl jistotu ve hře. V poslední době znervózněl, občas řečnil na hřišti. Věděl to a pak se huboval, že zas nemlčel. Jindy příliš dlouho držel míč a pozdě nahrával.
Chodíval ztahaný z tréninku, ale kluci ho přepadli na ulici: "Pane Masopust, pojďte si s námi zakopat."
Neodolal a válel s kluky na dvorku. Nezapomenutelný, s tmavými rozcuchanými vlasy a zvláštním vedením míče, které vzrušovalo nejen bariéry, ale také stařičké fotbalové odborníky Anglie a Skotska (a tiž už toho viděli hodně). Londýnské "Times" ho nazvaly "velkým Masopustem, generálem fotbalových hřišť".
A co Ota Pavel napsal o Masopustovi po slavném vítězství Dukly nad Santosem. Na turnaji v Mexiku v roce 1959 brazilský tým v čele s Pelém pražské Dukle podlehl 3:4.
Za stavu 2:0 pro Santos
Brazilci nás již pohřbili, pro ně byl boj s Čechoslováky rozhodnut. A v těch okamžicích Pepa Masopust se svým ohromným fotbalovým čichem přišel nějakým způsobem na to, že nastala naše chvíle.
Snažil se občas si to hodit s Borovicí, také teď od něho dostal šoulavý balón. V podvědomí viděl před sebou dva bílé dresy a hlavně mezeru mezi nimi. Jaképak s tím fraky! Namířil to rovnou mezi ně, stáli nerozhodně, pak rozpačitě, snad aby neudělali faul, už prolétl míč a za ním Masopust. Ještě stačil přitáhnout míč k sobě kopačkou a už stál proti fouskatému střednímu obránci Elviovi.
Tomu jsme říkali "holič", dělal zametače a občas někoho nohama ostříhal. Máchnul kopačkou po Josefovi, ale kdepak Josef! Řítil se už na černého a dlouhého brankáře Mangu. Šoupnul mu míč podle těla do branky, a kdy cupital do středu, uličnicky se smál a křičel: "Tak, a kluci, do nich!"
Za stavu 3:3
Hráči Santosu se uklidnili: odjedou neporaženi. Do konce zápasu chybělo pár minut a ty ubíhaly. Vlastně už nikdo nemohl, už se po hřišti chodilo, jen odpočinutý Franta Růžička, jinak opravář psacích strojů, řádil od lajny k lajně a nahrával míče.
Hodil teď zrovna jeden Sůrovi a ten ho lišácky přiťukl Masopustovi. Josef hrál největší zápas svého života. Věděl v té setince vteřiny, že podruhé neprojde, srazili by ho všemi způsoby. A tak jak ten balón letěl, z otočky jej trefil přímo do růžku branky.
Zježily se nám vlasy, tělem stoupala nepopsatelná radost. Obecenstvo zmlklo, pak překvapením vyheklo a nakonec ječelo nadšením.
A pak byl definitivně konec. Museli jsme pochodovat pro diváky kolem hřiště, lidé nechtěli jít domů, volali: "Viva Checoslovaquia! Viva ÚDA - Dukla!"
