Má ještě cenu národnímu týmu věřit, že se vzchopí a že bude líp? Že se třeba Češi zase jednou na mistrovství světa podívají?
Nemalujme si nic narůžovo, příští rok v Rusku to zřejmě nebude. Musel by se stát zázrak, aby tým ještě stáhl čtyřbodovou ztrátu a prokousal se do baráže, kde by stejně pak čekal soupeř na hraně jeho současných možností. Nebo ještě za ní.
Spíš je třeba se už teď, čtyři zápasy před koncem kvalifikace, kouknout za roh. Budoucnost totiž vůbec nemusí být tak beznadějná, jak se na první pohled může jevit.
Poslední roky platilo, že národní tým neměl kde brát. Nakukovali do něj i hráči, kteří by si v éře Nedvědů, Poborských nebo Rosických prohlédli reprezentační dres leda tak v obchodě se suvenýry. Nešlo to jinak. Materiál prostě nebyl, tak se stavba lepila a záplatovala všelijak.
Projevilo se, jak po revoluci český fotbal zaspal při výchově talentů, možná se skutečně narodilo pár slabých ročníků, které se těm předchozím absolutně nemohly rovnat. Takové období potká i silnější země s větší základnou.
Nejsvětlejší okamžik českého týmu v duelu v Norsku. Theodor Gebre Selassie dává gól.
Zkusme uvěřit tomu, že teď v Česku končí a že zase přichází nadějnější časy. Důvody k optimismu se totiž najdou.
Léta fanoušci při pohledu na nominace bědovali, že na reprezentační srazy jezdí jen hráči z domácí ligy doplnění o pár těch, kteří nastupují za průměrné týmy ze zahraničí. Teď to vypadá, že dorůstá generace, která konečně míří výš.
Copak by Juventus Turín, finalista letošní Ligy mistrů, chtěl za 660 milionů přivést útočníka Patrika Schicka, kdyby nebyl přesvědčen, že z něj může být hvězda?
Copak by kolem záložníka Jakuba Jankta kroužili skauti z Anglie i z velkých italských klubů, kdyby nevěřili, že se z průměrného Udine může posunout výš?
Copak by výběr do 21 let přešel přes silnou Belgii na blížící se mistrovství Evropy, kdyby to mělo být s českým fotbalem tak špatné, jak se často vypráví?
Bylo by samozřejmě chyba přivírat oči nad tím, jak reprezentační áčko v boji o postup na šampionát do Ruska kulhá. Jen je možná načase si přiznat, že tahle kvalifikace byla od začátku spíš překlenovacím obdobím, které se možná ukáže jako užitečné – pokud přijde správná reakce.
Schick, Jankto a spol. musí dostat prostor a naučit se co nejdřív převzít zodpovědnost. Reprezentace by na nich měla začít stavět hned, ne čekat, až se rozkoukají. Takhle současný fotbal nefunguje.
Jakub Jankto se raduje ze svého gólu proti Litvě.
Trend velí: Omlazovat! Do zahraničí se odchází dřív, komu je kolem pětadvaceti, je už na velký přestup z české ligy starý. Hráči dorůstají dřív než v minulosti, proto třeba Nizozemci klidně postaví v těžkém utkání do základní sestavy sedmnáctiletého obránce. Řídí se heslem: Odkopeš pár dobrých zápasů v lize? Fajn, ukaž, že na to máš i na nejvyšší úrovni, otrkej se.
Schick a Jankto, dva největší současní čeští talenti, už rok pravidelně a úspěšně hrají italskou ligu, přesto do reprezentace zatím jen nesměle nakukují.
Jistě, mají se co učit, ale proč čekat? Když spolu s dalšími z úspěšné jedenadvacítky dostanou příležitost už na podzim, reprezentace nemůže nic ztratit. Kouč Jarolím by měl zkusit obětovat titěrnou naději na postup a myslet na budoucnost.
Tenhle přístup se může bohatě vyplatit. A třeba to ani nepotrvá tak dlouho.
