Pamatujete? Má zlato z Eura jedenadvacítek, hrál ve Spartě, Rusku, Turecku. Ale v Česku už je jeho stopa zaprášená: naposledy hrál doma v roce 2002 a ani po skončení kariéry návrat neplánuje.
„Nikdy neříkej nikdy, ale v současnosti na to nemyslím,“ napsal šestatřicetiletý muž v rámci rozhovoru, který vznikal po e-mailu. Na delší povídání Horákovi nezbyl čas - práce má v poslední době nad hlavu.
Usadil se ve Švýcarsku, kde mu v začátcích pomohla sestřenice a její manžel. Ještě loni hrál za Sirnach, pak odložil kopačky a našel novou náplň pro fotbalistu v nezvyklém oboru - živí se jako zahradník.
„Dostal jsem se k tomu přes známé. Už jsem se dál nechtěl pohybovat ve fotbalovém prostředí, potřeboval jsem změnu,“ vysvětluje. „Jsem moc rád, že mám zaměstnání, které mě baví a ve kterém jsem se doslova našel. I když je ta práce fyzicky i časově hodně náročná. Specializujeme se na návrhy, realizace a údržby zahrad.“
Kdo by to byl řekl? Před lety se zdálo, že Horák míří úplně jiným směrem. Na pozici středního obránce patřil ve své generaci k nejtalentovanějším, vynikal v hlavičkových soubojích a na stopera dával i hodně gólů. Stačí se podívat na statistiky v reprezentační jedenadvacítce: osm zápasů, pět branek!
Jeden start si připsal i na evropském šampionátu v roce 2002, ze kterého přivezl zlatou medaili. A když půl roku předtím za necelých dvacet milionů předstupoval do Sparty, její šéf Vlastimil Košťál si mnul ruce. „Horák je stoper pro Spartu na dlouhá léta,“ vítal posilu.
Jenže nevydržel ani rok. Na podzim už nehrál, takže uvítal, když se ozval jeho osudový trenér Vlastimil Petržela: Nechtěl bys do Ruska?
„Mrzelo mě, že Spartu opouštím po tak krátké době, ale přestup do Petrohradu byl dalším krokem v kariéře, který jsem nemohl odmítnout,“ vzpomíná dnes.
Odehrál pětačtyřicet zápasů, pak třikrát odešel na hostování. Mimo jiné i do Rostova, kam se po dvou letech rád vrátil na přestup. U Azovského moře se mu zalíbilo, nevadila mu ani drsná zima.
„Časem si zvyknete. Občas na to mám i tady ve Švýcarsku komické reakce, třeba když si v minus osmi vyjdu na procházku se psem v kraťasech,“ směje se. „Rusko má každopádně v mém srdci zvláštní místo, což samozřejmě platí i o Rostovu. Prožil jsem tam krásné časy, na které nikdy nezapomenu.“
Při prvním angažmá pomohl k záchraně, loučil se naopak sestupem. Tým, v jehož vedení působí i jeho bývalí spoluhráči, ale dál sleduje.
„Udělali obrovský pokrok. Sparta to bude mít velice těžké,“ tuší. „Ale loni se jí proti Krasnodaru taky nevěřilo, a přitom hladce postoupila. Když předvede podobný výkon, šanci určitě má.“
