Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Kafíčko, tatranka, úsměvy. Šmicer je zpátky

28 2003
Praha - Tráva voněla po ranní bouřce, vzduch byl nádherně pročištěný, z dálky hučely projíždějící tramvaje a za stadionem občas prosvištěl vlak. A na hřiště kráčel chlapík, který právě tady vykročil za fotbalovým bohatstvím. „Taková nostalgie... Tady jsem prožil dětství.“ Vladimír Šmicer se vrátil do Edenu, na chátrající stadion v pražských Vršovicích, pod dřevěnou tribunu, na níž se nesmělo kouřit, aby neshořela. Dřív se tu hrála liga, teď jsou betonové ochozy za brankami prorostlé bodláčím, trávou a křovím. „Hele, ztracenej syn. Ty si necháváš narůst vousy?“ uslyšel hned ve vstupních dveřích od muže, který se v Edenu stará o údržbu trávníku.

Šmicer se pod týdenním strništěm rozesmál: „Nazdar! Neboj, jenom jsem líný si to oholit.“ V Anglii, kde hraje za Liverpool, už liga před více než dvěma týdny skončila, jenže Šmicra ještě čeká za dva týdny reprezentační utkání proti Moldavsku. Od pondělí proto se Slavií trénuje, aby se před posledním zápasem sezony udržel v kondici.

Na první trénink skoro nemohl dospat. Řekli mu, ať dorazí na půl desátou, ale on už před devátou vklouzl do šatny, z níž v roce 1996 po ligovém triumfu vyrazil do ciziny. „A kustod Venca Petrák mi hned povídá: Na, tady máš kafíčko a tatranku.“ A Šmicer hned po ránu zobal sladké. S sebou si přinesl jen kopačky, tréninkové věci dostal. „Až mi kluci záviděli, protože oni už mají po sezoně všechno oprané.“ Včera se nikam nehnal, z Čimic přes celou Prahu jel skoro hodinu.

V půl desáté vystoupil z béžového oplu, v ruce dva dresy Liverpoolu, které slíbil kustodům. „No jo, Šmíca, to je zlatej kluk. Nezapomněl,“ liboval si Václav Petrák.
Znají se dlouho. Petrák si do detailu pamatuje, jak Šmicer v roli nehrajícího bažanta odjel do Edinburghu k utkání evropského poháru nebo jak při prvním ligovém startu v základní sestavě dvěma góly sestřelil Bohemians. To už jsou vzpomínky přes jedenáct let staré, Šmicer v sobotu oslavil třicátiny.

„Už jsem starej pán, všechno mě bolí,“ stěžoval si před tréninkem a rukou si pohladil obě achilovky, kvůli kterým už měsíc nehrál jediný zápas. Naposledy nastoupil za reprezentaci proti Turecku, od té doby se kurýruje: „Pořád to pobolívá.“ Do Edenu jako by se včera nakrátko vrátil duch starých časů, kdy mužstvo došlo za titulem nebo do semifinále Poháru UEFA. Šmicer rozdával úsměvy, při vyklusání pořád klábosil s Kukou nebo Bejblem, svými bývalými spoluhráči.

Když poprvé vystřelil na branku, trefil se přesně do růžku. „Náhoda,“ uslyšel rýpnutí. Pravda, pak dvakrát za sebou minul. Když se po hodině a půl končilo, stoupl si Šmicer nad polehávající slávisty, utřel si rukávem zpocené čelo, napil se vody a povídá: „Docela frmol, co?“ Však si také hráči u Šmicra stěžují, že jen kvůli němu se teď na Slavii trénuje bez úlev. Mužstvo by se před víkendovým posledním kolem zřejmě připravovalo jen zlehka, v tabulce je druhé, na tom už se nic nezmění. Ale Šmicra nutí trenér Beránek, v reprezentaci asistent, do větší zátěže. „Kluci, pardon. Ale je to fakt asi kvůli mně,“ omlouval se Šmicer. Pak se osprchoval, zašel s ostatními na oběd a vyrazil domů. Dnes je volno, ale zítra ráno se trénuje znovu.

Vladimír Šmicer se v bývalém klubu připravuje na poslední zápas sezony

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze