Pokud si někdo myslí, že ligový fotbalista po konci profikariéry má fůru volného času a doma dumá, co s ním, tenhle chlapík vás vyvede z omylu.
Martin Doležal se rozloučil s velkým fotbalem a kývl na nabídku Zbrojovky, kde už rok trénuje svoje brankářské následovníky. Hodiny prosedí u internetu, kde hledá různé zlepšováky a cvičení. A když má chvilku volna, vyrazí do Tišnova a chytá krajský přebor.
Volný víkend, rodinný výlet nebo jen tak pobýt doma? To 36letý Doležal dlouhé měsíce neznal. „Ke konci jsem už jel na nouzový režim,“ pousměje se exligový brankář.
A tak zatímco jeho tišnovské spoluhráče dnes čeká závěrečné kolo proti Moravskému Krumlovu, po němž budou zapíjet postup do divize, Doležal se sluní na dovolené v Řecku. „Už od ledna jsme byli takhle domluvení,“ vysvětluje brankářský guru ze Zbrojovky.
Co vám říkají doma na vaše vytížení?
Mně to nevadilo vůbec, můj sedmiletý syn je zapálený do fotbalu a jsem rád, když můžu hrát v Tišnově a zároveň mě malý vidí. O poločase si jde zakopat na hřiště. Neberu to, že je to za trest. Aspoň jsem strávil chvíle se synem, ale je jasné, že úplně čas na výlet nebo jen zůstat doma jsem neměl. Ale moc si vážím toho, že ještě můžu chytat.
Většinu kariéry jste byl zvyklý na profiúroveň. Jak se vám zvykalo na krajský přebor?
Hodně lidí se mě na to ptá. Ale za kariéru jsem taky zažil stadiony i zázemí, které nebyly ligové. Byl jsem v Třebíči nebo Táborsku. Jdu si ale zahrát zápas a věci jako to, že je v rohu kabiny pavouk, neřeším. Jsem rád, že ještě můžu ukázat, že něco umím, a klukům zároveň pomůžu. Někdy jsem šel do zápasu skoro bez tréninku v bráně, ale tím, že jsem v pohybu celý týden na trénincích s áčkem, juniorkou nebo dorostem Zbrojovky, mi to na téhle úrovni extra nechybělo.
A jaký je pro brankáře největší rozdíl, že nechytá ligu, ale krajský přebor?
Ve vyšších soutěžích dokážou hráči obecně potrestat chyby, které jako tým uděláte. V Tišnově jsme dost situací přežili se štěstím a i díky tomu, že kvalita hráčů není tak vysoká. Není to tak, že gólman chytá stejně v lize i v kraji. Musím říct – se vší pokorou – že v kraji nedokážou hráči proměnit tolik situací, ze kterých by v lize padaly góly. Hráč v kraji potřebuje na zakončení víc času, a tím pádem máte víc času na zákrok nebo na přesunutí se ke střelci.
Vaší hlavní náplní je role trenéra gólmanů ve Zbrojovce. Jak se vám to zamlouvá?
Hrozně mě to naplňuje. Snažím se vymýšlet zajímavější tréninky, každému brankáři se věnovat zvlášť. Melichárek potřebuje něco jiného než Veselý. Jeden je starší, druhý mladší. Jeden větší, druhý menší. V dorostu jsou zas úplně jiní kluci, hodně nad tím přemýšlím, práce mě hodně baví.
Představoval jste si, že jednou budete takhle předávat brankářské řemeslo?
Nechci říct, že jsem to chtěl dělat odjakživa, ale dlouho jsem na to myslel. Nabídka přišla docela brzo, byl jsem po zranění. Pan Bartoněk (šéf Zbrojovky) mi to nabídl a já poskočil hned na nejvyšší pozici, na kterou jsem mohl pomýšlet. Nečekal jsem, že to bude tak rychlé. Ale už když jsem chytával, s klukama jsme se sami na internetu dívali, kdo jak trénuje.
Kde hledáte inspiraci?
Na Facebooku je strašně moc profilů, na YouTube zase spousta kanálů. Nesnažím se kopírovat jednu školu. Třeba Španělé to mají podle mě až moc technické, dělají strašně moc takových blbinek na tréninku. Denně si projedu hodinu videa, z toho si udělám výcuc a zapojím to do tréninku. Mám hroznou radost, když to funguje, a ještě větší, když se díky tomu někdo zlepší.
Co do tréninků zařazujete?
Ve Zbrojovce mám na starost áčko a juniorku. U mladších jsou Pepa Hron a Radim Vlasák. Třeba právě Pepa s námi dělal často brankářskou abecedu – kolíbky, skoky, odrazovku a sílu. Já se spíš soustředím na brankářskou techniku a reakce. Snažím se simulovat zápasové situace, které můžou nastat, a chci, aby na to brankář byl nachystaný.
Třeba Petr Čech cvičí tak, že má před sebou lahve, od kterých se míč nevyzpytatelně odráží.
Jasně. Sparta zase používala, myslím, trampolínu, od které se to odráží. Tohle podle mě používá už celá liga. I my furt máme před sebou na tréninku nějaké blbiny.
A co při ligovém zápase? Nesvrbí vás ruce, že byste chtěl do brány?
Ze začátku jsem byl na lavičce hodně nervózní, možná až podrážděný. Hlavně na rozhodčí, na kterých jsem si to vybíjel. Ale postupem jsem si uvědomoval, že stejně tomu žádným řvaním nepomůžu a že je to kravina. Zklidnil jsem se a snažím se sledovat soupeře i gólmany. Navíc tím, že si můžu jít zahrát za Tišnov, se vybiju tam.
Loni jste byli s Dušanem Melichárkem kolegové, teď jste jeho nadřízený. Neodmlouvá někdy?
Ne, vůbec. Je to profík a nehádá se se mnou. Na začátku jsem víc dbal na práci nohou, rozehrávku a podobně. A musím říct, že se v tom stoprocentně zlepšil a zklidnil. Plno lidí mi to říkalo: „Tyjo, Dušan a nohy? Dobrý!“ Na jedné svatbě jsem se nedávno potkal s Vencou Hladkým (bývalý brankář Zbrojovky). Bavili jsme se a smáli se, že když tady byl Kristián Barbuščák (někdejší trenér brankářů), tak jsme na tréninku skákali přes stoly. On i sám potom uznal, že to asi přehnal a bylo toho moc. Já se právě před Dušanem nepotřebuju předvádět a vymýšlet, že bude chytat střely tak, že předtím musí přeskočit stůl.
Taky v sezoně vychytal deset čistých kont, což je pro gólmana z týmu, který dlouho hrál o záchranu, solidní vizitka.
Víc jich vychytal na jaře. Všichni nás hodnotili podle toho, že nemáme moc bodů. V sezoně jsme měli v uvozovkách smůlu v tom, že hodně zápasů bylo 0:0. Ke konci jsme doma hráli jako za pana Kotala. Třeba se Zlínem jsme hráli na nulu vzadu, z bloku a s tím, že nějaký gól dáme. Nebezpečí sestupu nás k tomu donutilo, ale věřím, že vize útočného fotbalu se podaří. Nejhorší je, když to vyhlásíte a každý přijede na Srbskou, postaví tam autobus a ukažte se. Bohužel jsme neměli nebo nemáme takovou kvalitu, abychom jim nasázeli tři čtyři góly.
