Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Komárek: Nebýt Klausovy amnestie, dělám místo fotbalu bachaře na Mírově

Martin Komárek (vpravo) v dresu kazašského Ust - Kamenogorsku. | foto: Archiv Martina Komárka

17 2014
Není to klasický rozhovor s fotbalistou. Místy připomíná zážitky filmového Forresta Gumpa: "A protože jsem nic jiného neměl, tak jsem běžel..." Dobrodruh Martin Komárek běhal v Kazachstánu.

Nebýt Klausovy prezidentské amnestie, hlídal by vězně na Mírově a fotbalem se už jen bavil. Místo toho kariéra olomouckého odchovance Martina Komárka nabrala dobrodružný rozměr. Devětadvacetiletý stoper má za sebou divokou kazašskou zkušenost, když minulou sezonu strávil v Usť-Kamenogorsku, s nímž však spadl do druhé ligy, a klub mu navíc dluží šest výplat. Absolvoval také mimo jiné testy v Libanonu. "Byl jsem tam jako první český hráč," usměje se bývalý řízný bek Sigmy při vyprávění o Hizballáhu. I na něj došla v netradičním rozhovoru pro MF DNES řeč.

Teď si rodák z pohádkového Bouzova hledá novou destinaci. A raději by něco klidnějšího. I když... "Mám nabídku z Vietnamu."

Začněme kazašským dobrodružstvím, Martine. Jaké bylo?
Vše začalo před rokem. V té době jsem čekal na nabídky, ale nic nepřišlo, tak jsem šel do Zábřehu s tím, že si budu hledat práci a uvidím, jestli se za rok něco fotbalového neobjeví. V Zábřehu už jsem si sehnal práci, udělal jsem přijímací řízení na strážného na věži na Mírově. Už jsem byl v pořadníku, měl jsem hotové i psychologické a zdravotní testy. Co čert nechtěl, vyhlásila se amnestie, takže stop stav, nikoho nebereme. Tak jsem si říkal, že ještě zabojuju, makal jsem celou zimu, měl jsem oslovených více lidí, nemám podepsaného jednoho manažera. Mám tři čtyři lidi, kterým jsem řekl, že když mi něco seženou, domluvíme se na provizi. Jeden z nich mi sehnal Kazachstán – FC Vostok.

Váhal jste?
Odjel jsem do Turecka na zkoušku koncem prosince. Naštěstí bylo vše domluvené, odtrénoval jsem tři dny, trenér mi řekl, že mě teda chce, tak jsem se jen vrátil na otočku do Čech, nabral věci a odcestoval zpátky. Funguje to tak, že se na soustředění za týden protočilo ještě dalších dvanáct hráčů, takže někdo přijede, potrénuje, zase odjede, přijede někdo nový. Každou sezonu budují nový tým. V každém mančaftu může být šest cizinců na soupisce a v zápase může hrát pět.

Nebýt Klausovy amnestie, už nejste profesionálním fotbalistou?
Asi ne. Čekal jsem na nabídku, ale kdyby se vyplnil nejhorší scénář, tak bych měl práci na Mírově a hrál bych v Zábřehu.

Fotogalerie

Tak brzy jste hledal zadní vrátka?
Do Česka musím vždycky přes Olomouc, i když s ní nemám smlouvu, takže když jdu na hostování, tak se částky pohybují, a pro kluby to není výhodné, protože kdybych se náhodou rozehrál, tak si mě může Sigma stáhnout a tabulkové odstupné asi kolem šesti set tisíc za mě dnes nikdo nedá. Takže že by mě z Česka někdo odkoupil, to asi ne. Nebo mám špatné kontakty. Nebo jsem tak špatnej. Těžko říct.

Práce ve vězení vás lákala?
To asi ne, ale věděl jsem, že hodně fotbalistů tam chodilo: Šalamoun, dřív tam byl Kalvoda. Po roce v Kazachstánu si říkám, že bych tam v životě nešel. Rozleželo se mi to v hlavě – ať už tím, co jsem zažil v Kazachstánu, nebo tím, že se mi narodil kluk Matyáš a tři měsíce jsem ho neviděl. To byla těžká situace. Jsem rád, že si ho můžu užít doma. Vždycky jsem si říkal, že bych mohl jít k armádě nebo do práce ve státním sektoru, protože fyzicky zdatný jsem, psychotesty na Mírov jsem taky udělal a maturitu mám, takže je to pro sportovce nejjednodušší řešení.

Ale je na něj ještě čas.
Spoustu lidí mi říkalo, že na Mírově je jistý příjem, peníze se nezpožďují jak ve fotbale. Mám hypotéku, závazky, musím platit jako každý normální člověk. Čili vidina stálého příjmu a toho, že nebudu řešit, jestli výplata přijde, nebo ne, byly jedním z důvodů proč jít do Mírova. Do Kazachstánu jsem šel na poslední chvíli, kdyby to nevyšlo, asi jsem teď na Mírově. Známí mi říkalo, že budeš ve vězení, za mřížemi. Možná až teď mi to dochází, že to není sranda. Bylo by to psychicky náročné, není legrace dělat strážného ve vězení. Mříže tam jsou a člověk se skrz ně dívá.

Také jsou tam vrahové...
To je druhá věc. Je to nebezpečné povolání, ale člověk se musí nějak uživit. Teď už bych tam nešel.

Na Mírov, nebo do Kazachstánu?
Tam ani tam. Do Kazachstánu už bych nešel za tyhle peníze.

Kývl jste na menší nabídku?
Za rok jsem zjistil, jak se ty částky pohybují. Ale pro mě, v jaké situaci jsem byl, tak to byly super peníze. Byl jsem rád za nabídku, takže jsem poplatil nějaké dluhy, i když čekám ještě na šest výplat a bude se to řešit, nemohl jsem si moc vybírat. Kazachstán mi otevřel oči, že nejsem v devětadvaceti tak starý. Když ale přijedu do Česka a zavolám manažerovi, tak mi řekne, že starý jsem a všude chtějí 20leté kluky.

Ve stoperské dvojici je přece výhoda mít jednoho zkušenějšího.
Bývá to tak, ale manažer mi říká, že v devětadvaceti jsem starý. V Kazachstánu může cizinec hrát do třiceti, starší už musí mít reprezentační starty. Se mnou tam tedy byli vesměs mladí kluci, černoši, což je pro ně strašná exotika. Když jsme šli po ulici, zastavovali je a chtěli se s nimi fotit, protože černocha neviděli. Byli tam za celebrity.

Byl jste z něčeho vyloženě paf?
Člověk se vrátí o dvacet let zpátky. Vše je šedivé, takže to bylo ze začátku depresivní. Ale jak sníh roztál, uklidily se ulice, tak to prokouklo, zazelenalo se a už to bylo jiné. První dojem ale nebyl moc dobrý.

Jak na vás dýchl Usť-Kamenogorsk?
Je skoro až u čínských hranic. Letí se tři a půl hodiny do Moskvy a čtyři hodiny z Moskvy tam. Je to jedno z větších měst, ale ne z těch bohatých. Ta dobrá města, kde bych si dokázal představit žít, je Astana a Almaty, to je nádhera. Usť-Kamenogorsk bylo jedno z těch horších, průmyslových. Má tam továrnu Škoda a je tam petrochemický průmysl. Říkají, že to je nejvíc znečištěné město Kazachstánu. Když jsem otevřel okno, byl tam nános prachu, takže větrat se moc nedalo.

Vzal jste tam i rodinu?
Byla to jedna z podmínek, když jsem podepisoval smlouvu, že chci, aby tam byli se mnou. Malý se narodil v prosinci, takže jsme počkali do šestého měsíce a měl tam být zbylých šest měsíců se mnou. Veškeré zařizování měli mít na starosti oni včetně víz. Jenže to jsou povahy, které vše řeší na poslední chvíli. Nestihli to a musel jsem to zařizovat přes cestovní kanceláře. Ti nás zase natáhli, protože jsme chtěli vízum na šest měsíců, což nám sice udělali, ale s platností jen na šedesát dní. To jsme ale zjistili až v Kazachstánu, protože jsme to řešili týden před odletem a spoléhali se, že to zařídí klub.

Kdo je Martin Komárek

Devětadvacetiletý odchovanec Sigmy strávil minulou sezonu v Usť-Kamenogorsku, který je na východě Kazachstánu kousek od hranice s Mongolskem. Město má 300 tisíc obyvatel. Teď je bývalý obránce Senice či Jihlavy na volné noze. Nabídku má z Vietnamu.

