„Musím říct, že docházení na úřad práce nepatřilo mezi moje oblíbené cesty,“ přiznává padesátiletý rodák z Jihlavy. „Proto jsem rád, že už mám zase co dělat,“ dodává s úsměvem nový kustod prvoligového FC Vysočina.
Znovu se zapojíte do sportovního dění, ale přece jen jde o úplně jiné odvětví...
Samozřejmě, změna to je. Nějakou dobu si asi budu zvykat, ale jsem rád, že tady můžu být.
O jihlavské fotbalisty se starají na „zimáku“„Jasně, není problém, najdete mě na zimáku,“ hlásil automaticky do telefonu nový kustod FC Vysočina Libor Kuchyňa v reakci na žádost o rozhovor. Přitom se právě nacházel na fotbalovém stadionu v Jiráskově ulici... Ovšem není divu, pěknou řádku let totiž tenhle padesátiletý rodák z Jihlavy působil jako hokejový masér a kustod. A přivykání fotbalovému prostředí i hantýrce mu tak bude zřejmě chvilku trvat. „I když teď je to v podstatě pravda, protože venku sněží a mrzne. Takže vlastně ani moc nelžu, když říkám, že jdu na zimák,“ usmívá se Kuchyňa. V tomto směru mu příliš nepomůže ani jeho nový kolega, kterým je rovněž dlouholetý hokejový masér Pavel Křížek. Ten už sice působí u fotbalu několik sezon, přesto se prý občas také ještě zapomene. „To z vás jen tak nevyprchá. Jsem tady deset let a taky někdy mluvím o zdejším stadionu jako o zimáku,“ přiznává ikona českého sportovního masérství. „Ale pravdou je, že dřív to bývalo horší. To jsem klukům o přestávce mezi poločasy každou chvíli říkal: Tak pojďte hoši, jdeme na další třetinu,“ směje se. Legrácky tahají z rukávu tihle dva v jednom kuse. „Jo, přivítal mě dobře. Hned na mě spustil, že se tady nesmí pít. Tak jsem mu odpověděl, že to mi vůbec nevadí, že mě hlavně zajímá, jestli se tady dostatečně jí,“ prozrazuje se smíchem Kuchyňa. V jednom klubu se oba nepotkávají poprvé. Před lety předával Křížek Kuchyňovi agendu v hokejové Dukle Jihlava. „A teď je zase tady. Ten po mně ale jde, co?“ durdí se naoko. „Jo, já si pamatuju moc dobře, jak to tehdy bylo. Jeden den jsem přišel a on mi povídá: Tady máš brusku, takhle se brousí a šel pryč. Pak mě zavedl k masérskému stolu a říká: Takhle se masíruje. Už to umíš? A já odpověděl, že samozřejmě. Tak se sbalil, zamával a zmizel,“ vzpomíná pobaveně Kuchyňa. Teď už ale budou pracovat pro jeden klub společně. „Těšíme se,“ hlásí oba svorně. |
Jak se z hokejového maséra stane fotbalový kustod?
Poté, co skončil Lev, jsem měl volno. A pak mi jednou zavolala kamarádka, že FC Vysočina hledá nového kustoda. Tak jsem se přihlásil.
Musel jste absolvovat nějaký pohovor, případně praktické zkoušky?
Jen pohovor - a tak nějak jsem to celé vyhrál. (usmívá se) Byl jsem ze všech uchazečů nejmladší.
Vaše přednosti ale byly asi jiné, nebo ne? Co třeba dlouholeté zkušenosti s fungováním v profesionálních sportovních klubech?
Jo, zkušenosti mám z kabin velké. I když z hokejových. Každopádně to, že jsem konkurz vyhrál, pro mě byl příjemný dárek. Už mě rozčilovalo být doma.
Neměl jste první den tendenci si s sebou vzít i brusku?
Brusku ne, ale uvažoval jsem o svém kufříku. Jenže ty šroubky, se kterými jsem obvykle spravoval klukům helmy, bych tady asi nevyužil. ( směje se ) Nakonec jsem vyrazil s prázdnýma rukama. Byl to nezvyk.
Zase tak úplně do cizího prostředí jste ale nešel, vždyť vaším zetěm je přece obránce FC Vysočina Ondřej Šourek...
Zeťák? Ten přišel první den úplně poslední, myslel jsem si, že už ani nedorazí. Takže jsem se musel všem představit sám. (usmívá se)
Ale nějakou protekci u vás asi stejně bude mít, nebo ne?
Jasně, bude mít jen to nejlepší. Stejně jako všichni ostatní.
Co všechno vlastně funkce kustoda zahrnuje?
Je to samozřejmě důležitá funkce. (směje se) A já si pod ní představuju, že se budu zase starat o pohodlí hráčů. Aby jim nic nechybělo. Prostě to, co jsem dělal u hokeje, akorát bez broušení bruslí.
Masírování vám v novém angažmá chybět nebude?
Ne, v klubu jsou dva maséři, což úplně stačí. Já si budu masírovat až po službě, ve své nové masérně, kterou jsem nedávno v Jihlavě otevřel. Už mám svoji stálou klientelu a další se mi hlásí. Myslím, že to bude všechno v pohodě.
Je pravda, že hokej byl asi o dost hektičtější, přece jen se hrál někdy i třikrát do týdne...
Přesně tak. Uvidíme, co mě čeká. Já se každopádně těším, doma už mi to bylo dlouhé.
Zase jste měl ale víc času na dceru, která šla do první třídy. Nedávno jste se zmínil, že už vám zakázala kamkoli cestovat...
Ano, řekla mi: Taťko, už nikam nejezdi, zůstaň doma. Což je právě na téhle práci ideální, budu vyjíždět jen minimálně. Takže vlastně její přání plním. Je to jediná ženská, kterou poslouchám. Teda kromě její maminky, protože tu musím samozřejmě taky. (směje se)
Libor Kuchyňa
|
Doma jste ale mohl trávit víc času i v případě, že byste se vrátil do jihlavského hokeje. To vás nelákalo?
Ale já se Dukle nabízel, jenže mě nechtěla. Nebo nechtěla... Prostě mi nikdo neřekl důvod. Já navrhoval, že bych mohl působit u mládeže, že bych brousil brusle a staral se klukům o výstroj. Prostě jako klasický kustod.
A reakce byla jaká?
Nejdřív to vypadalo, že mě chtějí. Třikrát jsme se kvůli tomu sešli, jenže pak už se mi nikdo neozval. Ale ani mě to vlastně nemrzí, protože pokud někdo není schopný říct přímo a jasně, že mě nechce, není co řešit. Proto jsem taky rád, že můžu být v FC Vysočina, kde se mnou od začátku jednali na rovinu.
U fotbalu už se chystáte zůstat napořád, nebo budete mít tendenci se časem vrátit zase k hokeji?
Ne, já když se do něčeho pustím, tak naplno. Budu se snažit si tady najít svoje místo v životě. To jsem řekl hezky, co? (směje se). Prostě chci dělat svoji práci co nejlépe.
