Během rozhovoru osmačtyřicetiletý Radek Drulák několikrát zapáleně zvýší hlas. Nejvíce, když vysvětluje, proč po konci hráčské kariéry nezůstal u fotbalu. Za hrubší výrazy se při tom neomlouvá, servítky si nebere.
"Pořád věřím, že se jednou do fotbalu vrátím," nepřestává doufat člen Klubu ligových kanonýrů, vicemistr Evropy z roku 1996 a nyní řidič kamionu u mezinárodního dopravce. Naposled mu udělala radost anketa MF DNES, ve které lidé vybírali nejlepší sestavu Sigmy Olomouc všech dob. Někdejší skvělý střelec dostal nejvíce hlasů (nejlepší sestava Sigmy všech dob - čtěte zde).
"Ani po těch letech na mě lidi nezapomněli," těší ho.
Chybí vám v té sestavě někdo?
Těžko říct. Jsem rád, že v ní nechybí Honza Maroši, protože to byl vynikající fotbalista. Ankety člověk neovlivní. Lidé rozhodují jen podle toho, kdo se jim líbil.
A vy jste se jim líbil moc. Přesto: není paradoxní, že nejlepší období své kariéry jste prožil spíše v Drnovicích než v Olomouci? Měl jsem čtyři dobrá období: První v Chebu, kde jsem začínal, další v Olomouci, kde jsem si udělal jméno. Na to nikdy nezapomenu, bylo to tady fantastické. Pak v Německu, kde jsem byl spokojený. Drnovice byly třešničkou na dortu. Sešlo se mi tam všechno dobré. Ale na Olomouc rád vzpomínám vždycky. Byla tady vynikající parta kluků.
V Olomouci jste přitom nekončil v dobrém. Jaký máte k tomuto klubu vztah?
Úplně normální. Na fotbaly chodím, klukům fandím. Ještě jako hráčský agent jsem zastupoval oba Hubníky, Hořavu a mnoho jiných. I když jsem to pak přestal dělat, přeju jim. Jen by fanoušci měli vědět, kolik z těch bývalých špičkových olomouckých fotbalistů dnes pracuje v Sigmě: nula.
Čím to je?
To je jednoduché. Pravda se strašně dlouho nenosí. Já i moji vrstevníci jsme si mysleli, že se to změní, když se klub zbavil člověka, který zavedl, že bývalí fotbalisti do klubu nepatří.
Myslíte bývalého sportovního ředitele Jiřího Kubíčka?
Myslím Jiřího Kubíčka. Ještě by měl vypadnout klubový ředitel Gajda a možná by se něco změnilo.
Proč tak ostrá slova?
Protože jsou pravdivá. Všichni poukazují na Kubíčka. Měl jsem s ním rozbroje jako spousta lidí, ale zažil jsem s oběma hodně jednání a v uvozovkách větším darebákem je Gajda. Dokáže zapřít nos mezi očima. Dnes řeknete, že něco je červené, a on vám zítra bude tvrdit, že to není pravda, že jste si špatně rozuměli. Chápejte, já takové lidi od přírody nesnáším.
Nebo je nesnášíte především od doby, kdy vám údajně měli Kubíček s Gajdou nabídnout po konci vaší kariéry místo sportovního ředitele klubu, jenže z toho sešlo?
Jen z toho důvodu jsem se vracel z Rakouska do Olomouce. Nabídli mi místo sportovního ředitele, Kubíček měl dělat ředitele klubu. Plácli jsme si a mám na to i svědky z řad činovníků klubu. Po roce mi to oba zapřeli. Nesnáším, když mi někdo lže. Neříkám, že já pokaždé mluvil pravdu, ale v důležitých věcech jsem byl vždycky férový a dokázal přiznat chyby. Ale tohle byly bezpáteřní krysy.
Radek drulákBývalý skvělý útočník se narodil 12. ledna 1962 v Hulíně. |
Myslíte, že byste se do Sigmy mohl vrátit jako funkcionář?
Proč by ne. Já v tom nevidím nic špatného. Velice rád bych pro Sigmu pracoval, fotbal byl tím jediným, co jsem v životě uměl. Teď se živím jako řidič v mezinárodní kamionové dopravě.
Baví vás to?
Člověk se něčím živit musí, že jo? Nemůžu říct, že by mě práce nebavila, ale přináší určitá nebezpečí. Za dva roky mi bude padesát, už nejsem nejmladší a spaní v autě není ono.
Proč jste jako hráčský agent neuspěl?
Nevyšlo to i proto, že Kubíček zakázal Hořavovi, aby byl u mě, a to samé nařídil Hubníkům. To jsou věci, které mu v životě nezapomenu. Dnes může nadávat na Gajdu, že ho podrazil, ale Kubíčkovi to patří, protože on podrážel kdekoho.
Kubíček nechtěl, aby provize z přestupů šly do kapes hráčským agentům.
Samozřejmě. Chtěl, aby všechny provize lezly do něj. Tak to dělali s Gajdou, když jsem odcházel do Německa já nebo Hapal s Látalem. My hráči víme svoje. Byl jsem u toho. Ale to je už pryč.
Vyčítáte olomouckému klubu i to, že vás nepustil do francouzské ligy, z níž jste měl nabídku?
To ne. A myslím, že přestup do Francie mi nezhatil přímo Kubíček, ale tehdejší trenér Olomouce.
Tím byl Karel Brückner, který nejlepší tým Olomouce všech dob trénoval. Vycházeli jste spolu?
Vycházeli jsme normálně, i když si myslím, že kvůli němu jsem tehdy nešel do Francie. Kubíček by si to tenkrát sám nedovolil. Je to ale jen má domněnka.
Zahrál jste si druhou ligu v Německu a nejvyšší soutěž v Rakousku. Nechybělo vám lepší zahraniční angažmá?
Možná mi chybí bundesliga. V té době jsem na ni rozhodně měl. V devadesáti druholigových zápasech jsem dal padesát gólů. Jméno jsem si udělal dobré. Ale zase na druhou stranu, kdybych se nevrátil, nehrál bych v Drnovicích, možná bych nedal stý ligový gól, nestal bych se Fotbalistou roku a nedostal se na mistrovství Evropy v Anglii. To jsou kdyby, znáte to.
Znám. Třeba když jste měl z Oldenburgu blízko k přestupu do Schalke.
To mě trošku mrzí. Do Schalke šel Assauer, který nám v Oldenburgu dělal manažera. Říkal mi: "Vezmu si tě s sebou, počkej." Já jsem čekal, byl jsem nervózní. Nevěděl jsem, co bude. Chtěl mě Hamburk, který ale koupil někoho jiného, a Assauer se pořád neozýval. Nakonec přijel Chemnitz a já podepsal. Možná jsem měl počkat. To jsou ty životní kroky.
Kariéru jste měl ale bohatou.
Jo, nemám si na co stěžovat.
Přepadají vás v kamionu při cestách Evropou nostalgické vzpomínky na své góly?
Mám spoustu zápasů nahraných na kazetách. Někdy, když jsem sám doma, tak se dívám. Mám nahrané utkání s Lucemburskem, Norskem nebo sestřih všech mých gólů z druhé bundesligy.
To by vydalo na celovečerní film, ne?
Je to obsáhlý sestřih! Podívám se a řeknu si: "Jo, bylo to fajn a teď rychle z hrušky dolů."
Dělá vám radost olomoucký útočník Michal Hubník, který po podzimu vládne tabulce střelců?
Rozhodně! Hubníkovi bych přál, aby korunu pro krále střelců získal, protože je z Olomouce a s fotbalem si toho užil dost. Uvidíme, jak mu vyjde jaro.
Hubník se dlouho trápil v koncovce. Také vás tolik překvapuje?
Překvapuje každého, protože on byl palič. Zazdil, co mohl, navíc dřív na tom ani fotbalově nebyl růžově. Ale všechno chce čas. Zmoudřel, vyzrál a jde mu to k duhu.
Může překonat bájnou hranici dvaceti branek za ligový ročník, jako se to povedlo vám před čtrnácti lety?
Má velice dobře nakročeno, protože dvanáct gólů po podzimu je slušná porce. Když jsem hrával, vždycky jsem tvrdil, že dobrý počin je deset gólů na půl ročníku.
Stejně, když se díváme na ligové útočníky, chybí mezi nimi kanonýr Drulákova typu. Někdo, kdo má střílení branek v krvi.
Nebyl to jen Drulák, byl i Siegl a další. Takoví hráči už nejsou. Je to těžké. Dnes má hráč jedenadvacet let, dá pět gólů a šup s ním do zahraničí. To za nás nebylo možné. My jsme si museli počkat do třicítky a hráli jsme devět let ligu.
Není to spíš tím, že střílení branek je specifická disciplína, pro kterou potřebujete víc talent než pouhý tréninkový dril?
Ano, ale je to také o štěstí. Střelcům to tam většinou začne padat až po pětadvacítce, až vyzrají a omlátí se v lize. Útočník, který dává ve dvaceti letech dvacet gólů, to už musí být sakra talent. A takový se u nás ještě nenarodil.
Vy jste byl králem střelců dvakrát po sobě a prohlásil jste, že kdybyste neodešel do Lince, stal byste se jím i potřetí...
O tom jsem přesvědčený. Měl jsem po dvanácti podzimních zápasech třináct gólů a šel jsem do Rakouska. S Drnovicemi jsme byli rozjetí, hráli jsme na špici, měli jsme mančaft jako fík. Kdybych zůstal, tak dvaadvacet gólů bych dal.
V reprezentaci jste jich dal šest. To asi není číslo, které by vás uspokojovalo.
Měl jsem tři reprezentační kapitoly: debutoval jsem ve dvaadvaceti, pak jsem měl šest let pauzu a potom jsem naskočil do týmu, který byl stříbrný na evropském šampionátu v Anglii. To je úspěch jako zvon. Co víc by si kluk z malého města mohl přát. I když tam mě moc forma nepotkala, ale byl jsem u toho, zahrál si a medaili mám taky, tak co?
Vás forma potkala v kvalifikaci na Euro.
To jsem byl fotbalově na vrcholu, ale to je fuk. Mě jen mrzí, že jsem po konci kariéry nemohl dělat to, co jsem chtěl - zůstat u fotbalu. Odkrouhli mě od něj, i když nevím proč. Do té doby jsem s Kubíčkem vycházel. Když jsem do Olomouce v osmdesátém šestém přicházel, pamatuju si ho jako perfektního kluka. Změnil se.
A když jste se do Olomouce vracel z Rakouska, čekal vás tam trenér Milan Bokša, se kterým jste si do oka také nepadli. Věděl jste hned, že je to pro vás špatné?
Že bude Olomouc trénovat Bokša, mi řekli, až když jsem podepsal smlouvu. Jinak bych se do Olomouce v životě nevrátil, protože toho člověka neuznávám. Dovoluji si tvrdit, že mi o rok dřív ukončil kariéru. Na jeho popud jsem v Sigmě skončil.
S Bokšou jste si nerozuměli už v Drnovicích. Co se stalo?
Bokša nechtěl měřit všem stejně. Když se prohrálo, odskákali to staří a jmenovitě. A když se vyhrálo, hráli všichni dobře, i když staří to táhli. Nerozlišoval, jestli má fotbalista pětatřicet nebo dvaadvacet. Když jsem mu řekl, ať se ke mně nechová stejně jak k Heinzovi, tak na mě jen koukal. Já mu pověděl, že mám něco za sebou a Heinz teprve začíná. Tohle si nemůžete dovolit nikde.
Přemýšlel jste, jestli nebyla chyba i ve vás?
Možná byla, protože já si nenechal srát na hlavu a nikdy nenechám. Své názory jsem pokaždé říkal veřejně. I když byl třeba špatný. Ale měl jsem ho. Bokšu jsem zažil, když pracoval na svazu jako metodik a chodil nám ve vytahaných kalhotách měřit šedesátku. Revoluce u něj nic nezměnila, pořád měl ty své kalhoty a košili. Špatně nesl, že je malého vzrůstu. Když to někdo nadhodil, byl oheň na střeše.
Z Drnovic jste byl zvyklý na individuálnější přístup. Za trenéra Jarábka jste dokonce nemusel chodit na pozápasové tréninky. Vyhovovalo vám to?
Ano. Měl jsem s ním takový vztah, že mi řekl: "Hele, nebudu se dívat, jak jsi naštvaný a po zápase unavený. Přijď v úterý, až budeš odpočatý. Nezneužíval jsem to a klapalo nám to dva roky. Pak přišel Bokša a prohlásil, že tohle neexistuje.
Pojďme k současnosti. Olomouc je v lize třetí. Dostane se do pohárové Evropy?
Je dobře, že udržela třetí příčku, ale tabulka se tak vyrovnala, že jaro bude náramně těžké pro všechny. Je výborné, že Olomouc bude Spartě s Plzní šlapat na paty zezadu. Hrozně bych si přál, aby vyhrála ligu. Ale opravdu hrozně!
V tomto ročníku se to už však jeví jako utopie.
Ruku na srdce, asi ano. Navíc ještě nevíme, jak dopadne údajná korupční kauza.
Jaký na ni máte názor? Je možné, aby se v Olomouci snížili k úplatkům?
Osmdesátý pátý rok, jarní utkání Olomouc - Sparta 3:3. O tomhle zápase se hodně povídalo. Co si budeme namlouvat.
Zvláštních zápasů bylo přece v české lize víc.
Bylo, je a bude. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Teď se ukáže, jestli mají nějaké důkazy. Ovšem to by byl hrob pro olomoucký fotbal. A pak bych chtěl vidět ty Gajdy, co by pro Sigmu dokázali udělat. Nic, šli by od válu.
Hlavní je, aby se ukázala pravda.
Ne, ne, ne, ne! Nepřeju si, aby něco takového vůbec dopadlo na olomoucký fotbal. Máme jeden z nejkrásnějších stadionů v republice. Když bude hrát Sigma do třetího fleka, věřím, že na ni bude chodit devět tisíc jako na nás. To bych si přál.
Váš syn Radek střílel branky ve druhé lize. Nemrzí vás, že to výš nedotáhl?
On to měl těžké, protože hlupáci, kteří nerozuměli fotbalu, se ho snažili srovnávat se mnou. Ale to zkrátka nejde. Byl svůj. Řekl: "Já jsem Drulák, ale ročník osmdesát, ne šedesát dva." Když to nepochopili, zasekl se. Byl jako já a v šestadvaceti skončil.
Neunesl být synem slavného otce?
Není co závidět.
Po konci vaší profesionální kariéry jste si s ním zahrál v Nových Sadech. Jaké to bylo?
Super! Hráli jsme spolu ještě před dvěma roky ve Velkých Bílovicích první A třídu. Perfektní.
Vyhověli jste si v útoku?
Ne, já byl v obraně.
I vy? Hodně bývalých úspěšných fotbalistů se na stará kolena stahuje na stopera, ale u vás mi to nesedí ani v A třídě.
Ale zase poznám, jaké to je, mít všechny hráče před sebou. Na stará kolena se dozadu holt musí.
Jste dnes spokojený?
Jsem živej, jakž takž zdravej a sem tam si jdu zahrát fotbal. Mimofotbalový život jsem měl naplánovaný jinak, ale to mi bohužel zatím nevyšlo. Kvůli fotbalu jsem se toho moc nenaučil. Že jsem se vyučil, je pěkné, jenže do fabriky bych jít nemohl. Točení volantem je sice náročné, pořád jsem pryč, ale je to nejmenší zlo, co mě mohlo potkat. Stále věřím, že přijde doba, kdy mi někdo z fotbalu zavolá a řekne: "Pojď nám pomoct!"
