V kuchyni u kulatého jídelního stolu mých rodičů visí fotka, na které blonďatý muž drží kolem ramen dva chlapce - mého bratra a ušatého kluka v kopačkách. Mě. Bylo mi asi dvanáct, hrál jsem zápas v Holici a ON mu přihlížel. Dívám se na ni vždycky, když se stavím k našim vyvenčit Kimiho a ještě před tím stihnu vyluxovat stále plnou lednici. Dívám se a stále ji vidím zřetelněji: Páni, vždyť to byl Jiří Vaďura, legenda fotbalové Sigmy! A rovnej chlap, jak dodávají všichni, s nimiž si o něm teď po šestnácti letech povídám. Jen s ním už bohužel nemohu. Jako sportovní novinář jsem to kvůli jeho nemoci nestihl. Podlehl amyotrofické laterální skleróze, současně trpěl frontální demencí.
Vzpomínky a příběhy naskakují zpovídaným různě. Nemá cenu je řadit chronologicky, neb pořadí neurčuje datum, nýbrž síla okamžiku.
Trenér, proti kterému se bouřili novináři
Z Drnovic se Jiří Vaďura vracel jako vítěz. První zápas v roli trenéra Olomouce, kde během sezony vystřídal odvolaného Leoše Kalvodu, zvládl. Přesto lavičku opouštěl se ztrhanými rysy ve tváři a bez úsměvu, vůbec ne jako po vítězné premiéře.
„Nedivte se, nejen na něho byl vyvíjen velký tlak,“ vysvětloval přetrvávající stres Oldřich Machala, jeho asistent a velký přítel.
Oba tvrdili, že se před utkáním setkali s nedůvěrou. Od koho? „V novinách jsem si o sobě přečetl tolik kladů, že nervózní jsem byl dost,“ vykládal Vaďura ironicky.
Nicméně odhodlání povznést tým „po svém“, jak tehdy psala MF DNES, mu to neubralo. Hned poté, co vystřídal Leoše Kalvodu, přeřadil veterána Hapala do béčka a v Drnovicích nechal na lavičce sedět ofenzivního tahouna Siegla, jehož vklad do hry se mu z dřívějška nezamlouval. „Řekl jsem mu, že když už jde na hřiště, musí hrát tak, aby z něho slezl až na konci zápasu. Mojí rady se držel.“ O bojovnosti mluvil jako o prvním předpokladu úspěchu.
Se stejnou vervou se pustil do boje s novináři. Hned na první tiskovce čelil jízlivému doporučení, aby za sebe příště poslal někoho jiného. Odpovídal tak stroze, až se reportéři začali bouřit.
Tři body měl však v kapse. Pomohl mu čtyřiatřicetiletý záložník Mucha, který byl Vaďurovi věkem nejbližší z mužstva. Šest minut před koncem dal gól a trenér společně s náhradníky spustili divoký tanec před lavičkou.
Jinak svůj debut zvládal až „nevaďurovsky“ klidně, jen občas vyšel zpod stříšky s rukama složenými za zády. Jako kdyby to nebyl týž muž, co na stejném stadionu sprostě vynadal tehdejšímu drnovickému kouči Jánu Kocianovi za to, že ho nenominoval k zápasu, a který byl už jako asistent u olomouckého týmu před rokem v Českých Budějovicích vykázán na tribunu za vulgární slova.
„Pan Károlyi mi na disciplinárce vyčinil a všechno mi vysvětlil, takže já už budu všechno dělat dobře,“ slíbil Vaďura.„Další pokuty by rodina už neutáhla,“ usmíval se šibalsky.
O čemž však parťák Machala, rekordman v počtu startů za Sigmu, pochyboval: „Jirka je impulzivní člověk. I když se snaží být nad věcí, při tom stresu je možné, že za pár kol mu zase nějaké to slovo ujede.“
Za pár kol už ale bylo jinak úplně všechno. A odvolaní Vaďura s Machalou se museli z Olomouce poroučet. Bylo to sice krátké, o to však divočejší angažmá. Na jejím začátku vyřadil Vaďura k nevoli fanoušků z týmu dvě sigmácké legendy, bývalé reprezentanty, kteří se vrátili ze zahraničí – Radka Látala s Pavlem Hapalem. „Hapal má špatnou kondici,“ zdůvodnil to Jiří Vaďura, který mužstvo vedl teprve pár dní.
Na kondičních testech byl dvaatřicetiletý Hapal před měsícem a takovým tvrzením se jen podivil: „S fyzičkou jsem na tom stejně jako loni. Když jsem ale dával góly, nikomu to nevadilo.“
Vaďura dal útočníkovi do konce roku šanci, aby se zlepšil. „Sám bych přivítal, kdybych mohl odejít,“ reagoval Hapal.
Machala se ani po letech k první trenérské štaci Vaďury nechce vracet. Jako by za tím vším byly dosud nenapravené křivdy. „O tom bych nechtěl mluvit, protože to bylo pro mě nejhorší období ve fotbale. Nechtěl jsem toho asistenta vůbec dělat, Jirka chtěl, abych mu pomohl. Tam bylo tolik věcí, které vůbec nechci vytahovat ven.“
Sám Vaďura už před vyhazovem o sobě pochyboval. „Asi nemám to správné trenérské štěstí.“ Než ve středu 26. prosince 2007 ve 42 letech podlehl amyotrofické laterální skleróze - podle lékařů trpěl i dalšími vážnými komplikacemi - vedl ještě Prostějov a Uničov. Vaďura neměl TO správné štěstí, kdyby ano, mohl z něj teď být i přes špatný začátek skvělý trenér. Myslí si to ti, kteří dobře znají jeho vlastnosti.
„Jako trenéra jsem ho nezažil, ale předpoklady k tomu měl. Chtěl vždycky vyhrávat, to je hlavní. Mohl být dobrý trenér. Je škoda, že nemoc ho zastavila,“ lituje Michal Kovář, bývalý spoluhráč z obrany Sigmy.
„Jirka měl pro to vlastnosti - byl přísný, vzal si spoustu věcí od pana Brücknera. Měl všechny předpoklady, aby byl dobrej trenér,“ doplňuje Machala.
A Kubíček, někdejší sportovní ředitel Sigmy, souhlasí: „Jako kouč mohl udělat velkou kariéru. Je to smutné, moc smutné.“
Jak nekompromisní svéráz zajel na tréninku do Fujdiara
Vaďura byl svéráz. Jeho přímá povaha neseděla každému. Tehdy na tréninku určitě nevoněla útočné posile Olomouce Ladislavu Fujdiarovi z Českých Budějovic, jehož ostrým skluzem bez míče poslal k zemi. Trenér Sigmy Karel Brückner se jen otočil, že nic neviděl a pokračovalo se dál.
„Přitom se to stalo přímo před ním,“ směje se Kovář. „Jirka se s Láďou Fujdiarem moc nemuseli, protože Fujdiar byl takový lážo plážo, a Jirka to neměl rád. Takhle si ho pamatuju - nekompromisního dříče. Vzpomínám na něj rád. Byl dobrej fotbalista, tvrdej. Na tréninku byl někdy drsnej. On byl schopný sestřelit kohokoliv.“
Machala vysvětluje: „Byl svůj. Vůbec ho nebavily přípravné zápasy. Ale byl nesmírně platným hráčem a spravedlivým. Někomu se to třeba nelíbilo, ale řekl vám do očí, co si o vás myslí. Byl přímý.“
Někdy až moc. Jednou - minimálně - to Vaďura přepískl. Když Sigma prohrála doma zápas za trenéra Dušana Radolského a kouč levému obránci v šatně vyčinil. Spustil tím ovšem drsnou protireakci a spršku nepublikovatelných výrazů. „Trenér Jirkovi něco vyčítal a on mu v šatně řekl, co si o tom myslí. Bylo to až přes hranu. To bylo pro trenéra hodně těžké. Po tomhle průšvihu ho chtěli vyhodit, tak jsem potom i já za Jirku bojoval. Tehdy se to nějak ustálo. Stálo to za to, protože byl skvělý hráč,“ zdůraznil Machala.
