"Když se mi to teď stalo, všichni říkali: ,Jé, ty máš smůlu‘ a dělali z toho tragédii. Neberu to tak. Trochu mě to zpomalí, ale vnitřně mi to zase něco dodá. Snažím se z toho ponaučit," vysvětluje Sivok, který je známý svou otevřeností, vírou v Boha a odporem ke Slavii.
To se odráží i na internetových stránkách slávistických fanoušků, kde se objevují zprávy typu: "Porazili jsme Kladno a Sivok si zlomil nohu. Nádhernej den." Co na to sparťanský záložník? Bere to s nadhledem.
V diskuzním fóru slávistů se několik dnů neprobíralo nic jiného nadšeněji, než vaše zranění.
Řekl jsem, že nemám rád Slavii, protože je to můj největší sportovní rival. Myslím, že na tom není nic špatného. Ale někteří slávisté to nepřekousli. Ale do dneška uznávám Pavla Kuku a takové slávistické hráče. Mám rád klubismus, když má člověk svůj tým, fandí mu a dokáže se za něj rvát a kopat. Teď jsou slávisté určitě šťastní. Dokonce mi od nich přišel na Spartu dopis napsaný jako lékařské oznámení o dvakrát přelomené noze. Že už nebudu moct hrát fotbal a podobně.
Ale to se asi pletou, že?
Není to tak vážné, jak to vypadá. Mám naštípnutou lýtkovou kost. Po týdnu mi sundají sádru a dostanu ortézu, kterou bych měl mít tak čtrnáct dní.
Poslední rok jste opravdu neměl štěstí.
Říkají mi "malý pecháček". Do dvaadvaceti let mi nic nebylo, pak se mi před rokem v září přetrhl křížový vaz v koleni, vyléčil jsem se v únoru, hrál jsem čtyři měsíce a stalo se tohle. Ale proti tomu kolenu to nic není. Spoléhám na to, že se dobře hojím, že jsem takový přírodní.
Mezi tím jste ale neztrácel čas a odcestoval na mistrovství světa s reprezentačním týmem.
Byl jsem rád, že jsem se do reprezentace dostal, i když jako náhradník, protože jsem s tím vůbec nepočítal. Po čtyřměsíčním zranění jsem byl teprve dva měsíce ve hře, takže jsem byl rád, že mě Karel Brückner povolal. Trénoval jsem v Německu s klukama asi jen tři týdny, zažil dva zápasy v základní skupině, a potom jsem se vrátil, protože nám začala příprava tady.
Co jste říkal na Zidanův výpad ve finále?
Určitě se to stává, i když by nemělo. Zidane měl asi Materazziho urážku překousnout, ale pro takového hráče je to těžké, protože je vlastně nejlepší na světě.
Stalo se vám někdy něco podobného?
Když jsem byl mladší, tak jsem k tomu sklony měl. Jsem hodně horkokrevný, takže mě všechno rychle vytočí. Ale teď si dávám pozor. Naposled jsem dostal červenou kartu asi před dvěma roky, když jsme hráli s Českými Budějovicemi. Hrál jsem v podstatě proti vlastním, protože jsem z Budějovic přišel, a tak jsem byl hodně motivovaný.
Pět otázek pro Karola KiselaTomáš Sivok očima spoluhráče a kamaráda 1. Co mě na něm upoutá na první pohled 2. Jaké vlastnosti si u něho nejvíce vážím 3. Kdy jsme se naposledy spolu zasmáli 4. Jakou věc by měl na sobě změnit 5. V čem se zásadně neshodneme |
Co se přihodilo?
S jedním klukem jsme se kopali celý zápas a vyústilo to tím, že v osmdesáté minutě jsme se porvali u lajny. On se po mně ohnal, já jsem mu dal jednu loktem, dostal jsem červenou kartu a nesměl hrát čtyři zápasy. Z toho jsem se poučil. V té chvíli ale máte zkrat. Za dvě vteřiny toho třeba litujete, ale to už je pozdě. Jsou to emoce. Když děláte nějaký sport naplno, tak v zápalu hry můžete říct nebo udělat něco, co vlastně vůbec nechcete, a jste v tom.
Stejně emotivní bývají fanoušci. Jak jde dohromady to, že vy posloucháte černošskou hudbu, a někteří ze sparťanských fandů jsou rasisti?
To nejsou určitě všichni. Někteří k tomu možná mají sklony, ale znám jednoho, který dělá hip hop a chodí mezi ně. Mě berou, jaký jsem, a mně černoši nevadí. Možná kdybych žil někde v Bronxu v Americe, kde je vysoká kriminalita, tak bych názor změnil, ale teď k tomu nemám důvod. Do Sparty přestoupí Ludovic Sylvestre, Francouz tmavé pleti, super kluk a mně to opravdu problém nedělá, ba právě naopak se s jejich kulturou ztotožňuju, a není to pro mě překážka. Myslím, že by to mohlo pomoci. Nedokážu si představit, že by mu naši fanoušci nějakým způsobem dávali odlišnou barvu pleti najevo. To neexistuje.
Znáte se s nimi?
Když jsem zraněný sledoval zápas na stadionu, přišel si pro mě vůdce sparťanů Ufon a pozval mě do kotle. Byl jsem rád, že mě berou. Vždycky jsem toužil se s nimi setkat, ale před tím jsem nikoho neznal. Mám mezi nimi kamarády, s kterými si vyměňujeme názory. Dokonce jsme na konci sezony měli s fanoušky besedu, kde nám říkali poznámky ke hře. Fanoušci se rozdělují na ultras, kteří jenom fandí, a hooligans, co se perou. Ale lidé je hážou do jednoho pytle a ono to tak většinou není.
Zpět k šampionátu. Byla to pro vás taková ochutnávka. Myslíte, že dostanete další?
Trenér Brückner mi naznačil, že se mnou počítá, nebo že mě alespoň vyzkouší. Pak bude záležet asi jen na mě, jestli se prosadím, nebo ne. Ale určitě bych chtěl hrát v reprezentaci, půjdu za tím.
Až na ta zranění máte dobře nakročeno, ne?
Nakročeno mít člověk může, ale záleží na tom, jak si to udržuje. Nejsem typ, který by si řekl: "Teď jsem nakoukl na mistrovství, mám splněno." Snažím se na sobě pracovat dál. Jsem hodně věřící. A věřím, že Bůh mě povede cestou, jakou chci.
Nemáte pocit, že vám ta zranění naznačují, abyste přibrzdil?
Jsem typ hráče, který nikdy nic nevypouští a do všeho jde naplno. Hloupé je, že se to stalo krátce po sobě. Je to náročné psychicky, když člověk trénuje sám bez mužstva nebo jen s trenérem, i když je Aleš Kaplan super kluk. Individuální sport je jiný.
Už proto jste se v dětství nedal na tenis?
S fotbalem jsem začínal ve čtyřech, s tenisem až tak kolem osmého roku. Tenis mě bavil a táta mi vždycky říkal, ať ho hraju, protože jsem v něm byl jako malej lepší než ve fotbale. Ale nebylo to ono.
A proč zvítězil fotbal nad hokejem, který jste také hrával?
Na to ani nemám postavu, protože hokejisti jsou víc udělaní, nepotřebují tolik běhat, spíš být silní v soubojích. Navíc tam, odkud pocházím, tolik příležitostí hrát hokej nebylo - jenom v zimě. A finančně to v tu dobu asi nebylo pro naši rodinu příznivé. Fotbal sice stál taky dost, když se mnou táta od mých deseti let každý týden jezdil do Budějovic na zápasy, ale pořád jsem potřeboval jen kopačky a chrániče.
Od pěti let jsem neměl prázdniny
To muselo být docela drsné dětství, odmalička tréninky, zápasy, zase tréninky.
Připadá mi, že v cizině jsou hráči úplně jinak zavedení než tady, kde jsme jako nějací příživníci, kteří jenom berou peníze. Když někoho potkám a slyším, jak to, že beru takový prachy, když je mi teprve dvaadvacet, tak říkám: "Podívej se, co jsem pro to taky dělal."
A co?
Od pěti šesti let jsem neměl prázdniny, dřel jsem každý den. Nikdo neví, čím vším jsem si musel projít, než jsem se dostal do Sparty. Každý vidí jen výsledek. Myslí si, že bereš miliony a jsi za hvězdu. Těžko to vysvětlovat laikovi, který si jen přečte, že jsem si koupil to a to, a říká si, jaký mám skvělý život. Ale o tom to není. Je to také odříkání. Záleží na tom, jak je člověk zdravý, musí mít štěstí, výkonnost, talent, ale ten je podle mě důležitý jen z dvaceti procent. Z osmdesáti je to dřina a trénink.
Neměl jste chuť s tím někdy praštit?
Nikdy. Splnil jsem si svůj sen tím, že se fotbalem můžu živit. Někdo říká v dětství, že chce být hasičem, já jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, že bych byl něčím jiným než fotbalistou, a šel jsem si za tím už odmala. Nikdy mě nenapadlo, že bych s tím skončil a dělal něco jiného.
Ani teď během toho zdlouhavého zranění kolena?
To mě napadaly černé myšlenky, jestli se z toho vůbec dostanu. Ve třiceti letech asi budu pomalu přemýšlet, co dál, ale teď o tom ještě přemýšlet nechci. Přečetl jsem si knížku o cyklistovi Armstrongovi, jak překonal rakovinu a pak vyhrál Tour de France, a moje zranění mi přišlo jako prkotina. Když moje maminka měla rakovinu a na sedmdesát procent měla dáno, že už tu nebude, a dostala se z ní, tak jsem také přehodnotil veškeré životní hodnoty. Když se pak připíjí na zdraví, není to pro mě už jenom fráze.
Čtete hodně?
Zajímají mě biografie sportovců, protože jsou to životní příběhy, z kterých si můžu něco vzít. Jinak asi nejsem úplně čtenářský typ. Jsem hodně věřící a chystám se přečíst Bibli. Ale vím, že na to ještě nejsem vyspělý, abych ji otevřel, četl a něco z toho měl. Teď jsem měl čas, a tak jsem si k tomu sedl a přečetl si knížky, o kterých si myslím, že mi něco dají. Nečtu jen proto, abych se tím bavil.
Mluvíte o Bibli a o víře. Kdo vás k ní přivedl?
Maminka a hlavně babička. Jako malý jsem dva nebo tři roky ministroval v kostele. Ale ani ve dvanácti třinácti jsem z toho ještě neměl rozum. Třeba bratra to nebavilo, ale mě to chytlo. Když jsem potřeboval pomoc, tak jsem se modlil a Bůh byl vždycky na mojí straně.
Dokáže vás vůbec něco odvést z fotbalového světa?
S rodinou nebo přítelkyní většinou fotbal úplně vypustím. I když táta se mě vždycky vyptává a děda chce také všechno vědět. Jsou zvědaví. Pak hodně muzika. S bratrem mé přítelkyně, který je už od patnácti mým velkým kamarádem, černou hudbu hodně posloucháme, sledujeme jejich kulturu.
A tancujete?
No jasně, vždycky v kabině se nějak hýbu. Mám to rád, americký styl, jejich povaha se mi líbí. Pohoda. Česká mentalita je hodně jiná, je v ní závist.
Nelpím na modelkách
Když se zmiňujete o přítelkyni, to už jste spolu asi dlouho, když jejího bratra znáte roky.
Ono je to složitější. Když jsem za kamarádem chodil, tak jsem se s ní akorát pozdravil, nikdy jsme spolu nic neměli. Až později se to dalo do kupy a jsem rád.
Sportovci často chodí s modelkami, misskami...
Nevím, jestli je to kvůli slávě, prestiži. Já na tom nelpím. Samozřejmě se mi moje přítelkyně hrozně líbí, ale je pro mě ještě víc důležitá její vnitřní krása. Pořád mě přitahuje. Někdo si třeba říká, že když už se známe tak dlouho, tak to tak nemůže být. Ale je.
Co je pro vás u ní nejdůležitější?
Má jiné životní priority. Má ráda rodinný život, a to mi sedí. I když si také někdy někam zajdeme, nemusím třikrát týdně oblézat večírky. Líbí se mi, že přijdu domů a mám od ní třeba uvařeno, můžeme se jít spolu projít, udělat si pohodu. Vím, že se na ni můžu spolehnout, že všechno nenechává na mně, že si zařídí věci sama a kolikrát zařídí věci i za mě, protože v tom jsem neschopnej. Moc si jí vážím.
A sportujete také spolu?
Moc by chtěla hrát třeba tenis, ale já říkám, že jen pinká. Ona tvrdí, že to není pravda. Na druhou stranu, já bych pořád soutěžil, závodil, takže je to těžké.
Lákají vás adrenalinové sporty?
Opravdu moc. Mám rád rychlá auta, rychlou jízdu, ale bodový systém mi to překazil. Teď si musím dávat pozor. Kdybych nehrál fotbal, asi bych jezdil na motorce. Mám rád akci. Na skok padákem bych šel třeba hned, ale ono to moc nejde.
Zavazuje vás smlouva?
Nemám ji tak pečlivě prostudovanou, ale každý ví, že kdyby se mu něco stalo, tak se tím připraví o peníze. To by si profesionál asi neměl dovolit.
Takže si to schováváte na dobu po fotbalové kariéře?
Když budu zdravej, budu moct chodit a nebudu třeba na vozíku, tak určitě jo.
