Mezi vyvolené, kteří nastoupili proti Turecku a Nizozemsku, se ještě nedostal. Když ale skvělé výkony z úvodu sezony dokáže zopakovat, není vyloučené, že jeho šance přijde v některém z přípravných zápasů.
„Asi každý hraje fotbal pro to, aby se dostal do národního týmu. A vím, že pan Vrba se o mně s naším trenérem Látalem bavil,“ říká Vacek. „Ale snažím se to zatím pouštět z hlavy. Pokud se mi bude dařit i dál, třeba se jednou do nároďáku vrátím.“
Teď vám všechno vychází skvěle. Cítil jste se už někdy v kariéře líp?
Když jsem se Spartou vyhrál první titul, cítil jsem se taky dobře. Dostal jsem se do reprezentace, vybojoval jsem si angažmá v Itálii. Teď je to zase všechno spojené s tím, jak se nám daří jako týmu. Cítím se moc dobře, ale vím, že můžu být i lepší. Je strašně důležité, že po letech, kdy jsem nehrál, jsem zase pravidelně na hřišti.
Kamil Vacek v dresu Mladé Boleslavi
V létě jste ještě asi tak spokojený nebyl...
Trenér Ščasný mi na Spartě na rovinu řekl, že se mnou do týmu nepočítá. Byl jsem samozřejmě hodně zklamaný, ale věděl jsem, že musím udělat nějaký krok, který pro mě bude perspektivní. Abych byl někde, kde budu pravidelně hrát.
Nečekal jste, že ve Spartě dostanete šanci?
Během hostování v Boleslavi jsem byl s lidmi z klubu v kontaktu a ohlasy byly pozitivní. I já jsem se cítil dobře, ale pak jsem přišel na první týden na trénink a zjistil jsem, že se mnou nepočítají. Člověk to nečeká. Ale vnitřně jsem cítil, že to je možná správně. Chtěl jsem hrát a ve Spartě bych asi takovou pozici neměl. Už předtím pod panem Lavičkou to pro mě bylo těžké, protože jsem typ fotbalisty, který potřebuje nastupovat pravidelně. A to se nedělo.
Řešil jste to s ním?
Bavili jsme se o tom. Říkal, že šanci dostanu, ale pořád nepřicházela. Odehrál jsem třeba zápasy se Zwolle, pak dva měsíce nic. Člověk postupně ztrácí naději, už jsem věděl, že takhle pokračovat nechci. Fotbal dělám proto, že ho mám hrozně rád a že chci být na hřišti. Bylo to o to složitější, že jsem ve Spartě strávil hodně času a najednou jsem byl v pozici, že nehraju. To člověka trochu zklame.
Chcete dokázat Spartě, že udělala chybu, když vás pustila?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Spartě budu vždycky přát jen to nejlepší. Fotbalový život je někdy takový, každý trenér má hráče, na které sází. Nikdy mě ani nenapadlo někomu něco zazlívat, spíš jsem sám sobě vyčítal, že jsem to nedokázal zlomit. Věděl jsem, že po těch letech potřebuju jít někam, kde získám zase sebevědomí.
Zvolil jste Gliwice, možná trochu nečekaně. Proč?
Když jsem o té nabídce poprvé slyšel, hodně jsem se rozhodoval. Stejně jako většina Čechů jsem toho o polské lize moc nevěděl, netušil jsem, co mě tam čeká. Začal jsem to zjišťovat, ale i když jsem slyšel samou chválu, měl jsem pochybnosti.
Jaké?
Nevím přesně, jak to vyjádřit, ale... My Češi Poláky a jejich zemi často trochu podceňujeme. Na začátku jsem mluvil s Michalem Papadopulosem, který hraje v Lubinu. Snažil se mi vysvětlit, ať se na to nekoukám tak jako lidi v Česku. Že liga je skvělá, že týmy jako Poznaň nebo Legia jsou obrovsky silné. Nejen na hřišti, ale i co se týče fanoušků, zázemí, peněz. Jsem tu chvíli, ještě je brzo na nějaké velké hodnocení, ale zatím se mi přesně potvrzuje všechno, co Michal říkal. Strašně mě překvapilo, jakou tady všechno má úroveň.
Jaké byly první dojmy? Co vás ohromilo?
Už třeba první návštěva stadionu, zázemí je fantastické. A to, co má třeba Poznaň, je neuvěřitelné, srovnat to můžu snad jen s Juventusem. Když za mnou přijeli rodiče, fotili si to a nechápali. A pak mediální zájem. V Česku je humbuk okolo Sparty, Plzně, ostatní týmy už jsou trochu upozaděné. Tady je každý zápas v televizi, která má obrovskou sledovanost. Piast je jeden z nejmenších klubů v Polsku, přesto máme skoro na každý zápas vyprodaný stadion, atmosféra je úžasná. Kvůli tomu sem začínají chodit kluci z Německa, z Itálie. A úroveň ligy se zvedá.
Co ještě vás na Polsku překvapilo?
Vlastně všechno. Vyrůstal jsem v Ústí nad Orlicí, jako malý jsem několikrát byl v Polsku na trzích, ale jinak nikdy. Měl jsem tu zemi nějak zafixovanou a jsem překvapený, jaké jsou tu možnosti. Krásná města, vůbec jsem to nečekal.
Hlavně vás ale muselo překvapit, jak se Gliwicím od začátku sezony daří. Před startem by váš tým asi na přední místa nikdo netipoval.
No to vůbec (smích). Ještě než jsem sem přišel, viděl jsem Piast hrát v Olomouci, byl jsem se podívat na přípravném zápase. A dostal jsem docela strach, ten výkon nebyl dobrý. Trenér Látal mě ale ujišťoval, že tým se tvoří, že skončilo po minulé sezoně čtrnáct hráčů. Ještě první přáteláky, které jsem hrál, byly takové všelijaké. Ale pak přišli tři další kluci a začal jsem cítit, že ten tým bude mít sílu.
Ale pochybovačů asi bylo pořád dost, ne?
Spousta lidí říkala, že budeme hrát dole, o padáka. A ještě po prvních zápasech nás nebrali úplně vážně. Ale teď je tady z toho obrovský poprask. Nikdo nečekal, že po jedenácti kolech budeme první a dokážeme porazit ty nejlepší týmy.
Řeší média to, že se v Polsku daří českým hráčům?
Teď se mě hodně lidí ptá, jak je možné, že mě Sparta pustila na hostování. Piast je poprvé na špici ligy, takže zájem o nás všechny je velký. Já tomu jen zatím v polštině moc nerozumím. Ale sledované to je hodně, zvlášť když se nám daří.
Kamil Vacek (na obou fotografiích vlevo) v dresu Sparty
Třeba i Martinu Nešporovi, který také v Gliwicích hostuje ze Sparty a už dal šest gólů. Čekal jste, že se po zranění v Polsku tak dobře chytí?
S Nešpim jsme se potkali už dřív, věděl jsem, že umí dávat góly. Zranil se, ale myslím, že i ve Spartě všichni věděli, že na sobě dře a je ohromně poctivý. Daří se mu, všechny góly, které dal, byly důležité.
Tým navíc vede český kouč Radoslav Látal. Je díky tomu pro vás zahraniční angažmá jednodušší?
Neřekl bych, že je to výhoda, trenér se chová ke všem stejně. Někdy je možná lepší, když vám trenér řekne pokyny v češtině, ale jinak je to pro všechny stejné. Já jsem se s ním předtím nijak dobře neznal, jen jsme se párkrát v Olomouci bavili. Vedení řeklo, že bude předělávat tým, bylo vidět, že on se snaží dát tomu tvář. Povedlo se to, teď jsme silní.
Zmínil jste polštinu. Už se dorozumíte?
Když jsem přišel, říkal jsem si: to je hrůza, nerozumím ani slovo. Ale po čtrnácti dnech člověk začne ta slova chytat, ono je to opravdu podobné jako čeština. Když tady strávíte nějaký čas, zjistíte, že není problém se domluvit.
Co polští fanoušci? Říká se, že někteří jsou hodně divocí.
To jsem taky slyšel: že jsou blázni, že se perou. Pravda je, že všude jsou ultras, ale já jsem zatím nic hrozného nezažil. Dokonce když jsem byl s manželkou na výletě v Krakowě, tak mě fanoušci Wisly zastavovali a fotili, i když jsme je předtím porazili. A v Gliwicích je teď obrovská euforie. Právě na zápas s Wislou byla na náměstí dokonce velkoplošná obrazovka, protože stadion byl vyprodaný.
Jak se v Gliwicích žije?
Spousta lidí mi říkala: Proč jdeš do tak malého města? Jenže ono se to nezdá, ale Gliwice mají skoro 200 tisíc obyvatel. Je to tu naprosto v pohodě. Kousek jsou Katowice, nedaleko je i Krakow, úžasné město. Všechno, co jsem potřeboval k životu v Praze, je tady taky. Navíc se vídáme s ostatními kluky: je tu Martin Nešpor, Slováci Patrik Mráz a Dobrivoj Rusov, Slovinci... Trávíme spolu hodně času, je to super i mimo fotbal. Všichni tu mají rodiny, seznámily se už i naše manželky. Držíme při sobě a na hřišti je to vidět.
To ano, když vedete ligu o šest bodů. Už se občas bavíte o titulu?
Vůbec ne. Tady všichni přemýšlí střízlivě. V Polsku se navíc liga hraje trochu jiným systémem: odehraje se třicet kol, po nich se tabulka rozdělí na dvě poloviny, prvních osm hraje mezi sebou o titul, zbytek o záchranu. Pak se navíc body dělí dvěma, což mi přijde trochu nespravedlivé. Po třiceti kolech se k sobě týmy víc přiblíží a boj o titul je dramatičtější.
Jaký je tedy cíl Gliwic?
Hlavně být v první osmičce, aby klub neměl problémy se záchranou. Je to stěžejní, protože kluby dostávají velké peníze za televizní práva, ale i prémie za umístění.
Hostování máte na rok. Už trochu tušíte, co s vámi bude potom?
Zatím opravdu nevím, jsem tu tři měsíce. Noviny moc nečtu, ale kluci mi říkají, že už se to tady teď hodně řeší: co se mnou bude, že má o mě několik týmů zájem. Ale snažím se to moc neřešit. Gliwice mají předkupní právo, tak uvidíme, jak to dopadne. Fotbalový život je tak rychlý, že si můžete přát cokoli, ale nakonec to často dopadne úplně jinak. Jsem strašně rád, že šanci dostávám a že moje výkony odpovídají tomu, co bych chtěl.