Detaily z ostré výměny názorů, jak velí zákon kabiny, ani po letech neprozradil: „To nemůžu povědět. On dobře věděl, že to přehnal. Říkal jsem mu: Kur..., tohle nemůžeš!“
Máte-li ovšem TO štěstí a jste výjimeční ve své profesi, nějaké přešlapy se vám prominou. Však Brückner dobře věděl, proč se při faulu na spoluhráče Fujdiara otočil. Mít totiž nesmlouvavého lídra v sestavě, nebo nemít, je rozdíl, který mužstvo pocítí.
„Za prvé: byl to velmi dobrý fotbalista. Z postu levého obránce dával i hodně gólů, v první lize jich má přes dvacet. To je na obránce skvělé číslo,“ vyzdvihl Machala Džulesův, jak Vaďurovi přezdívali, přínos týmu. „V zápase nic nevypustil. Byl to rozdílový hráč, který dal i gól, ale hlavně mužstvo pozvedl. Bojoval a hodně to hecoval. Nesnášel v zápase porážky.“
A Kovář přikyvuje: „No jasně. Kdo hrál s ním, musel vždycky vyhrávat, pořád to hecoval. V tom byl super.“
Nejlepší levý bek Sigmy všech dob?
Na rodáka z Nesovic sázel Brückner i na začátku devadesátých let v nejslavnějších dobách olomouckého fotbalu. V sezonách 1990/1991 a 1991/1992 získal se Sigmou dvě třetí místa a pomohl jí ke spanilé jízdě Evropou. V Poháru UEFA byl u památných zápasů s Hamburkem (2:1 a 4:1) a Realem Madrid (1:1, 0:1).
O rok později také při bitvě s Juventusem Turín. „Pro Olomouc vykonal strašně moc. V pohárech hráli kluci skvěle, byl také stavebním kamenem úspěchu,“ tvrdí Machala. Vaďura se Sigmou v ročníku 1995/1996 slavil i ligové stříbro. Výš dosud „modří“ v tabulce neskončili.
Na Hanou přišel v lednu 1988 po vojně v Dukle Praha, kam putoval z celostátní dorostenecké ligy, kterou hrál za KPS Brno. A všem bylo záhy jasné, že nejde o tuctové doplnění kádru. „Jirku jsem přivedl z Dukly. Stal se z něj hráč, který Sigmě obrovsky pomohl. Ty roky se nedají zapomenout, byly super. Vzpomínky na něj jsou krásné. Byl to komplexní hráč, vůdčí osobnost. Patřil k těm, kteří si dokázali vyřídit problém v kabině sami. Jako hráč byl vynikající. Byl to tvrdý, rovný chlap,“ zdůraznil Kubíček.
„Jirky jsem si všimnul ještě v Dukle, když hrála poháry. Dukla byla pojem, a tak když Sigma ohlásila, že přijde Vaďura, byla to docela bomba,“ vzpomínal na klubových stránkách Sigmy hlasatel na Andrově stadionu Miroslav Skácelík. „První možnost vidět Jirku byl turnaj na UP hale. Šel jsem tenkrát jako fanda na Sigmu, ale hlavně podívat se na novou posilu. Několik sezon jsem si pak nedokázal představit sestavu bez něj. Jestli bude mít někdy Sigma síň slávy, musí tam mít Jirka svoje místo.“
V hlasování ve velké anketě MF DNES a iDNES.cz o nejlepší jedenáctku Sigmy všech dob se však Vaďura do základní sestavy nevešel. „To bylo pro mě jediné větší překvapení, jinak fanoušci hlasovali zodpovědně a nezapomněli ani na hráče z dřívější doby,“ komentoval to bývalý trenér Olomouce Zdeněk Psotka.
„Vaďura byl asi nejlepším levým obráncem v historii Sigmy. Byl levák, měl výbornou hlavu, nebyl až tak rychlý, ale důrazný. Fakt dobrý. Nevím, kdo by byl lepší. Leváků je málo a on na svém postu vynikal,“ dodává Kovář.
Muselo se to však s ním umět. Kubíček přidává jednu historku za všechny: „Chtěl jsem mu dát podepsat novou smlouvu. V šatně jsem řekl, ať se u mě před tréninkem zastaví. Přišel, sedl a asi pět minut koukal na smlouvu. Pak se bez slova zvedl a odešel. Trošku mě nadzvedl. Šel jsem za ním do kabiny, kde již seděl a řekl mu, co to má znamenat, že jsme to měli již všechno prokonzultováno, a co blbne. Zvedl se, šel přede mnou nahoru, sedl, podepsal a beze slova šel trénovat... To byl Jirka. A kdo ho takového bral, měl v něm oddaného kamaráda a spolupracovníka jak na hřišti, tak v trenérovi. Postavil se Radkovi (Látalovi) i Pavlovi (Hapalovi) a neuhnul.“
Vaďurova přímost se nejvíce zamlouvala Machalovi. „Mně to sedělo. I když jsem ho párkrát tady musel zachránit, jako v případě hádky s Radolským. Byl jsem za něj orodovat u vedení za Jirkou Kubíčkem, protože to měl hodně nahnuté.“
V Olomouci Vaďura odehrál celkem 222 utkání. Odešel po osmi letech do Interu Bratislava, s první ligou se loučil v Drnovicích, kam se pak vrátil k onomu prvnímu zápasu jako trenér Sigmy. V první lize nasbíral 251 startů a dal 21 branek.
Když Machala vypráví, jak Vaďura nesnášel soustředění, neubrání se při tom smíchu. Je v něm čirá radost, jako by se vrátily časy, a oni spolu zase seděli v kabině: „Jak jsme odjeli někam na dva tři dny, byl z toho úplně hotovej. Vůbec to neměl rád. Zkrátka svéráz, ale mně to vyhovovalo. Jezdil i ke mně do Moravského Berouna. Nedal jsem na něj dopustit. Jako parťák byl vynikající. Byli jsme velcí kamarádi.“
Jako když andělé mlčeli o mně
V tom se Machalovi změní tón hlasu. Mluví tiše. Zase si připomenul pomíjivost bytí, vrtkavost osudu a neexistující spravedlnost i kecy o tom, že čas měří všem stejně. Neměří! Možná, že ani žádný není. Kdyby byl, slavili by letos v březnu Vaďurovy padesátiny. Zřejmě u něj v Nesovicích, kam jej pravidelně zval na zabijačky. „Nezkazil žádnou srandu,“ nadechne se. „Vzpomínám na něj, to je jasný. Poslední roky, kdy měl už nemoc, to bylo hrozné. Byl jsem u něj, byl ve špatném stavu, už zle mluvil. Zeptal se: Chceš kafe? Povídám: Jo, udělej mi kafe. A zalil ho studenou vodou. Tak jsme se zasmáli, ale mně došlo, jak moc je to vážné.“
Rodina, přátelé i Sigma se mu snažili pomoct s nemocí, která byla tehdy ještě vzácná. „Hrozné, hrozné...“ kroutí Machala nechápavě hlavou, neboť některé věci pochopit nejdou a je marné v nich hledat smysl.
„Ze začátku o jeho nemoci nevěděl nikdo, chtěl to skrývat. Postupem času už ale každý věděl, že je něco špatně. Kámoši ho podporovali, i Sigma. Pomáhala mu s doktorama, jak se dalo,“ povzdechne si Kovář.
„Začínal mluvit zmateně, už jsem nevěděl, co je pravda. Na to nerad vzpomínám,“ omlouvá se Machala. „Bylo to strašně smutné. Do nemocnice ve Šternberku jsem za ním už ani nechtěl jet, protože jsem ho znal jako dobrého kluka, a mně už to potom nedělalo dobře. I rodiče mi zemřeli hodně brzo. Chtěl jsem si ho zapamatovat jako kluka, kterého znám, který byl zdravej. Moc mě mrzelo, jak to dopadlo. O nemoci jsme se spolu nikdy nebavili.“
Jako když Karel Plíhal zpívá o tichých andělech sedících v zahradě pod vrbou smuteční: „...přisednout neměl jsem odvahu, mlčeli patrně o mně.“
Rovnýho chlapa si s sebou po nerovném boji vzali brzy, probůh! Legendy však mají TO štěstí, že se na ně nezapomíná. Nikdy. Ani když mlčíte. Vím to. Při pohledu na fotku nad stolem rodičů mi to dochází.