Nebyl to s malým dítětem risk?
Dnes už bych je tam netahal, protože lidi neumí anglicky, dá se domluvit jen rusky. Když jsem přijel, tak jsem po pěti dnech chytl salmonelózu, takže nejdřív jsem ležel na pokoji v hotelu, a když prášky nezabíraly, odvezli mě na infekční středisko. To jsem v životě neviděl. Proti tomu jsou naše nemocnice nádherné. Nevíme, jak dobře se tady máme. Tam byly postele staré, železné, na nich dvě tenké matrace a prostěradlo, které když jste oddělali, tak se vám z té špíny chtělo zvracet.

Ideální na léčbu salmonelózy...
Měl jsem třikrát denně kapačky. Po třech dnech už jsem se cítil dobře, ale nešlo jít pryč, takže jsem tam zůstal deset dní a zhubl deset kilo, protože do mě cpali jen kaši a čaj. To ale bylo pro mě dobře, protože jsem tam jel s mírnou nadváhou. Uzdravil jsem se, ale nestihl jsem první tři zápasy sezony. Po návratu z Turecka to vypadalo na základní sestavu, pak jsem vyléčil salmonelózu a přišla repre pauza. Čtrnáct dní jsem trénoval a při tréninkovém zápase do mě narazil spoluhráč, tma před očima, a když jsem se probral, tak mě začalo bolet koleno. Domluvili mi magnetickou rezonanci s tím, že mám naštíplý meniskus.

To jste byl "perfektní" posila.
Než jsem se dal dohromady, bylo půl sezony pryč a naskočil jsem až do druhé části a na play-off.

Bydlení bylo v pořádku?
Dalo se sehnat bez problémů, na naše za deset tisíc s tím, že polovinu platil klub. Byly to jako kdyby paneláky, ale bydlení dobré. I když já se třikrát stěhoval. Jednou se byt prodával, pak jsme hledali druhý kvůli malému, protože jsme bydleli na ulici a Kazaši jsou zvyklí troubit v jednom kuse a je jedno, jestli je jedna v noci. Museli jsme tedy hledat jiný byt na klidnější ulici. A v posledním bytě jsem měl myš, ale to už mi nevadilo, protože jsem tam byl už sám. Naposledy jsem myš viděl, když jsem jako dítě jezdil k babičce do Blažova na statek a teď po dvaceti letech v Kazachstánu. Tak jsem nevěděl, co s ní mám dělat. Rozmáznout? Ale zvládl jsem to, hodil jsem na ni krabici.

Dělalo vám problém zvyknout si na jinou kulturu?
Astana nebo Almaty jsou evropská města a nebude problém s ničím. Ale v Usť-Kamenogorsku žije hodně muslimů, takže vepřové maso nejedí na úkor skopového a hovězího. Tlusté neokrajují, proto byl trochu problém s jídlem, ale člověk si zvykne. Byly tam trhy, kde se prodávalo maso na ulici. Půlka prasete pověšená a člověk si mohl koupit, co chtěl. Hodně jsem žil na šašlikách. Dělali je na plechových stáncích s grilem. Jednu dobu jsem to jedl i každý den. I když jsme měli v klubu obědy, tak se na jídlo nevyplatilo jezdit. Klubovým autobusem to přes celé město trvalo hodinu tam a pak hodinu zpátky. Vzdálenosti jsou tam obrovské.

Na ulici jste se nebál jíst?
To ne. A když jsme hráli v Uralsku, tak jsme byli sednout s Černým a Chlebounem v české restauraci. Říkal jsem: To se hoši máte. Já české jídlo neviděl měsíce. Hned jsem si dal svíčkovou. Vaří tam český kuchař, pak si s námi byl sednout a říkal, že má strach chodit večer po ulici. Ale já to nevnímal, protože v ulicích je spousta vojáků i policistů. Nebál jsem se jezdit taxíkem, vlakem. Manželka se taxikářů bála, že ji zavezou bůhvíkam.

Působil jste kousek od Mongolska. Zažil jste kulturní šok?
Nesetkal jsme se s žádným rituálem. Jednou jsme jeli dvě hodiny na jezera, což byla nádherná příroda, kam se v létě hodně jezdí koupat. Tam jsme si taky ugrilovali šašliky. Takový teambuilding.

Ovci jste před zápasem neobětovali jako například Karaganda?
My ne. Ale říkali mi Češi z Uralsku, že se jim nedařilo, tak řízli berana uprostřed hřiště a pak ho snědli. Potom za Chlebounem a Černým přišel ještě gólman Baníku Buček. Když jsme hráli spolu, tak jsme pokecali, jinak jsem Čecha nepotkal.

Ani trenéra Beránka, který vedl i tamní národní tým?
Vedl reprezentaci a pak i Astanu. Má u nich asi dobré jméno. V Kairatu je Weiss, má tam slovenského stopera, který kdysi hrál v Anglii.

Zpátky k dojezdovým vzdálenostem. To muselo být hlavně při cestování na zápasy náročné, že?
To je nevýhoda v Kazachstánu, že nejbližší město je tisíc kilometrů. Autem se nedá dostat nikam, takže jsme všude létali. Tady jede člověk na zápas na den, ale tam se jezdí na čtyři dny. Hraje se v sobotu a letí se už ve středu do Astany nebo Almat, což jsou hlavní dopravní uzly a pak se letí do dalšího města.

Do Aktobe jste to měl 2 300 kilometrů...
Nejdál byl Atyrau, to už byla skoro poušť, hráli jsme tam v létě na umělce, bylo čtyřicet stupňů. Katastrofa. Teploty tam byly úplně jiné než na Usť-Kamenogorsku, kde byl tak týden veder, ale jinak se to dalo vydržet. Do Atyrau se letělo čtyři hodiny z Astany. V horším případě se jezdilo vlakem, třeba 24 hodin do Žetysu. Ve vlaku jsme měli aspoň kupé se čtyřmi lůžky, kde se člověk natáhnul. Jídelní vůz ale nebyl, vlak po třech čtyřech hodinách zastavil na půl hodiny, takže jsme přežívali na instantních nudlích, protože nabízené jídlo jako pirožky jsem nechtěl riskovat. Žaludeční problémy byly běžné. Ať už tím, že měli jídla mastná, nebo tím, že na to člověk nebyl zvyklý.

Jak jste zvládal, že jste byl v takové dálce samotný Čech?
Bylo dobré, že s námi byl překladatel, který se staral o skupinku šesti cizinců. Byl jsem s kluky z Ekvádoru, z Trinidadu a Tobago, z Ghany. To byli většinou reprezentanti. Jeden hrál dřív ve Finsku, další v Norsku, jiný nižší soutěž v Anglii. Anglicky se jakžtakž domluvím. Když přijela žena s malým a kluk dostal vyrážku, tak jsme zavolali překladatelovi, on zavolal sanitku a vyskákaly dvě ženské. Ale to je sanitka ne jako u nás, byly to staré dodávky. Také tam jezdí i luxusní vozy. Strašně bije do očí, kdo má peníze a kdo ne.

A co klubové zázemí?
Byl jsem v nováčkovi, který loni postoupil do nejvyšší soutěže. Hlavní stadion měli v rekonstrukci už snad pět let a nebyli schopní to dokončit. Vedle byla umělá tráva s malou tribunou sotva pro dva tisíce lidí. Většina mančaftů v Kazachstánu má umělou trávu, snad až na tři čtyři týmy. To není ale žádný pažit jako v Olomouci, připomíná to spíš vesnická hřiště. Na konci sezony dostavěli stadion. Erární věci jsme nafasovali, na konci sezony jsme to museli kompletně vrátit i včetně toho, co si u nás většinou může hráč nechat. Například co je hodně nošené jako žabky, boty. Tam se vracelo vše, tak si člověk říkal, co s tím budou dělat.

Když jde český fotbalista do Kazachstánu, platí, že ho tam lákají spíš peníze než dobrodružství?
Záleží na tom kam. Prvních šest mužstev – Aktobe, Astana, Karaganda, Irtyš, Pavlodar, Almaty – peníze mají a není cokoliv problém. Platy se mohou pohybovat v hodně slušných částkách, které se tu nedají za rok vydělat. Za rok si splatíte hypotéku. Kdo tam jde, jde pro peníze, které jsou lákavé. Ale za jakou cenu? Letíte na zápas na čtyři dny a nemá smysl tam být s rodinou, protože je stejně sama, a kdyby se něco stalo a musela přijet záchranka, tak si ji sám nepřivoláte.

První půlrok jste kvůli zranění nehrál, pak jste šanci chytil?
Dal mi šanci trenér, kterého odvolali tři kola před koncem, protože se obul do vedení kvůli problémům s penězi. My jsme do konce hráli o záchranu. Poslední sestupoval a předposlední hrál baráž. V baráži jsme v 95. minutě dostali gól a spadli jsme. Na baráži bylo zajímavé, že mohli hrát jen tři cizinci, takže jsem ji nehrál. Soutěž je od února až do listopadu s tím, že jsou repre přestávky. Maximálně bylo volno čtrnáct dní. Po osmadvaceti kolech se soutěž rozdělí na prvních šest, co hrají o titul, a druhých šest, co hrají o záchranu. Všem se odečte polovina bodů a hrají pak mezi sebou dvoukolově. Poslední padá a předposlední hraje baráž.

Jakou má kazašská Premier League úroveň?
Prvních šest mančaftů má dobrá mužstva, můžou si zaplatit kohokoliv, kdo bude ochotný přijít. Byli tam reprezentanti, v Kairatu hrál bývalý útočník Žiliny Cissé, hodně hráčů bylo z Ruska, Ukrajiny, kteří nejsou vedeni jako cizinci. Tyto mančafty by byly schopné hrát u nás střed. Ale byly tam i zápasy katastrofální úrovně, na které se nedalo dívat. Když jsme hráli předposlední zápas, který jsme potřebovali vyhrát a soupeř remizovat, nakonec to skončilo remízou, byla to bída. Chtělo se mi z toho blejt.

I kvůli rozhodčím?
Někdy se připískávalo, ale to je všude. Jsou mančafty, kde se domácím připískává, a nevím, jestli je to tím, že má rozhodčí pro ten tým slabost, nebo nemá dobrý den. Nechci nikoho odsuzovat.

Působil jste také v Senici. Překvapila vás sázkařská aféra na Slovensku a v Česku?
Četl jsem o tom, ale nic takového jsem nezažil. Ať už jsem byl v Senici nebo v Jihlavě.

Teď už se budete chtít usadit?
S manželkou jsme se bavili, že bude lepší, kdybychom pohledali něco po Evropě. Pro ni to bylo hrozně těžké, nikde se nedomluvila. Obchody ve městě fungovaly tak, že menší měl každý panelák a větší byl jen jeden, něco jak Makro. Když chcete něco sehnat, musíte objet celé město. My sháněli plínky, ale v té velikosti to nešlo. Projeli jsme celé město, až jsme na ně narazili, koupili balík, a když jsme je chtěli za čtrnáct dní znovu, už nebyly. Tak jsme hledali jiný obchod. I já si musel zvykat, že je třeba kontrolovat datum spotřeby, protože byly v regálech prošlé jogurty, salámy. Člověk otevře salám a na něm plíseň. Prostě jako tady kdysi. Už mi ale volal jeden člověk, jestli nechci hrát do Vietnamu.

A jste takový dobrodruh?
Dobrodruh jsem, ale deset měsíců v Kazachstánu mi stačilo. Už asi ne. Bavili jsme se s rodinou o tom, že to nestojí za to, nechat je tady a jít někam trajdat. Z finančního hlediska jsme už z nejhoršího venku.

Přestože vám Usť-Kamenogorsk dluží výplaty?
No dluží mi jich šest. Před odjezdem jsme dostali papír, že by nám to do 30. ledna měli vše vyplatit. Je to tam specifické v tom, že klub nemá sponzory, všechny peníze dává město. Asi čekají na balík od města. Naštěstí funguje arbitráž. Čeští kluci v Uralsku Černý s Chlebounem by nesestoupili, ale klub dlužil hráčům, a tak přišel o body. Pak jim to hned doplatili, což nechápu. Spadli tak zbytečně, ale oni jsou taková mentalita, že dokud je něco nepálí, tak to neřeší.

Stopera shání i Sigma. Neměl jste možnost zkusit štěstí v přípravě?
Bavili jsme se s trenérem Psotkou. Nevnucoval jsem se, že bych to potřeboval vědět ze dne na den. Řekl jsem mu, že už mě nebaví chodit každý rok se ptát do Olomouce, jestli můžu do přípravy, jestli mě pustí tam a za kolik. Je to, jako kdybych se doprošoval. Byl jsem před rokem v Olomouci a chtěl jsem jít do přípravy, bohužel nebyl zájem. Nemám jim to za zlé, vybrali si jiné hráče a já se podle toho zařídil.

V Sigmě jste měl přitom pod trenérem Psotkou dobré období, hrával jste pravidelně, rozhodl jste gólem i derby s Baníkem.
Jo, to už bylo dávno. Za Olomouc jsem dal jen dva góly – na Bohemce a Baníku. Za trenéra Psotky se pak vykopala Evropská liga, hrálo s Aberdeenem a Evertonem, jenže já se zranil a pak to bylo všelijaké. Do zahraničí jsem ale volný zadarmo – možnosti jsou Slovensko, Polsko, Maďarsko. Tam jsem byl na zkoušce, dobrá zkušenost. Když jsem hledal angažmá, dost jsem toho objezdil. Byl jsem v Libanonu – jako první český fotbalista!

Povídejte.
Jak jsem skončil v Jihlavě, letěl jsem na zkoušku do Bejrútu. Bylo to domluvené přes jednoho člověka, co tady studoval na Karlově univerzitě. On mi povídal o zajímavých podmínkách, ale pak mi v tom klubu řekli, že není šance získat to, co mi slíbil manažer. Byl jsem tam čtyři dny a bylo to strašně zajímavé. Byl jsem v super hotelu. Bavil jsem se s tím Libanoncem, co mluvil česky. On mi říkal, že jsou ti dobří, my jsme Hizballáh (strana Alláhova, kontrolují, sponzorují a vyzbrojují Íránské revoluční gardy, pozn. red.). Najel jsem si na internet a první, co mi vypadlo, že Hizballáh nakoupil rakety. Myslel jsem si, že o půl noci dělají ohňostroj, a byla to střelba, tak jsem si řekl, že půjdu dál. Odehrál jsem za ně čtyři přípravné zápasy, dal i gól, ale bylo to hrozné. Hrálo se ve čtyřicetistupňových vedrech na umělce. Co bych vám ještě pověděl za zajímavou story?

Myslím, že už jich bylo dost.
Ještě jedna zajímává věc: měli jsme v týmu Ekvádorce a tři kola před koncem základní části přišel z FIFA dopis, že dostal doživotní distanc, že prý prodali s reprezentací dva tři zápasy. Jmenoval se Ramon Sanchez. Doživotní distanc jsem nikdy neviděl. Dohrál.

Jak to bral?
Statečně. Bylo mu 31 let, dělal v Ekvádoru kapitána. Doživotní distanc dostalo jedenáct hráčů. Je to zajímavé i v kontextu trestů, které padají v Česku. Říkal jsem si, jestli nešel do Kazachstánu ještě něco vyždímat, protože on byl výborný hráč a nechápal jsem, co tady dělá.

Třeba měl už vyděláno...
Říkám si, kolik by musel dostat peněz, aby mu to stálo za to. Měl dvě děti a v jednatřiceti to není sranda. Rizika jsou obrovská proti tomu, kolik za to získáte. Kolik za to dostali hráči v sázkařské aféře? Dva tisíce eur? To za to prostě nestojí.

Stejně jako koupit si za tři sta tisíc korun vítězství nad střížkovskou Bohemkou, čehož se Sigma měla podle soudce dopustit.
Já ten zápas sice hrál, ale ke mně se to doneslo, až když se to řešilo u soudu.



Tabulka ligy

Mužstvo Z V R P S B
1. FC Viktoria Plzeň 15 11 3 1 26:9 36
2. SK Slavia Praha 16 10 5 1 30:12 35
3. AC Sparta Praha 16 9 5 2 30:13 32
4. Fastav Zlín 16 9 4 3 27:18 31
5. FK Mladá Boleslav 16 8 4 4 28:18 28
6. FK Teplice 16 6 4 6 18:15 22
7. MFK Karviná 16 6 3 7 22:26 21
8. 1. FC Slovácko 16 4 6 6 20:25 18
9. Bohemians Praha 1905 15 5 3 7 15:22 18
10. FK Jablonec 15 4 5 6 23:25 17
11. Dukla Praha 16 4 4 8 21:22 16
12. FC Hradec Králové 15 5 1 9 17:26 16
13. FC Slovan Liberec 16 3 6 7 11:17 15
14. Zbrojovka Brno 16 2 9 5 19:28 15
15. FC Vysočina Jihlava 16 2 7 7 11:23 13
16. 1. FK Příbram 16 2 3 11 12:31 9

Známky

1,89

Vukadin Vukadinovič

Zlín

2

Muris Mešanovič

Slavia

2,05

Simon Deli

Slavia

Góly

10

Michal Škoda

Brno

10

David Lafata

Sparta

8

Jan Chramosta

Ml. Boleslav

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze