Míč stál snad 23 metrů od branky, Nedvěd udělal šest rychlých kroků a z mírného úklonu střílel přes zeď. Balon nádherně plachtil do levého růžku.
"A to jsem na tréninku nebyl schopný překopnout zeď." Věřil si, že se ve 37. minutě trefí. Po faulu na Baroše si vzal okamžitě míč, i když se k rozehrávce hrnuli i Jankulovski s Rosickým.
"Když mě nevyhodili, kopnul jsem to sám. Hoši ke mně asi mají respekt," usmál se a v unavených očích se objevila jiskra.
Vyrovnání hráče nastartovalo, po přestávce soupeře rozložili. Nedvěd, záložník Juventusu Turín, byl v hlavní roli.
Všichni na něj spoléhali a on to splnil, přitom musel zapomínat na smrt svého přítele, trenéra Žaloudka, celý týden nadával na tvrdé kopačky a ještě v pátek si na posledním tréninku v Minsku stěžoval, že si snad v Praze nechal správné nohy.
Jaké kopačky byly vůbec ty střelecké? "Když jsem jel na pohřeb, zastavil jsem se doma a našel tam rok staré, z minulé kolekce. Byly nové, nevyšlapané, ale sedly mi. I ty nohy jsem nakonec našel." Když se chystal k přímému kopu, na druhé straně v brance si Petr Čech přál: "Méďo, tref to jako proti Bulharsku!"
Předloni v kvalifikaci o mistrovství světa se Nedvěd také trefil náramně. A v sobotu rovněž. "Není důležité, jestli jsou góly krásné, ale že vůbec jsou. V té mojí střele byl kus štěstí," bránil se chvále.
Hrál velký zápas, i když zpočátku na sebe křičel, že je dřevák, poté co zkazil nadějnou akci. Nastřelil tyčku, vládl prostředku hřiště a nevztekal se, když se občas cítil od skotského rozhodčího McCurryho poškozený.
"Nepřál nám, ale my byli chytří. Neremcali jsme, moc si ho nevšímali." A tak Skot po konci zápasu k Nedvědovi přišel a řekl mu: "Byli jste excelentní!"
V Minsku se kolem Nedvěda strhlo malé šílenství. Když jako poslední vycházel ze šatny, začalo snad dvě stě Bělorusů křičet: "Pável, Pável."
Děti i dospělí se tlačili přes obrovité mříže a natahovali fotky k podpisu, létaly blesky, pár dívek se protáhlo i přes kordon policistů. Nedvěda musel vedoucí mužstva Dudl tahat za rukáv, aby se skrz dav probil do autobusu. "Nemám chodit poslední. Ale já prostě nestíhám," říkal. A v unavené tváři měl úsměv.
