S druholigovým Zlínem neprodloužil končící smlouvu, místo toho se v Karviné vrátí k brankářskému řemeslu – bude z něj trenér gólmanů.
"Vzpomínat budu jenom v dobrém," zdůrazňuje Kalivoda, který si ve Zlíně vyzkoušel role trenéra dorostenců, juniorky, asistenta u áčka i hlavního kouče druholigového týmu, který letos přivedl k jedenáctému místu.
"Mrzí mě jediná věc, že tým před dvěma roky spadl do druhé ligy. Když se ale za těmi lety ohlížím, za dobu mého působení se ve Zlíně vystřídalo devět trenérů. Jsem moc rád, že jsem pak dostal u áčka příležitost i já."
Marek KalivodaNarodil se 2. srpna 1974. Kariéru brankáře Sigmy Olomouc přerušily brzké potíže se zády, už v 18 letech tak začal trénovat v Olomouci mladší přípravku. Ve dvaceti už vedl Bojkovice v krajském přeboru. Přes Slavičín a Luhačovice se dostal v roce 2004 do Zlína, kde postupně působil jako trenér brankářů a kouč juniorky, starších dorostenců. Zároveň byl u ligového týmu asistentem trenérů Paličky, Hapala, Blahy, Uličného, Hoftycha, Mazury, Levého a Mináře. Hlavním koučem Zlína se stal před rokem, ve druhé lize jej dovedl k 11. místu. |
Na kterého z těch trenérů máte nejpříjemnější myšlenky?
Od každého jsem si vzal to dobré. Třeba pan Palička byl pedagog, všichni víme, že pan Uličný byl zase úplně jiný. Pavel Hoftych je v dobrém smyslu kapitolou samou pro sebe. K němu jsem měl věkem i povahově nejblíž. On byl sice víc volnomyšlenkářský, já zase trošku upnutý, ale sedli jsme si. Převzali jsme tým po panu Uličném a podařilo se nám ligu zachránit. V následném roce jsme dosáhli na osmé místo, což byl zlínský vrchol. Výš už dosáhl jen pan Mareček, který skončil sedmý.
Nahradí vás dosavadní šéftrenér zlínské mládeže Alois Skácel. Jaká změna hráče čeká?
To já hodnotit nebudu, na to se musíte zeptat jeho. Ale samozřejmě nedostatky, které v týmu jsou, také on vidí a určitě na nich bude pracovat.
Vedení klubu vyhlásilo na konci podzimu za cíl postup do ligy. Proč se to podle vás nepovedlo?
Ukázalo se, že psychická odolnost nebyla vzhledem k mládí družstva na takové výši. Zlom nastal právě těsně před koncem první poloviny soutěže v utkání s posledním Hlučínem (12. kolo, 2:2). Bylo navíc typické pro celý zbytek sezony – hodně šancí, malá produktivita, naopak ze dvou šancí soupeře jedna dvě inkasované branky. To byly rozhodující věci, proč jsme se nepohybovali v horní třetině tabulky. Jen to ukazuje, že mužstvo potřebovalo o něco víc času.
Co se na jaře změnilo?
Dostali jsme se pod velký tlak vyhlášením postupového cíle. I herní výkon už byl trošku jiný než na podzim, kdy nás zdobil pohyb, kombinace, častá střelba. Navázali jsme na to jen v domácích zápasech, ve kterých jsme doháněli nepovedené venkovní výsledky. Zápasy venku ale ukázali, že mužstvo ještě není zralé na postup.
Jak dlouho jste v postup věřil vy?
Já coby trenér musím jít především do každého zápasu s cílem vyhrát. Každým nepovedeným zápasem člověk samozřejmě ukrajoval z reálných šancí na splnění dlouhodobého cíle, který ale pro mě nebyl metou, k níž bych se upínal.
Ale po podzimní části, kdy jste na druhou postupovou příčku ztráceli jen tři body, jste si zřejmě říkal, že by to mohlo vyjít, ne?
Ztráta nebyla velká. Ale znovu říkám, že vysoký tlak na hráče byl vytvořen uměle. Mohli jsme být v pozici, že bez stresů ze šestého místa zkusíme zaútočit. Jenže u nás se tým doplnil novými hráči, vyhlášenému cíli jsem musel podřídit sestavu a odstavit mladší ročníky. Přestože jsme hráli vesměs se zkušeným mužstvem, nepodařilo se nám postup uhrát.
Čím to, že se vám tak nedařilo ve venkovních zápasech?
Je to pro mě záhada. Doma nám to totiž vycházelo dobře, za celý rok jsme prohráli jen tři zápasy.
Neměli později hráči strach jezdit ven?
Strach určitě ne. Kluci byli v každém zápase nažhavení, aby tu bilanci zlomili. Ale několikrát se stalo, že ve chvíli, kdy vedli, tak se o výsledek začali bát. Možná i pod dojmem předchozích neúspěšných výsledků. Přitom v Sezimově Ústí nebo v Karviné jsme vedli dokonce 2:0.
Existuje nějaká trenérská poučka, jak se vyhnout tak špatným výsledkům na hřištích soupeřů?
Vyzkoušel jsem spoustu způsobů, ale šli jsme od jednoho kotrmelce ke druhému. Až na zápas v Jihlavě, kde jsme získali jediný jarní bod venku, se nám výsledky nedařily, přestože mnohá utkání jsme měli rozehraná dobře.
Co týmu chybělo?
V mužstvu byli zkušení borci jako Ivo Zbožínek, Roman Dobeš nebo Honza Jelínek, které rozhodně nechci hanět, pro mužstvo totiž odvedli maximum. Ale postrádal jsem tam hráče, který je schopen hru řídit, přejít z jednoho stylu na druhý, uklidnit tým. Osobnost, která ošéfuje, abychom do vítězného konce dovedli tu spoustu zápasů, ve kterých jsme vedli.
Myslíte středového záložníka?
Neřekl bych, že to je konkrétní post. Jde o osobnostní typ hráče.
Nebyl jím v části podzimu obránce Lubomír Kubica?
Mysleli jsme si, že by to mohl být on. Jenže těsně před začátkem jara se nečekaně rozhodl odejít do Běloruska. Té úlohy se nakonec zhostil velice dobře Pavel Malcharek. Ale aby tým šlapal, je důležité, aby si hráči sedli a byli delší dobu pohromadě. Jenže u nás se začal tým tvořit v létě, zima to narušila a s nově vzniklým týmem jsme měli hned postoupit.
Jak byste k sezoně přistoupil, kdyby záleželo jen na vás?
Podzim se měl brát jako velký úspěch, pak to chtělo pokračovat s mužstvem, které jsme měli. Dál bychom dávali příležitost mladým hráčům, skončili bychom třeba šestí osmí. Jenže mužstvo by především bylo celý rok pohromadě, pokračovalo by i v další sezoně a mohlo se posunout výš. Postupový horizont by byl dva tři roky. Ukázalo se, že ten těžký úkol, který jsme dostali, byl nesplnitelný.
Berete jaro jako promarněný půlrok?
Z pohledu koncepce určitě. Podle čerstvých slov místopředsedy klubu totiž teď čeká Zlín znovu stabilizace, zpět do týmu naskočí mladí kluci a nějaký ten rok bude trvat, než se znovu naplno pokusí o postup.
Jak velký byl rozdíl v kvalitě kádru Zlína a Dukly Praha, která druhou ligu vyhrála?
Dukla měla už tři roky pohromadě kádr, na postup si ho nachystala. A navíc ani na začátku tohoto ročníku klub nevyhlásil natvrdo postupový cíl. Na rozdíl od Jihlavy či Žižkova, který to nakonec zvládl výborně. Až ve chvíli, kdy měla Dukla na čele tabulky náskok, tak už se pozici favorita soutěže nevyhýbala.
Jak ovlivnily pohodu v kabině mimofotbalové potíže záložníka Davida Šmahaje?
Byl to problém, který jsme posléze museli řešit a Davida přesunout do béčka. Je to přitom výborný fotbalista, ale jeho potíže, o kterých víc nechci mluvit, byly takového rázu, že v kabině nemohl zůstat.
Který z mladých hráčů vás naopak nejvíc potěšil?
Perspektivních hráčů je v týmu hodně. Ať už gólman Dostál, dál Hájek, Jugas, Bublák. No a Filip Novák se na jaře gólově vytáhl, hrál v obrovské pohodě. Bylo jen otázkou času, kdy se mu ozvou kluby první ligy.
Čekáte, že se v Jablonci, kam přestoupil, prosadí do sestavy?
Moc bych mu to přál, je to obrovský talent, který se ještě bude zlepšovat, ale musí hrát pravidelně. Jen se bojím toho, že Jablonec nabral spoustu hráčů kvůli účasti v Evropské lize, mají zdvojené posty a Filip tak nemusí dostat tolik příležitostí. Musí být trpělivý, pracovat na sobě dál, nesmí si to nechat znechutit, a když příležitost dostane, pak může trenéru Komňackému dokázat, že na ligu má. Přeju mu hodně štěstí.
