Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kouč Petřík o Libanonu: Když se hráči modlili, nesměl jsem je rušit

Josef Petřík (vpravo) z Chrastavy během duelu domácího poháru proti Vilémovu | foto: Bořivoj Černý, MAFRA

30 2015
Přes třicet let působil ve fotbalovém Liberci, pak si prožil krizi. Dneska Josef Petřík pracuje u týmu krajského přeboru v nedaleké Chrastavě. A v zimě si „odskočil“ za trenérskou zkušeností až na Blízký východ.

Když přišel na trénink, někdy čekal, až se fotbalisté pomodlí. Jindy se zase musel obejít bez hráče, kterého zavřeli do vězení. Bývalý liberecký trenér Josef Petřík má za sebou krátké angažmá v exotickém Libanonu - a zažil tam zajímavé věci včetně rvaček na stadionech. „Byla to skvělá, ale složitá práce,“ přiznal po návratu.

Před Vánocemi Josef Petřík přijal nabídku Racingu Bejrút a vyrazil do neklidné oblasti Blízkého východu. Hned zkraje poznal, že se pustil do velkého dobrodružství. Vojáci v maskáčích na hranicích ho hodinu vyslýchali, protože našli v jeho pasu razítko z Izraele, pro Libanonce nepřátelské země. „Asi si mysleli, že jsem nějaký špion. Už jsem se viděl za mřížemi v oranžovém mundúru,“ vrací se Petřík k horkým chvilkám.

Vše se naštěstí rychle vysvětlilo, v Izraeli byl totiž před lety jako pozorovatel ve službách fotbalistů Slovanu Liberec, kteří tehdy v evropských pohárech dostal za soupeře Beitar Jeruzalém. Žádný špion.

Josef Petřík přišel do Racingu Bejrút jako „záchranář“ po zpackaném podzimu, kdy se klub propadl do sestupového pásma. Poslední čtyři podzimní zápasy tým prohrál a nevstřelil ani gól. Exliberecký kouč dostal za úkol vtisknout mužstvu řád a disciplínu. „Ale změnit způsob hry a myšlení, na to bylo strašně málo času,“ upozorňuje Petřík, před nímž u týmu působil jiný český kouč: Libor Pala.

Zkuste si zvedat disciplínu mužstva za situace, kdy vám jeden z nejlepších hráčů řekne, že sehnal novou práci a měsíc se pak neukáže na tréninku. Nebo když dalšího na tři neděle zavřou do vězení. „Velký problém byli také rozhodčí. Celý zápas jsme doma vedli nad Safou 1:0, a deset minut před koncem jsme dostali dva góly z penalt a nikdo nevěděl, za co byly.“

Josef Petřík

Jak se 60letý kouč k exotickému angažmá v zemi ležící u Středozemního moře mezi Sýrií a Izraelem vlastně dostal? V roce 2005 se nechal zapsat do databáze trenérů, kteří by měli zájem pomoct s rozvojem fotbalu v zemích třetího světa. V minulosti hrával v Německu a v trenérské škole se učil vést i tréninky v angličtině. Tak si řekl: Proč to nezkusit? A po téměř deseti letech, kdy už to ani nečekal, přilétla nabídka z Libanonu. Rád jí využil, i když věděl, že jde do rizika.

Kdo by si představoval, že v přímořské zemi zažil luxusní podmínky jako třeba trenéři ve Spojených arabských emirátech, byl by skutečně vedle. První libanonská liga není profesionální soutěž. Hráči Racingu chodí do práce a teprve až po ní trénují, a to ve velice amatérských podmínkách.

„Myslel jsem, že se podřežou“

„I za velkých veder se trénovalo jen na umělé trávě. Hráči se svlékají na lavičkách kolem hřiště, neměli jsme ani vlastní šatnu,“ říká Petřík. „Klub má sice stadion pro pět tisíc diváků, ale tam jsme se dostali jen jednou, protože byly potíže se zavlažováním. A na naše utkání chodilo maximálně dvanáct set diváků. Na druhou stranu některé zápasy přenáší libanonská televize a ty nejlepší týmy hrají asijskou Ligu mistrů, takže prestiž tam fotbalu nechybí.“

Domluva s hráči nebyla jednoduchá, protože polovina jich neuměla anglicky, jen arabsky. Petříkovi proto musel pomáhat tlumočník. „A samozřejmě jsem měl v kabině fotbalisty různých náboženských směrů. Není výjimkou, že chcete začít trénink, tři hráči se modlí a vy do toho nemůžete zasahovat.“

Fotbalisté byli zpočátku z metod českého kouče nadšení, protože poznali něco nového. Třeba rozebírání zápasů na videu. Petřík měl ovšem s týmem těžký úkol: zvládnout vstup do jara a nasměrovat Racing Bejrút k záchraně. Systém libanonské ligy je však takový, že ty nejhorší týmy zkraje jara hrají proti těm nejsilnějším.

„Dvakrát jsme remizovali, ale další tři zápasy jsme prohráli. Byli to opravdu těžcí soupeři, ta nejbohatší mužstva mají možnost angažovat tři profesionály, takže v nich hrají třeba Brazilci a Portugalci. Tomu jsme se nemohli rovnat.“ Po zimní přípravě a pěti zápasech tak přišlo odvolání. „Ve finále mi řekli, že tým povede bývalý hráč a klubová ikona. Rozhodli se pro snadnější cestu,“ říká kouč bez hořkosti.

Jestli ho něco nadchlo a překvapilo, byla to bezprostřednost Libanonců. „Lidi se radují ze všeho, hráči na tréninku byli rádi za každé pěkné cvičení,“ tvrdí Petřík. „Na druhou stranu pokud nejsou s něčím během zápasu spokojeni, začnou křičet jeden přes druhého, do toho se zapletou diváci, takže rvačky na stadionech jsou úplně běžné. Někdy jsem si myslel, že se snad podřežou, ale oni jsou za chvilku v pohodě a vezmou se kolem ramen.“

Libanon je podle něj „ohromně emocionální destinace“. Hlavní město Bejrút, které bývá nazýváno, „Paříží Blízkého východu“ stále nese stopy občanské války. Panují tu přísná bezpečnostní opatření a každou větší křižovatku hlídají vojáci. „Město je navíc hrozně přelidněné a všude jsou dopravní zácpy,“ popisuje Josef Petřík. „Já jsem si ale nemohl na nic stěžovat. Měl jsem byt s výhledem na přístav, o deset kilometrů dál se táhly překrásné pláže, takže jsem se i kolem Silvestra koupal v moři.“

Teď je Josef Petřík zpátky v Chrastavě, kde u nováčka krajského přeboru působí jako odborný asistent. Vede tréninky a dává hráčům pořádně zabrat. Městečko nedaleko od Liberce se stalo jeho novým domovem - a symbolem jeho vzestupu ze dna.

Josef Petřík, trenér FC Slovan Liberec

Býval hráčem, poté asistentem, trenérem, scoutem i sportovním ředitelem v ligovém Slovanu Liberec. Jenže tam před dvěma lety nedobrovolně skončil. Po rozchodu s klubem byl nezaměstnaný, protloukal se různě, dostal se do dluhů.

„Byla to těžká doba. Ocitl jsem se bez práce, přitom mi ale běžely nějaké půjčky a závazky a začal jsem mít problémy. Navíc jsem se rozešel s dlouholetou partnerkou a musel jsem přestěhovat,“ přiznává upřímně.

V šest ráno vstává do práce

Až vloni v létě přilétla konkrétní fotbalová nabídka: práce v krajském přeboru. „Jdu do ní naplno, znovu mě to nabilo energií. Lidi v Chrastavě mi moc pomohli.“ S nadšenými amatéry trénuje třikrát týdně a přitom pracuje ve stavebninách u šéfa klubu. Rozváží zboží, dělá pomocné práce. „Na sedmou hodinu chodím do firmy, mám to z bytu blízko, jsem už prakticky Chrastavák. Ve čtyři odpoledne pracovní doba končí a navečer máme tréninky,“ popisuje.

Lidi v šestitisícové Chrastavě ho teď na ulici zastavují a chtějí slyšet historky z Libanonu. A ptají se ho, jestli pomůže Chrastavě znovu k postupu, tentokrát už do celostátní divize. „Děláme fotbal na amatérské úrovni a majitelé klubu určitě nechtějí vkládat nepřiměřené prostředky do toho, aby se postoupilo,“ vysvětluje jim. „Na druhou stranu nás těší, že se držíme na špici přeboru. Je ohromné, že jako nováček hrajeme tak vysoko. Ale divize? To bychom potřebovali do každé řady posilu.“

Po odchodu z Liberce si sice prožil životní pád, ale na „svůj“ Slovan nezanevřel. „Prožil jsem tam třicet nádherných let, dostal jsem se mezi šestnáct lidí, kteří mají privilegium trénovat první ligu. A jako pozorovatel jsem sledoval takové velkokluby jako AC Milán nebo Lyon,“ připomíná Josef Petřík.

I proto teď těžce nese, když vidí, že Liberec je poslední v tabulce a bojuje o záchranu. „Je to pro mě neskutečná situace. Ale nevěřím, že Slovan sestoupí, kádr nemá špatný.“



Témata: Liberecký kraj




Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze