Možná si Kaká v milánských Studiích 117 psychicky odpočine, protože jeho slavnému klubu se nedaří, v aktuální tabulce italské ligy je až dvanáctý.
Na sobě má černé tričko a černé džíny, vypadá skoro obyčejně. Kdo by v něm hledal hvězdu současného fotbalu? Jen to tmavé porsche, které stojí před vchodem, naznačuje, že bere miliony.
Kaká se převleče, jako by mu právě začínal trénink, má kopačky, dres, trenýrky, i chrániče pod stulpny si vloží, ale k fotbalovému trávníku má tahle akce daleko.
Za černý paraván kráčí maskérka a nanáší záložníkovi na tvář make-up, aby se při focení neblýskal. "Ještě trochu gelu do vlasů," říká mu a na stolku mezitím vibruje telefon. Kaká ho nezvedá, teď má jinou práci.
Dneska se tu kvůli nové reklamě mají vystřídat čtyři hvězdy, Kaká je první. V půl deváté ráno brzdí u studia, v devět už je na place. Z Lyonu po obědě dorazí útočník Fred, záložník Tiago však nestihl letadlo. Večer patří Patricku Vieirovi z Interu Milán.
"Je ohromně těžké něco takového zorganizovat, všichni kluci mají nabité kalendáře a my týdny hledáme skulinky. A pak třeba Tiago nestihne letadlo. Anebo trenér změní plán a nařídí trénink navíc," trpce se pousměje manažer Alberto de Torres.
"Chalani by mi nevěřili"
Ale to už jde Kaká na věc. Během čtyř hodin stihne čtyři různě nasvícené salony, nakonec pak venku před starým oprýskaným Fiatem 1100 zažongluje naslepo se zavázanýma očima.
"Ahoj, já jsem Ricardo," představuje se Kaká dvěma modelům, kteří na něj čekají v prvním salonu. Jeden pochází ze Senegalu, druhý ze Slovenska. "Chalani od nás by mi to neuvěřili. Já vůbec netušil, že je to Kaká," nadšeně vypráví Milan Gogora.
Ještě před pár týdny pracoval vysoký modrooký blonďák z Trnavy jako zedník u Janova, teď stojí v Miláně na jednom pódiu s Kaká. Jen se převlékne, přezuje, postaví se a zatváří se tak, jak žádá fotograf. Víc nic. Za den práce dostane 170 eur, pět tisíc korun.
"Tak jedem, Kaká. Povytáhni si dres a chytni kluky za ramena. Hruď dopředu jako kohout, jako bys poslouchal brazilskou hymnu před finále mistrovství světa," diriguje londýnský fotograf Robert Wilson, syn někdejšího brankáře Arsenalu.
Cvak, cvak, cvak. Kaká mžourá do blesků a pokouší se tvářit tak, jak mu velí fotograf.
"Zkus se pousmát. A dívej se dolů. Proklepávej si nohy! A teď bradu výhrůžně dopředu! To je ono. Excelentní. A teď pravou nohu dopředu a něco říkej. Cokoli. Rty se musí hýbat. Zkus to. Ano! Paráda," a najednou Wilson spustí nadávky: "Sakra, musím vyměnit kartu. Počkej chvíli, jsi skvělý."
Všechno jde ráz na ráz, v prvním studiu třicet minut, ve druhém pětadvacet, ve třetím se přes půl hodiny natáčí reklama v pohybu. Na zeleném koberci si Kaká postaví míč k trestnému kopu, rozběhne se a vší silou ho napálí. Jako by stál na hřišti při zápase Ligy mistrů. Musí trefit terč na překližce před sebou, kde je schovaná kamera.
Buch, buch! Míče létají tak prudce, až se celá hala otřásá. "Změním to. Míč ti hodím, zpracuješ ho na prsou a pak trefíš terč," diriguje režisér. A Kaká se činí. Poprvé trefuje, podruhé a potřetí taky, počtvrté dělová rána míjí překližku a málem bouchne režiséra do hlavy. "Sakra, Kaká, já chci dnešek přežít," vykřikne.
Mladá brazilská hvězda se provinile zaculí, zvedne ruku na omluvu a zavtipkuje: "Sorry, chtěl jsem tě trefit, ale už nemám tolik síly."
A to je jeho reklamní den teprve v polovině.
 STŘELBA DO KAMERY. Kaká si na natáčení postavil míč a vší silou ho napálil. Musel trefit terč, kde byla kamera. |
