„Po dlouhé době jsem měl v sobotu volno. A chtěl jsem si to zkusit,“ povídal český, anglický, skotský a ruský fotbalový šampion po své půlmaratonské premiéře.
Připravoval jste se na závod?
Já ho šel bez tréninku, i když musím přiznat, že jako sportovec chodím sám běhat delší tratě. Od pěti do deseti kilometrů. Ale půlmaraton na betonu byl docela dlouhý. A musím po pravdě říct, že za ty dvě hodiny běhu na mě semtam krize přišla.
A vzdát jste nechtěl?
Vůbec! Klusali jsme s manželkou, která chodí pravidelně běhat. A je v tom lepší. Jsem rád, že jsem se jí držel, jen ke konci se jí udělalo trochu špatně. Třikrát jsem na ni čekal, chvilinku jsme jen šli.
Čas vás uspokojil?
Běželi jsme 15 kilometrů fantasticky a nebýt těch problémů, možná to šlo o deset minut rychleji.
Jak se vám 5. ročník ústeckého půlmaratonu líbil?
Já o něm slyšel už dřív v superlativech a nikdy mi nevyšlo, abych se postavil na start. Rád jsem si ho zkusil. Lidi krásně fandili, milé překvapení. Příště už to půjdu bez hudby v uších, abych všechny slyšel. A taky organizace byla perfektní, i občerstvení na trati. Fakt super.
Říkáte příště. Takže vás první zkušenost neodradila?
Vyhrál jsem toho už dost, ale tohle je asi nejcennější medaile (dostal ji každý účastník). Hned po závodě jsem říkal, že už to nikdy nepůjdu. Strašně obdivuju všechny, co běhají. Ale za chvíli u žjsem měl strašně příjemný pocit, i když jsem byl rozbitý.
Užil jste si průběh chemičkou?
I když jsem Ústečan, byl jsem v továrně poprvé. Všichni mi říkali, že to stojí za to vidět, ale přiznám se, že já si chemičku při běhu moc nevychutnal. Pořád jsem hledal další metu, další kilometrovník. Třeba příště budu už víc v klidu.
Bývalý profesionální boxer Lukáš Konečný vás porazil o 20 minut. Nebude si vás dobírat?
Vím, že půlmaraton neběžel poprvé, asi se trošku připravoval. Já do toho šel rovnou, párkrát jsem čekal, ale 20 minut bych asi nestlačil. Možná až půjdu příště, budu lepší.
I fotbalistům se měří, kolik naběhají při zápase. Jak jste na tom?
Je to různé. Záleží na pozici v sestavě i na tom, jak náročný zápas to je. Ale mívám v nohách zhruba osm a ždeset kilometrů.
Pro nové fotbalové angažmá jste si už „doběhl“?
Rozjednaného je toho víc a doufám, že něco dopadne. Jsem rád, že mi ústecká Arma dovolila, že se s ní můžu připravovat. Trénuju s chutí!
Má jiné ambice než Ústí, chápe rekordmana koučNe přehlédnutelný je díky vysoké postavě, blonďaté hlavě a svému fotbalovému umu. Jiří Jarošík řečený Jedle na tréninku Ústí vyčnívá. „Pro mě bylo velké překvapení, když jsem ho viděl v kabině. Jednu chvilku jsem si myslel, že za nás bude i hrát,“ kulil oči mladý záložník Josef Eliáš, když se Jarošík zapojil do přípravy druholigisty. Víc než trénování z toho však nebude, 37letý mistr v rekordních čtyřech zemích se Spartou, Chelsea, CSKA Moskva a Celtikem Glasgow dolaďuje zahraniční angažmá. A Ústí, za které v mládeži kopal, mu umožňuje pilovat formu. Než Jarošíka cizina zavolá, bude předávat zkušenosti ústeckým junákům. „Aspoň naši hráči můžou pozorovat, jaký přístup má profík,“ nadhodil trenér Petr Němec. „Pro kluky to je velké jméno a dobrá příležitost se něco přiučit.“ Což také dělají, exreprezentanta bedlivě okukují. „Je povzbuzení, že je tady hráč takového kalibru. Stejně jako my dělá všechno naplno, ale je o hodně přesnější než my. Má to v noze,“ vykresluje Eliáš, o 16 let mladší než Jarošík. „Ze začátku týdne, když jsou herní tréninky, vidíme, jak situace řeší. Ke konci týdne už se ladí spíš taktika, do toho trenér Jarošíka moc nezapojuje, protože s námi na zápasy není.“ Jarošík nikdy nebyl za primadonu a není ani teď. „Zatím se mi jeví jako velmi pohodový kluk. Na nic si nehraje. A my se ho nebojíme zeptat. Dokonce nás jednou vzal na trénink,“ líčí Eliáš nadšeně. Němec by Jarošíkovy zkušenosti na trávníku bral. „Ale myslím si, že on má jiné ambice.“ |
A existuje možnost, že byste za druholigové Ústí i hrál?
Teď to neřeším. Pořád je priorita jít ven. Ještě na dva tři roky. Ale třeba to přehodnotím a za čtrnáct dní bude všechno jinak. Nevím.
Kde ještě jste trénoval?
Chvilku jsem se chystal s týmem Blšan, předtím jsem byl na kempu hráčů, kteří jsou bez kontraktu.
I když máte úspěchy, shání se angažmá ve 37 letech složitě?
Těžší to je. Když se podívají na moje datum narození, bojí se toho. Na druhou stranu pořád odkopu všechny zápasy a jsem zdravý.
Proč jste nepokračoval ve španělském druholigovém Alavésu?
Skončila mi smlouva, přišel nový trenér a chtěl nové hráče. To je naprosto normální. Ale byla to dobrá zkušenost. Poznal jsem sever Španělska, Baskicko. Počasí tam dobré není, ale služby fungují, lidi jsou příjemní. V prvním roce jsme byli nováček a zachránili jsme se v posledním kole, v minulé sezoně jsme se málem dostali o play-off. A odehrál jsem vlastně všechny zápasy.
Nepřepadly vás v létě myšlenky na konec kariéry?
Vůbec. Fotbal mě pořád strašně baví. Jenom teď je čekání trošku delší, ale není jednoduché najít tým. Spousta hráčů ho nenašla.
Nedoufal jste, že se objeví kupa zájemců poté, co jste zářil na evropském turnaji fotbalistů bez angažmá? I díky vám Česko vyhrálo.
Vyhlásili mě nejlepším hráčem turnaje, vím, že pár skautů nás sledovalo. U mě to sice nedopadlo, ale většina kluků z českého výběru angažmá sehnala. Bylo to pro ně prospěšné. Třeba mě to taky brzy čeká.
Jak vás vůbec evropský šampionát FIFPro nadchnul?
Myslím, že to je dobrá věc. Nejen tenhle turnaj, ale celkově co se dělá pro fotbalisty bez práce. Díky České asociaci fotbalových hráčů máte tréninky s výbornými kouči, hrajete zápasy, jsou tam kluci z naší 1. ligy. Lepší než běhat sám po lese. Do nového působiště jdete připravení.
Jak přemluvili vás?
Šlo trochu o náhodu. Český výběr jsem potkal na letišti v Praze, když jsem letěl do Španělska vyřizovat dokumenty, a oni zrovna cestovali na zápas do Portugalska. Říkal jsem, že když postoupí do vyřazovací části, budu hrát taky. Potřeboval jsem si po sezoně v Alavésu trochu odpočinout. Ze začátku jsem měl všelijaké pocity, nechtělo se mi dojíždět do Prahy, ale nakonec to byla paráda. Sešla se fajn parta, vyhrávalo se, mělo to úroveň. Užíval jsem si.
Ve čtvrtfinále proti Švýcarsku i ve finále se Španělskem jste vyrovnával v samém závěru a pak jste pokaždé zvládli penalty.
Nemyslím, že jsme hráli bůhvíjaký fotbal, třeba Francie a Španělsko předváděly lepší. Ale dali jsme do toho srdce. Mám medaili, dobrý. Ale ta z ústeckého běhu je cennější!
