Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Lidé ho milovali. A z fotbalisty Masného je dnes poustevník

Českoslovenští fotbalisté se v Bělěhradě radují z vítězství na ME 1976. Marián Masný je úplně vpravo. | foto: ČTK

3 2009
Bratislava (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Před dvěma lety se potkali v centru Bratislavy. Úplnou náhodou. Šli proti sobě na ulici. "Béla, servus. Ako sa máš?" vyptával se Ján Švehlík.

Béla, jak se odjakživa přezdívalo báječnému křídlu Mariánu Masnému, vypadal unaveně, byl polekaný, odcizil se světu. Ani ke svému životnímu kamarádovi se nechoval nijak vstřícně.

Dřív na sebe spoléhali na hřišti i v životě, ale teď si chvíli povídali a pak se jen dohodli, že se za pár dní potkají znovu. Jenže Masný na schůzku nepřišel. "Chtěl jsem mu nabídnout, aby pracoval ve Slovanu třeba jako trenér mládeže. On přece fotbal miloval. Byla to ikona," říká Švehlík.

Jestli něco vypadá nereálně, tak to, že by se Masný kamarádovi ozval. Nikdo neví, kde bydlí, co dělá nebo jak se živí. Kolují jen legendy.

Když se třicet let po mistrovství Evropy 1976 v Bělehradu sešel v Bratislavě celý zlatý tým, chyběli jen mrtvý Gögh a právě Marián Masný. Tehdy prý přežíval jako bezdomovec pod stříškou na břehu Dunaje.

Masný býval výjimečný talent. Nosil přezdívku Béla po starším bratrovi Vojtěchovi, rovněž reprezentantovi, 12 let kopal za Slovan Bratislava, získal dva tituly, nastřílel 103 ligových gólů, v Bělehradu se stal mistrem Evropy a jednou z největších hvězd turnaje. Ve finálovém rozstřelu suverénně proměnil penaltu.

Za rok 1976 skončil devátý v anketě o Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy a nebýt komunistických pravidel, která zakazovala odejít do ciziny před třicítkou, stoprocentně by přestoupil do nějakého západoevropského velkoklubu.

Po oslnivé kariéře se mu však život pokazil. Zdánlivě harmonické manželství s paní Máriou se rozpadlo, což podle Masného přátel způsobilo pád mezi bezdomovce a poustevníky.

"V hlavě mu přeskočilo. Zblbnul. Přitom to byl takový tichoučký introvert, příjemný kluk," vypráví Jozef Móder, další ze zlaté party. Se svými dvěma syny se nevídá, kamarádům se ztratil, a když před lety zemřel Masného bratr, Marián mu ani nepřišel na pohřeb.

Na trávníku válel, kromě Františka Veselého nikdo v Československu neuměl tak dobře zacentrovat z pravého křídla. Byl rychlý a technický, přitom přes svou eleganci vypadal občas až chladně a náladově.

Fanoušci v Praze ho nikdy neměli rádi, protože jim vadilo, že v reprezentaci hraje na úkor slávisty Veselého. Zato Slováci ho zbožňovali.

"Když dostal míč a měl proti sobě jediného obránce, už jsem věděl, co bude následovat: klička, rychlý kmit nohou a centr. Mně stačilo, abych si správně naběhl," vzpomíná Švehlík.

Kolikrát mu pak Masný z legrace povídal: "Měl bys mi dávat procenta z platu, protože z mých centrů žiješ." Teď by Švehlík svému nejlepšímu kamarádovi možná ze svého platil rád cokoliv. Jen aby mu mohl z nouze pomoci: "Pořád čekám, že se mi ozve." Poustevník však mlčí.

Česko + Slovensko: Slavné společné chvíle

1. Stříbrné Chile

Na ramenou rozjásaných fanoušků na ruzyňském letišti končilo stříbrné chilské dobrodružství. Myslet na medaili před mistrovstvím světa 1962 bylo přitom tak troufalé, jako byste dnes věřili, že předběhnete Usaina Bolta. Šlo o společné dílo Čechů i Slováků. Ti početně tvořili třetinu mužstva, zato podstatnou. Stačí zavzpomínat na trio z finále s Brazílií. Na místě stopera téměř nepřekonatelný Ján Popluhár. Košický rodák Andrej Kvašňák ovládal s Masopustem střed hřiště. Vpředu Adolf Scherer: žádný estét, přesto byl tenhle tank s třemi trefami nejlepším střelcem mužstva na turnaji. Za nejlepšího brankáře šampionátu pak vybrali Viliama Schrojfa – narodil se sice v Praze, ovšem léta chytal za Slovan Bratislava, u Dunaje natrvalo zůstal a předloni tam i zemřel.


2. Zlatý Bělehrad

Legendární dloubák předvedl kovaný Pražák z vršovického Ďolíčku. Díky Antonínu Panenkovi se slavil titul mistrů Evropy 1976. Ovšem skvělé mužstvo vyrostlo hlavně ze slovenských kořenů, vždyť mezi 22 jmény jich 15 pocházelo z východní půlky tehdejší federace. Obrana byla kompletně ze Slovanu Bratislava, zálohu rozběhával Jaroslav Pollák, rány dával i přijímal Karol Dobiaš a "směs" jedovatými střelami doplňoval šutér Jozef Móder. V útoku zase nesměl chybět Marián Masný. Báječné křídlo. "Rychlý, s nevyzpytatelnou kličkou na obě strany, často neudržitelný, schopný ve zlomku času vymyslet způsob proniknutí ještě o dva tahy dopředu," popisuje ho nestor sportovní žurnalistiky Jaroslav Šálek v knize Slavné nohy. Osud slavného fotbalisty s přezdívkou Béla je ovšem přinejmenším podivný – viz článek na této straně.


3. Smutný konec v Bruselu

17. listopad 1993 = poslední společný zápas Čechů a Slováků. Smutné loučení. Chyběl krůček, aby se postoupilo na mistrovství světa, stačilo porazit domácí Belgii, která téměř celou druhou půli hrála bez vyloučeného stopera Alberta. Jenže soupeř obrannými manévry zápas dovedl k remíze 0:0. Belgičané slavili postup, zatímco deset smutných mužů pomalu odkráčelo se sklopenými hlavami do kabin. Jedenáctý, Peter Dubovský, spolu s Lubomírem Moravčíkem jediný Slovák v základu, si sedl uprostřed hřiště na trávník. Pak zabořil hlavu mezi kolena a na dlouhé minuty zkameněl – nevnímal petardy, juchání protihráčů, ignoroval fotoreportéry, kteří z bezprostřední blízkosti pořizovali snímky sportovního neštěstí. Tak skončil federální tým. Zápasem, před nímž domácí kapela zahrála slovenskou část hymny a na českou zapomněla...

Jan Švéd

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze