Trochu po jejich způsobu. Když se třeba v metru snaží během debaty zjistit, jak se jmenuji, používají krásné obraty, které bych z jejich angličtiny přeložil asi jako: „Mohl bych mít vaše jméno, prosím?“ Použil jsem tedy formulaci podobného kalibru. „Velmi se zajímám o vaši tradiční kuchyni, mohl bych se zeptat na něco, co s některými jejími prvky snad vzdáleně souvisí?“
Měl jsem v úmyslu zpočátku navázat pouze osobní kontakt a nasadit jim psí hlavu později, ale všem třem studentům, s nimiž jsem se chvíli předtím bavil na téma, zda Korea postoupí do druhého kola, bylo vše jasné.
„My psy nejíme, to je jen taková fáma. Krátce po válce tady byl velký hlad a k jídlu bylo dobré cokoliv, ale to už je dávno,“ vysvětluje Yok a vypadá celkem pohoršeně. Jeho dva spolužáci se také netváří nadšeně, ale jednomu z nich vzápětí ulítne: „Beztak se jí jenom jeden druh.“
Bylo mi jasné, že jsou ve střehu, ale s jejich odpovědí jsem se nespokojil. Chtěl jsem se osobně přesvědčit, jak to s těmi pejsky vypadá. Na trhu kromě ženšenu, fazolí, dubové kůry, zázvoru, baterek, mořských řas, živé chobotnice za 5 tisíc wonů (4 dolary), malin a pánského obleku byly ještě další tři klece se smutně vyhlížejícími pejsky. A na jednom pultě ležel dokonce jeden z nich už pěkně rozporcovaný.
Psí maso prý patří k nejdražším a působí dobře proti horku, proto se jí hlavně v létě. „Psí restaurace“ jsou prý během šampionátu zavřeny, ale jak mi bylo bylo řečeno, rozhodně ne všechny.
Když jsem z trhu odcházel, bylo mi všelijak, ale někteří Korejci mi pak vysvětlili, že jíst psy jim tak divné nepřipadá, ale cpát se šneky a pochutnávat si na žábách je podle nich zvrhlé. Inu, jiný kraj...
Musím se přiznat, že jsem rezignoval na investigativní povinnosti, a nemohu vám tedy sdělit, k čemu bych maso těch nešťastných pejsků přirovnal. Ještě jsem ho totiž neochutnal.
Tedy alespoň doufám.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, jeho relace z MS můžete slyšet v 8.20 a 14.50
