"Důvěra lidí mě samozřejmě těší, ale možná je to tím, že spousta hráčů už v Liberci není a já tady už zase jsem," vtipkuje skromně 34letý veterán.
Mimochodem, víte, že Štajner se dostal do nejlepší jedenáctky všech dob i v německém Hannoveru, kde osm let hrál?
Vzpomínáte na svůj příchod do Liberce v roce 2000?
Jistě. Tehdy jsem hrál druhou ligu za Most a měli jsme za sebou dvě jarní kola. Na konci března jsem přišel do Liberce, protože tenkrát se smělo přestupovat až do dubna. Bylo to těsně před utkáním na Žižkově, kde jsme remizovali 0:0. Druhý zápas jsme pak hráli doma, vyhráli jsme 1:0 a já jsem se trefil.
Překvapila vás tehdejší nabídka od Slovanu?
Určitě. Volal mi manažer Zíka, že bych mohl jít do Liberce a vzpomínám si, že jsem z toho byl ohromně nadšený. Když to dopadlo, byl jsem šťastný. Slovan byl první liga, navíc jeden z těch lepších mančaftů. Předtím už jsem odehrál pár ligových zápasů za Slavii, ale bylo to takové všelijaké.
Jiří Štajner
Technicky vybavený hráč, který dokáže kličkami i góly bavit publikum, nejdřív zkoušel štěstí ve Slavii, poté hrál v Budějovicích, v Louňovicích a v Mostu. Do Liberce poprvé přišel v létě 2000, zařadil se mezi hvězdy týmu a pomohl Slovanu k titulu i k úspěchům v Poháru UEFA. V létě 2002 přestoupil do bundesligového Hannoveru. Tam nakonec působil celých osm sezon – s výjimkou půlročního hostování v pražské Spartě. Letos v létě se vrátil do Liberce. Býval označován za bohéma, v Německu se však zklidnil a teď patří k hlavním hvězdám ligy. Na kontě má 35 reprezentačních startů. |
Co vám říká název Louňovice?
Strávil jsem tam jeden rok fotbalového života a tři roky jsem tam bydlel. Dodneška se tam rád vracím.
Jako nadějný hráč jste tehdy skončil v I. B třídě. Jak se to stalo?
Do těch Louňovic šli tehdy kluci z béčka Slavie, dali jim tam lepší peníze. Já jsem se do Slavie vrátil z hostování z Budějovic, odkud mě trenér Tobiáš vyhodil, a tak jsem šel s nimi.
V anketě o nejlepší tým Slovanu všech dob máte zatím nejvíc hlasů. Co tomu říkáte?
To samozřejmě potěší. Ale asi je to tím, že spousta hráčů tady už není a já tady už zase jsem.
Které hráče byste si s sebou do ideální sestavy vzal s sebou?
Tak to je těžká otázka, nechci na nikoho zapomenout. Ale Venca Koloušek by tam určitě musel být. Do útoku bych dal Honzu Nezmara, který dal za Liberec spoustu gólů a je tady s nějakou přestávkou už strašně dlouho. Vejdou se tam jistě i Míra Holeňák nebo Petr Papoušek.
A kterého z trenérů byste vybral jako nejlepšího?
Takhle se to nedá říct. Každý trenér má svoje období. Nemůžeme srovnávat Vlastu Petrželu s Lavičkou nebo Škorpilem. Petržela Slovan vytáhl do první ligy, kde s ním hrál celkem nahoře, i když měl kádr bezejmenných hráčů. Víťa Lavička měl úplně jiný tým.
V čem bylo tajemství libereckého úspěchu v té sezoně, kdy jste vyhráli titul a dotáhli jste to až do čtvrtfinále evropského Poháru UEFA?
Byl tady opravdu dobrý tým. A pak přišel trenér Csaplár se svým presinkem, jak správně připomněl trenér Škorpil ve vašem nedávném rozhovoru. Csaplár nám ukazoval na videu, jak to máme hrát a my si ověřili v praxi, že to na soupeře platí. Pak jsme se nebáli hrát fotbal s nikým.
Jak vás kouč Csaplár přesvědčil, že máte i na španělské soupeře?
Máte pravdu, že jsme tehdy vyřadili Vigo a Mallorku. Viděli jsme zápas Olomouce, která s Vigem taky hrála, a poučili jsme se z jejích chyb. Ve Vigu jsme sice prohráli 1:3, ale doma jsme ho vyřadili. I když je třeba přiznat, že Španělé nás tehdy podcenili.
Po vyřazení Viga se celý tým ostříhal dohola. Vzpomínáte si na to? Měl jsem strojek, se kterým jsem si stříhal vousy, a s ním jsme pak vzali spoluhráčům vlasy. Petr Johana si musel naopak nechat narůst vousy, protože ten už holohlavý byl. Celá ta myšlenka vznikla cestou z Bedřichova na stadion U Nisy. Někdo z hecu plácl, že když postoupíme, půjdeme dohola. Nikdo to to tehdy nebral vážně, protože ve Vigu jsme prohráli 1:3 a vůbec jsme nečekali, že by se nám to mohlo povést. Vždyť Celta Vigo byla na špičce španělské ligy.
Jaký zápas z té éry pro vás byl nejpamátnější?
Určitě obě utkání s Lyonem. Hlavně to u nich, kdy jsme uhráli dobrý výsledek. A doma jsme je pak úplně přejeli, to byla nádhera.
A jak vzpomínáte na zápas na Anfield Road v Liverpoolu?
To bylo rok předtím. Abych řekl pravdu, už si z toho zápasu moc nepamatuju. Nebyl nějak moc vydařený, celých devadesát minut jsme bránili a snad jsme ani nevystřelili na bránu. V paměti mi fakt neutkvěl.
Vzpomínáte si na to, jak vás trenéři v těch pohárových dobách vozili po zápasech na soustředění, aby se nepilo?
Jasně. Ale ono to nebylo ani tak kvůli tomu, aby se nepilo, ale aby nás lidi třeba nikde zbytečně neviděli. Hráli jsme systémem čtvrtek – neděle a to bylo náročné. Tehdy jsme byli opravdu dobrá parta a i na tom soustředění jsme si dali pivko, ale nezrubali jsme se někde v Huti nebo podobně. Svůj účel ta soustředění splnila.
Dnes už se to nedělá.
Protože nehrajeme poháry...
Trenér Škorpil před týdnem v rozhovoru pro MF DNES připomněl, jak jste ho kdysi kritizoval, že sedí na lavičce jako pecka. Jak na to vzpomínáte vy?
No jo, tenkrát jsem to plácnul a neuvědomil jsem si, že by z toho něco mohlo být. Pak sedím doma a volá mi pan Hloušek, který tehdy snad trénoval Boleslav, jestli nechci jít k nim, kdyby mě z Liberce vyhodili. Já říkal: Proč by mě vyhazovali? Ale nakonec se všechno vyřídilo v pohodě a odeznělo to.
Co vás k tomu výroku vyprovokovalo?
Nezvládli jsme závěr zápasu a dostali jsme gól. Trenér Škorpil v tom rozhovoru říká, že to bylo s Drnovicemi, já myslím, že s Opavou. Dával jsem gól z penalty na 1:0 a soupeř v závěru vyrovnal. Řekl jsem to v zoufalství, že jsme neudrželi vedení.
V čem vás změnilo angažmá v německém Hannoveru?
Osm let je dlouhá doba a v Německu je navíc jiný přístup k fotbalu. Člověk taky stárne a čím dál víc si váží toho, že může hrát fotbal a stará se o sebe, aby ho mohl hrát co nejdýl.
Čím je ten přístup v Německu jiný?
Určitě se tam trénuje víc než u nás. I když teď, co přišel do Liberce trenér Rada, se to změnilo.
Je větší disciplína?
Ano, disciplína. Ale i objem. Je to opravdu znát.
Máte i jinou postavu než když jste odcházel do Německa.
To souvisí právě s tím přístupem k fotbalu. Nedávno jsem dostal od jednoho fotografa fotky, na kterých jsem byl, když jsem v Německu začínal. Tehdy jsem vážně vypadal úplně jinak. Na těch fotkách byl někdo úplně jinej.
Co to chtělo?
Asi dostat rozum. U někoho to přijde dřív, u někoho později. U mě to nastalo, když jsem se vrátil z hostování ve Spartě. Přišel trenér Lienen, mluvil se mnou a od té doby to fungovalo.
Předtím se vám přezdívalo Fotbalový Švejk a zůstalo vám to dodnes. Štve vás to?
Tenkrát jsem to neřešil a teď už to nezměním. A navíc už zas tak dlouho fotbal hrát nebudu, takže mi to vlastně ani nevadí.
A z bývalého Švejka se stal příklad pro mladší spoluhráče. To je velká změna, že?
Já a příklad? To je dobrý, no... Je teda fakt, že Petr Forman (bývalý prezident Slovanu Liberec) mi říká "vzor mládeže", ale to už dělá asi osm let. Dneska už ti mladí vědí, jak mají jíst a co mají dělat, aby se udrželi ve formě. Já o tom v jednadvaceti neměl ani potuchy. A pokud jde o mě jako o příklad? Já můžu jen poctivě trénovat a snažit se hřišti, to je to nevětší, co mladším spoluhráčům můžu dát.
Nezlobí vás ti mladí?
Ne, je to v pohodě. Problém je akorát ten, že když třikrát vyhrajeme, tak si počtvrté myslí, že by porazili i Barcelonu.
Když se týmu na podzim nedařilo, zdálo se, že se hraje hurá stylem "všechno na Štajnera". Jak to vidíte vy?
Asi to tak bylo. Před zápasem jsem spoluhráčům samozřejmě neříkal, aby hráli všechno přese mě. Ale když člověk běhá a nabízí se, tak dostává míč. Pro někoho to může být i alibi: dám to Štajnymu a nic tim nezkazím. Trenér Rada mě ale po prvním zápase uklidil na kraj zálohy, takže nemám tolik prostoru a musí hrát jiní. Posloužilo to k dobru.
Ale vy jste zvyklý na jiné posty.
To jo. Určitě je mi líp v pozici útočníka nebo podhrotového hráče. Měl jsem z toho strach, ale na druhou stranu jsem na kraji zálohy hrál i v reprezentaci i v Německu a v Liberci to odehraju taky v pohodě.
Je pro vás reprezentace pohádkou na stará kolena?
To vůbec ne. Beru to úplně normálně. Pohádka ne, na to už jsem starej. A ještě lepší by samozřejmě bylo, kdybych hrál, ale šanci dostávají jiní a lepší.
Jak vůbec vznikla myšlenka, že se po osmi letech vrátíte do Liberce? Oslovil vás někdo?
Ne, chtěl jsem sám. Uvažoval jsem, že skončím v Německu a sondoval jsem, jestli by mě tady vůbec někdo chtěl. A taky jsem se ptal pana Karla (šéfa Slovanu), jestli má zájem do toho dát ještě nějakou korunu a hrát evropské poháry, nebo ne. On říkal, že jo, že poháry chce. A to mě přesvědčilo.
Věříte, že se evropských pohárů v Liberci dočkáte?
Letos to bude hodně těžký. Hrozně moc mě štve vyřazení z Ondrášovka Cupu. Myslím, že na jaře budeme hrát dobře a mohli bychom se snad ještě poprat o postup z ligy, ale uvidíme.
Chcete zakončit hráčskou kariéru v Liberci, nebo ještě pokukujete po zahraničním angažmá?
Asi už ne, to by muselo přijít bůhvíco. Do Německa bych už nešel, tam jsem to ukončil,měl jsem i benefiční zápas. Musela by přijít nabídka z Ruska, ale opravdu balík. V zimě teď budou nakupovat hráče na rok a půl, protože v roce 2012 budou začínat ligu v létě. Ale moc s tím nepočítám. A doufám, že si ještě s Libercem zahraju ty poháry. Když ne letos, tak příští rok.
Když se nedařilo, neříkal jste si: Kam jsem to vlezl, mám tohle zapotřebí?
To ne. Stál jsem si za tím, že jsem sem šel. Ta situace mě samozřejmě štvala. Hráli jsme dobře, akorát jsme nevyhrávali.
Máte dvě dcery. Nechtěl jste jako fotbalista spíš syna?
Kluka jsem si přál jako první dítě. U toho druhého už jsme to se ženou neřešili. Máme dvě holčičky, jsou roztomilé a já to beru úplně v klidu. Že bych někomu musel předávat své fotbalové geny, to ne.
