Může se vůbec fotbalista ve čtyřiatřiceti na ligu ještě těšit?
Samozřejmě, že může. Ale je to trochu jiné těšení než za mladých let. Člověk to bere vážněji, mnohem zodpovědněji si uvědomuje, co ho čeká. Jsme v osmifinále Poháru UEFA a můžeme šlapat na paty Spartě v boji o titul. Což mě v mých letech nijak neznervózňuje, ale naopak motivuje.
Nejste trochu opatrný, když říkáte, že Spartě můžete jen šlapat na paty? Proč neříci, že se s ní o titul porvete?
Po zkušenostech z první poloviny ligy je té opatrnosti zapotřebí. Pravda, Sparta byla na podzim spíš z formy, herně se jí nevedlo, zatímco nás většinou chválili, jak hezký fotbal předvádíme. Jenže Sparta, i když hrála špatně, tak dělala výsledky. A je čtyři body před námi. Tuhle realitu respektovat musíme.
Ale titul vás snad láká?
Samozřejmě. Bylo by nádherný, kdybych mohl říct, že v Německu i doma jsem všechno vyhrál. Tedy to nejdůležitější. S Kaiserslauternem mám titul i Německý pohár, se Slavií zatím jen ten domácí pohár.
Které podzimní ztráty vás nejvíc mrzí?
Začali jsme špatně hned prvním kolem, když jsme remizovali v Hradci. Pak jsme prohráli v Příbrami a potom remizovali ve Starém Městě. S těmito výsledky myslet na titul? Mám strach, že právě tyhle ztracené body nám budou na jaře moc chybět.
V první polovině soutěže jste se kvůli vleklému zranění kolena objevil v lize až koncem srpna jako střídající hráč, do základní sestavy jste se dostal až v 15. kole proti Olomouci. Jak jste si na roli náhradníka zvykl?
Když má člověk za sebou co já, tak si po šestnácti letech pravidelného hraní na roli náhradníka prostě zvyknout nemůže. Ale přišly chvíle, kdy jsem musel sklopit oči, sehnout hlavu a vzít to jako realitu.
I když jste už byl zdravý?
Je fakt, že když jsem začal do zápasů zasahovat, měl jsem koleno vyléčené. Jenže to už to nebylo o mém zdraví. Klukům to šlo, základní sestava vykrystalizovala a nebyl důvod ji měnit. To jsem musel akceptovat.
Nakonec jste si ale náladu spravil v posledním podzimním slávistickém vystoupení. V něm jste dvěma góly přispěl k čtyřbrankové pohárové výhře nad PAOK Soluň a tím k postupu do únorového osmifinále.
Ještěže tak. Jinak by to byla první sezona, ve které jsem nedal pořádný gól. Ty v Českém poháru samozřejmě nepočítám, protože ty nikoho nezajímají. Z těch gólů Soluni mám radost o to větší, že jsem je dal na důstojné fotbalové scéně, před solidní návštěvou. Ono totiž rozcvičovat se k ligovému zápasu před pěti stovkami diváků, to pak ani moc radosti ze hry a z gólů nemáte.
Dá se z dosavadní přípravy usuzovat, jak si vaše mužstvo povede v jarní lize?
Momentálně je těžké dělat nějaké prognózy. Od prvního dne, co jsme v Turecku, tady jen leje. A přípravné zápasy připomínají spíš vodní pólo než fotbal. Teď kvůli té vodě dokonce zrušili turnaj, ze kterého jsme měli odehraný zápas s Rapidem Bukurešť. A jaká to byla příprava, to jako vždycky ukážou až výsledky v soutěžních utkáních.
Kdybyste v turnaji vyhráli skupinu, mohli jste ve finále narazit například na Besiktas Istanbul, nebo na Spartu. Co byste raději?
Nechtěli jsme hrát ani s jedním. S Besiktasem, se kterým hrajeme dvakrát v únorovém osmifinále Poháru UEFA, určitě ne, ale ani zápas se Spartou by se nám do krámu moc nehodil. Možná je proto dobře, že to s turnajem takhle dopadlo. Horší je, že nevíme, jaké zápasy a jestli vůbec nějaké tady ještě sehrajeme.
Zmínili jsme se o lize a o Poháru UEFA, o vašich gólech. Jak se ale v téhle chvíli díváte na reprezentaci, v níž máte na kontě 87 startů. Jen o tři zápasy méně než rekordman Zdeněk Nehoda, jehož byste mohl předhonit.
Toho už jsem měl předhonit dávno, teď už těžko. Škoda mého zranění předloni v červnu po kvalifikačním zápase se Severním Irskem. Kdybych kvůli tomu z národního mužstva nevypadl, mohl jsem dnes být rekordmanem já. Ale že by mě to nějak trápilo, to tedy ne. Rekordy se sice počítají i ve fotbale, ale důležité nejsou.
