Také z Eura 1996 má sice zlato, ale nijak výrazně k němu nepřispěl. Dlouho totiž žil ve stínu slavnějších gólmanů - nejprve Boda Illgnera a pak Andrease Köpkeho.
Německou jedničkou se stal až po MS ve Francii a svými výkony zastínil i spoluhráče v poli. V početné sbírce jeho trofejí jsou i tři ceny pro německého fotbalistu roku.
Sám o sobě s oblibou říká, že brankářem se stal jen díky tvrdé práci. Jeho otec Rolf, který přiletěl na dnešní finále, prozradil, že malý Oli měl vždycky jen jediný cíl - stát se brankářem - a pro něj byl ochoten obětovat všechno. I v neděli brzy ráno prý otce budil a nutil ho, aby s ním šel trénovat. Nejšťastnější byl, když dostal k sedmým narozeninám brankářskou výstroj se jménem legendárního Seppa Maiera. Možná už tušil, že jednou bude jeho rady poslouchat v Bayernu i v reprezentaci.
První krok udělal v roce 1990, kdy se poprvé v lize postavil mezi tyče v barvách Karlsruhe. O čtyři roky později zamířil do Bayernu Mnichov, nejdřív se stal spolehlivou oporou a pak hrdinou. To když loni ve finále Ligy mistrů v Miláně zdeptal střelce Valencie při penaltovém rozstřelu. Zneškodnil tři jejich pokusy a zvedl nad hlavu nejcennější klubovou trofej. Už předtím čtyřikrát vyhrál ligu a v roce 1996 i Pohár UEFA.
Kahn podle expertů prakticky nemá slabinu. Je stejně jistý při centrovaných míčích i když vyráží proti útočníkovi, má vynikající reflexy a schopnost perfektně dirigovat obranu před sebou. I jeho hvězdní spoluhráči se bez reptání podřizují jeho autoritě, ne náhodou si ho zvolili za kapitána.
Kahn si na hřišti často nebere servítky a i hráč slavného jména to od něj pěkně schytá, když něco neudělá tak, jak měl. Dřív se stávalo, že se strážce německé branky v zápalu boje občas neovládl a na protihráče si vyšlápl až za hranice pravidel. Dnes už se zdá být trochu klidnější, i když agresivita z něj čiší stále.
Snad ještě rychleji než jeho brankářské umění rostla jeho popularita. Hráč, který si zpočátku úzkostlivě střežil své soukromí, dnes patří mezi nejobletovanější německé celebrity. Jeho tvář se usmívá, nebo spíš mračí, z titulních stran časopisů i z reklam na nejrůznější zboží - od minerálek po pračky.
Fanoušci vědí, že bere pět miliónů eur ročně, že jezdí v luxusním ferrari, že rád hraje golf a nejvíc že ho vzrušují burzovní indexy. Přes to všechno prý zůstává rodinným typem a nejraději je, když si může vyrazit na výlet s manželkou Simone a tříletou dcerou Katharinou-Marií.
Stal se symbolem německé houževnatosti a příkladem muže, který se nikdy nevzdává. Šanci ukázat své umění dostal poměrně pozdě. Tím víc si přeje, aby se na vrcholu udržel co nejdéle. Už se nechal slyšet, že bude chytat až do roku 2006, kdy bude Německo pořadatelem příštího mistrovství světa. Proslulí útočníci se tak své noční můry asi jen tak rychle nezbaví. A jeho konkurenti budou asi muset ještě dlouho čekat na svou příležitost.
