Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Legendární fotbalista Jurkanin: Vším jsem byl rád, i horníkem

Josef Jurkanin | foto: Josef VostárekMF DNES

5 2009
Byl jakýmsi Tomášem Rosickým konce šedesátých let. Stejný fotbalový talent, podobně populární mezi lidmi. Josef Jurkanin. Právě dnes legendární hráč Sparty, krátce i Teplic a Slavie, slaví šedesátiny.

Schůzku k rozhovoru s MF DNES navrhl jako před deseti lety, kdy jsme spolu hovořili naposledy. V karlínském tanečním klubu Charleston. Pravý charleston uměl tančit i Jurkanin. Nejlépe na trávníku, s míčem u nohy mezi obránci.

Proč znovu v Charlestonu?
Bydlím kousek odsud a je mi tady příjemně. Všechno ve stylu třicátých let - dobový interiér i muzika. Sedím v křesle a připadám si jako doma v obýváku.

Chybí jen televize a pustit si v ní fotbal, že?
Tak nějak. Doma se ale na něj nakoukám dost.

Nevyrážíte na stadiony?
Málokdy. Vadí mi ti šílenci, jak se projevují na tribunách. A hlavně, dokud mi slouží nohy, chci fotbal sám hrát. Udržovat se.

Kam chodíte hrát?
Za fotbalové internacionály, za starou gardu Sparty. Teď se celou zimu scházíme každou sobotu od devíti do desíti na Julisce. Zařizuje to Vašek Samek, chodí tam Franta Veselý, Pavel Stratil, Míra Příložný, Mirek Valent, Franta Knebort... Hrajeme fotbálek šest na šest. Rádi bychom se vídali i v týdnu, ale to musíme do práce.

Co děláte?
U jedné zdravotnické firmy. Skladníka, řidiče, pošťáka. Co je zapotřebí. Jsem tam hodně spokojený.

Když jste s fotbalem skončil, kopal jste šest let vinohradský tunel. Jak se slavný fotbalista stane horníkem?
Když potřebuje v normálním životě vydělat slušné peníze. Na úřednickém místě bych bral 2 800 korun a z nich nešlo mé tři děti uživit. Dělnická profese bývala placena líp.

Josef Jurkanin

Fotbalový idol konce 60. let, jeden z největších českých talentů všech dob. Vyrostl v Čakovicích, ligu hrál za Spartu (1966 – 1975), Teplice (1975 – 1977) a Slavii (1977 – 1979).

V sedmnácti s ligou začínal vedle Kvašňáka, Maška, Pospíchala a Mráze. Po pouhém roce už reprezentoval a hned dal Turkům gól.

Díky jemné technice a zrychlení se uměl proplétat houštinou těl s míčem přilepeným k noze.

Za Československo hrál ve 12 utkáních, jel na mistrovství světa do Mexika 1970. Kvůli zranění a menší odolnosti postupně pohasl. Dnes slaví šedesátiny.

Necítil jste to jako velký pád?
Byl to drsný život, ale s fajn kluky. Dodnes se spolu scházíme a někteří mi vyprávějí, jak se chlubí, že kopali tunel s Jurkaninem. Já si nikdy na práci nestěžoval, vším jsem byl rád.

Vraťme se k vašim začátkům. Jak jste se objevil v roce 1966 ve Spartě?
Měla jméno a nejlepší mančaft té doby.

Pomohlo i vaše sparťanské srdce?
Kdepak. Já měl čakovické srdce. Mně se jinam moc nechtělo. V Čakovicích byla skvělá parta, skončili jsme druzí v dorostenecké lize.
Olda Urban, Jirka Rosický a já jsme to dotáhli do ligy. Nabídek byla spousta a nakonec všechno zorganizoval trenér Ježek a já šel do Sparty.

Rozhodly i peníze?
Ani náhodou. O nich byla řeč až později. Ale nemohl jsem si říct, kolik chci. Byla jiná doba. Dostal jsem za přestup deset tisíc korun a hotovo.

Co na to rodiče?
Byli rádi. Tenkrát šlo o hodně slušné peníze, vždyť táta s mámou vydělávali v Avii sotva dva tisíce dohromady.

Máte nějaké datum, které považujete v kariéře za klíčové?
Třetí duben 1973 proti Nitře. Vyrazil jsem po míči, najednou řach a praskla mi achilovka. Důsledek přetížení z tréninků. Tři čtvrtě roku jsem marodil a pak už to s fotbalem u mě nikdy nebylo tak dobré.

Proč?
Po zranění se mi zkrátil sval, dodnes mám pravé lýtko poloviční.
Spartě se tenkrát nedařilo, tlačili mě k návratu, neměl jsem se vracet tak brzy. Můj fotbal už nikdy nebyl na nároďák. A vlastně jsem si tím zápasem s Nitrou přestal dělat i svůj deník, ve kterém jsem zapisoval všechny zápasy a lepil fotky. To zranění byla symbolická tečka.

Ve vašich sedmadvaceti letech, to je nejlepší fotbalový věk, slavili bývalí spoluhráči evropské zlato v Bělehradě. Nebylo vám smutno?
Vůbec ne. Já jim fandil u televize, to mi stačilo.

U televize fandíte i dnes. Co ale říkáte své Spartě, která poslední roky upadá?
Spousta lidí nadává, když je třetí nebo čtvrtá. Ale málokdo si připouští, že může být ještě hůř. Daleko hůř. Já zažil i jediný sestup v pětasedmdesátém. Hrozná situace.

Něco podobného by neměl dopustit ani váš šestnáctiletý vnuk Lukáš Holas. Má po vás talent?
Já doufám! Ale nebudu ho chválit. Nemusí hrát ligu, být slavný, hlavně ať je pro život dobře připravený. A to stejné přeju dalším mým čtyřem vnoučatům.

Jurkanin, vážka v povětří, kterou všichni milovali

Málokterý fotbalista dokázal tolik nadchnout. Ale stejně tak málokterý fotbalista tolik uhasl. Vždyť končil s ligou v pouhých devětadvaceti, ale to už nějakou dobu sedával často na lavičce. "Stihl jsem třináct ligových sezon, to je dost," tvrdí Josef Jurkanin.

Josef Jurkanin

Je jako vážka v jarním povětří. Umí spřádat jemné fotbalové krajky. Český Pelé. Tak se psalo o Jurkaninovi, když se objevil na scéně. Kluk z Čakovic, kde bydlel přímo u fotbalového hřiště, byl neobyčejným zjevením.

Na gymnáziu nejrychleji běhal, nejdále skákal i házel granátem nebo oštěpem. V jedinečného premianta vyrostl i na trávníku. Uměl si rychle zpracovat míč a kličkami proletět mezi obránci. Teprve pak si narovnal svou pověstnou patku, jež mu stále padala do očí a po níž dnes není ani památky.

Jenže... Sotva kariéra nabrala planetární rozměry, začala se rozpadat v kosmický prach. Dodnes vedou pamětnicí diskuse proč. Někteří si vybavují derby se Slavií ze září 1966. Hildebrant sestřelil Jurkanina, zranil ho a podle mnohých nahnal sedmnáctileté naději strach.

"Kolenem mi dal na stehno, klasický koňar," vzpomíná Jurkanin. "Ale to nebyl důvod, proč šly výkony dolů. Léta jsme se tomu s Jirkou smáli, jaký humbuk kolem toho vznikl."

Jurkanin vidí úpadek kvůli přetržené achilovce z roku 1973. "Zmizela mi rychlost i výbušnost." Pravda však bude možná jiná: Jeho styl hry všichni prohlédli, obránci přitvrdili. Pak mu zbyly jen sprinterské závody s míčem a přehnané kličkování ve snaze zachránit situaci.

Po mistrovství světa 1970 v Mexiku ztratil v pouhých 21 letech místo v nároďáku. Trápil se. Popularitou přesto nestrádal. Chodily mu žádosti o fotku, pozvánky na besedy. Týdeník Stadion připravil seriál výřezů fotek, z nichž šla sestavit fotka Jurkanina v životní velikosti.

Spousta fotbalistů toho odehrála víc než on. Miláčkem davů byl přesto někdo jiný – Jurkanin.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze