"Teď už víme, jak se spolu máme bavit," prozradil mladší z rodu Vaculíků. "Fotbal už pro nás není hlavní téma našich rozhovorů," dodal František Vaculík.
Začala druhá sezona, o které se říká, že bývá nejtěžší. Jak tuhle fotbalovou pravdu vnímáte?
Lukáš: Já nevím, někde to takhle vzniklo. Je to ale spíš o tom, aby se hráči neuspokojili, aby si nemysleli, že po jednom roce ligu hrát umějí a že to bude jednoduché. Na druhou stranu je pravda, že když jsem působil v Mladé Boleslavi, tak se jednu sezonu zachránila liga a ve druhé sezoně se nám podařilo vybojovat nejlepší umístění v historii - druhé místo. Vždy je to o tom, aby si mančaft sedl a šlapal. Bude záležet jen na nás.
František: Já jen mohu souhlasit. Musím použít staré warholovské heslo: Vždy, když něčeho dosáhnete, můžete zažít deset minut slávy a pak je všechno znovu o tvrdé práci. Je potřeba zůstat pořád nohama na zemi a nemyslet si, že něco přijde samo.
Důležité bylo, že se tým udržel pohromadě, bylo to hodně těžké?
František: Jsem rád, že se podařilo prodloužit smlouvu s Jardou Blažkem, určitě je dobře, že jsme dotáhli přestup Máry Jungra. Přeju si, aby vydrželo zdraví Milanu Kopicovi. Jsem rád, že odešel jen jeden hráč základní sestavy - Tomáš Rada. O něj jsme měli zájem, počítali jsme s ním a víceméně jsme s ním byli domluvení. Jenže pak pro něj přišla neodolatelná nabídka Slovácka a ta to změnila.
Novináři a fanoušci mluví o tom, že se neposílilo. Jak vy vidíte tuto situaci?
František: Strategie klubu je nějaká a v ní se ukáže až v horizontu dvou tří let, jestli jdeme tím správným směrem, nebo jestli jsme udělali chybu. A na to samozřejmě má vliv řada aspektů, zdraví hráčů, jak se bude rozvíjet jejich talent a jak budou dostávat příležitost.
Oslovili jste také nějaká známá jména?
František: S trochou nadsázky se dala nabídka manažerovi Matěje Vydry, také jsme dali při kávě s majitelem Plzně nabídku na odkoupení Standy Tecla. Jednalo se ještě o dalších hráčích, kteří by mohli být posilami do základní sestavy. Jeden z nich se rozhodl sám, že do Jihlavy nepůjde, a ve dvou případech jsme se rozhodli my, že do toho nepůjdeme. Ve skutečnosti ale jednáte s hráčem, klubem a manažerem a základním předpokladem je, že hráč chce hrát za FC Vysočina a že nevybočí z nastavených mantinelů klubu. Pokud se nestane, že se tu objeví třeba Messi.
Toho by Jihlava potřebovala po odchodu Stanislava Tecla.
František: Buď do ofenzivy přivedete hráče typu Lafata, který je zárukou toho, že vám to bude fungovat, nebo potom přivedete hráče, u kterého je perspektiva dvouletá nebo tříletá.
Lukáši, vy s týmem žijete, znáte ho velmi dobře, takže jak ho v tuto chvíli vidíte? Má perspektivu a šanci uspět?
Lukáš: Mladí hráči mají obrovské předpoklady i perspektivu, ale každému něco chybí. Vesměs mi přijde, že u většiny fotbalistů, kteří se neprosadí v takhle nízkém věku, je to o hlavě, o sebevědomí a je to možná i o tom, aby je někdo podržel. Kosy (Jan Kosak) a další mají obrovské předpoklady, které třeba ani ti hráči, co jsou v základu, nemají, ale v zápase to pak nedokážou prodat a nedokážou se prosadit. Sám nevím, jak tomu pomoct. Perspektiva tady je, ale zatím se nedaří ji moc prodat.
Františku, vy jste fotbal začal podporovat před sedmnácti lety. Byl postup a udržení se v nejvyšší soutěži pro vás určitou satisfakcí?
František: Samozřejmě každý, kdo něco dělá, chce být ve své činnosti úspěšný. Na druhé straně A-tým je jen vrchol určité pyramidy. Fotbal má určitý přesah, jsou tady i mládežnické celky. Je to o tom, že děti jen nesedí u počítače, a navíc je to pro ně i příprava na týmovou spolupráci. A to jsou věci, které si odnáší i dál. Dalším přesahem je i to, že tento region byl vytvořen uměle a fotbal nebo hokej může přispět k tomu, že se lidé cítí součástí něčeho. Já spíš očekávám od toho to, že přijdu na fotbal, bude vyprodáno a za branami budou stát další stovky lidí, které by se rády na stadion také dostaly.
První nebo třetí liga? Pracovat musíte vždy na sto procent
Změnil se vám nějak fotbalový život po postupu do ligy a udržení se v ní?
Lukáš: Mně osobně vůbec. Máte úplně jedno, jestli hrajete první ligu, nebo třetí ligu. Pořád musíte pracovat na sto procent a pouze potom mohou přijít nějaké výsledky. V tomhle žádná změna nenastala. Na druhou stranu je pro nás liga zajímavější, víc se na zápasy těšíme. Je lepší hrát se Spartou než s Varnsdorfem.
František: Je to větší finanční zátěž, peníze se hodně těžko dávají dohromady. My si dáváme hodně záležet na tom, abychom nežili na dluh, takže v tom je to složitější. Na druhou stranu je to velmi dobrý marketingový tah pro PSJ, město Jihlava, Kraj Vysočina a další reklamní partnery klubu.
První liga je více sledovaná médii, a navíc vy jako nováček jste se více objevoval v přímých přenosech. Lukáši, vy jste na kamery určitě byl zvyklý, ale ti mladší ne. Byla na nich vidět nervozita?
Lukáš: Nezpozoroval jsem to, nebylo to nějak jednoznačně vidět. Možná byli nervózní před zápasem, ale pak jak se pískne do píšťalky, tak už není čas to sledovat. Jen pak děláte to, co máte zažitý. Třeba Maso (Lukáš Masopust), ten to zvládl naprosto fantasticky a u ostatních je to už jen o té hlavě.
František: Je taky důležité si zvyknout na změnu ve hře. Je to přeci jen rychlejší, je tam více schopných hráčů. A nemusíme chodit daleko, na Slavii jsme soupeře zaskočili, ale svou nezkušeností jsme si nechali vzít třígólový náskok. Neříkám, že se to nemůže stát i dnes, ale věřím, že mužstvo je daleko připravenější než minulou sezonu.
Lukáš: Tohle nás, dá se říct, provázelo celou sezonu. Jen chci věřit tomu, že jsme se poučili a jsme zkušenější, když půjdeme do vedení, tak se nám nebude stávat jako loni, že jsme během pěti minut dostali vyrovnávací gól a skončilo to remízou.
Stejně tak je však nejvyšší soutěž hodně sledovaná fanoušky, kteří v loňské sezoně chodili v dost hojném počtu na to, že fotbal si tu teprve v posledních letech buduje místo. Přeci jen byla Jihlava vždy spíše hokejovým městem.
Lukáš: Já za sebe musím říct, že loňská sezona pro mě byla milým překvapením. Hlavně na podzim byla na domácích zápasech vždy návštěva přes tři tisíce lidí a to už je dobrá kulisa. Ovšem rád bych, aby takový počet lidí chodil na každý zápas, a my se budeme snažit, abychom je něčím přitáhli. Nejvíc je přitáhnete vítězstvími… Nepředpokládám, že bychom z patnácti domácích zápasů patnáct vyhráli, na to sílu nemáme. Ale musíme je něčím zaujmout - výkonem, snahou, entuziasmem, aby věděli, že nám není jedno, jak zápas dopadne. Aby to bylo tak, že my uděláme maximum na hřišti a oni to, že se vždycky na stadion vrátí.
František: Je pravda, že Jihlava byla hokejové město, takže z tohoto pohledu fotbal svoje místo pořád ještě hledá.
Proč vlastně lidi chodí na sport?
Lukáš: Jeden moment je, že chtějí vidět vítězství svého celku, takže to je to, co je bude přitahovat. Druhý moment je výkon a třetí je, že jdou na někoho. Přijede třeba autobus na Standu Tecla nebo hráči udělají něco pěkného, co lidi přitáhne. A čím víc se daří a úspěch jde nahoru, tak tím je zájem větší a lidi si to mezi sebou řeknou a zase přijdou další. Nevím, jestli je to jen česká nátura, ale většinou se stává, že když se daří, tak lidé chodí, ale když se nedaří, tak na fotbal nepřijdou…
František: Tak samozřejmě jsou tady ti skalní, kteří říkají: Forever. Jsme tu s vámi pořád, i když se nedaří. To není tak jednoduché podržet, když se nedaří. A ruku v ruce s výkonem jde i fanouškovské prostředí na fotbale.
Je pravda, že u nás na stadionech je někdy opravdu nebezpečno…
František: Byli jsme ve Španělsku, když Barcelona prohrála s Chelsea, a to dokonce vypadla z Ligy mistrů. Ale neviděli jsme žádné výtržnosti. Skončil zápas a bylo hrobové ticho asi půl minuty nebo minutu, pak lidé začali tleskat. To je něco, co kdyby se podařilo dostat na naše stadiony, tak by to bylo úžasné, protože stejně je to jen hra. Slouží k tomu, že baví, že vytváří emoce, ale pořád je to jenom hra.
Fotbal už není u Vaculíků hlavním tématem
Teď trochu odskočím k jinému tématu. Otec a syn se oba pohybují ve fotbale, a ještě navíc v jednom klubu. Je pro vás fotbal stále hlavní téma vašich vzájemných rozhovorů?
František: Byly doby, kdy jsme to řešili hodně, ale myslím si, že dnes jsme se naučili nemít fotbal jako hlavní téma. Já jsem velmi náročný jak na sebe, tak na svoje okolí a na svoje děti zvlášť. Ale když se jedná o vaše dítě, tak nemusíte být objektivní a může to pak být i na škodu.
Lukáš: Naprosto s tím souhlasím. Od mého návratu do Jihlavy už víme, jak se bavit, a bavíme se úplně v klidu. Ale nicméně, když jsem v jednadvaceti odcházel z Jihlavy, tak jsem věděl, že musím odejít. Nezvládal jsem ten tlak mít tátu v klubu a pak to ještě rozebírat doma a jednak i obraz veřejnosti. Do těch jednadvaceti bylo největší pochvalou: Dneska to nebylo špatný. Takže to bylo tak: Tohle si mohl udělat líp, tohle si mohl udělat jinak… Vždycky se začalo tím: Dobrý, dal si dva góly, ale…
František: No. Pro Lukáše ta situace byla těžší než pro mě. Teď už je to někde jinde, protože nemusí nikomu ani sobě nic dokazovat. Myslím, že věci, které dělá, dělá dobře. Jsem rád, že ho tady máme a že jeho role už není jen na samotném hřišti.
Slýcháváte ještě stále narážky: No jo, ty jsi syn majitele, tak to máš v pohodě…
Lukáš: Nevím, jestli je to českou povahou, nebo by to bylo i jinde, ale přesně takhle to je. Ale musím říct, že teď se tomu už směju, a když to překročí nějaké hranice, že mi to vadí, tak řeknu: Stačí. Víceméně to je ale z legrace.
Je to i tak, že s postupem věku to berete trochu jinak a víc s nadhledem?
Lukáš: Určitě je to i tím. Je to i výkony, které na hřišti podáváte a i tím přístupem k práci. Když okolí vidí, že nic neflákáte a že pracujete na sto procent, tak není důvod, aby něco takového říkalo.
František: Nechci říkat, že jsem svým dětem kladl překážky, ale museli vědět, že v životě nikdy není nic zadarmo. Je to jiné, když víte, že jste si na dovolenou vydělali sami, než když to máte všechno zaplacené. Tohle jsme se vždycky snažili dodržovat, samozřejmě maminka byla spíš ta hodnější.
A vám se tento přístup vyplatil, že?
František: Ano, a vedlo to k tomu, že obě děti vyrazily do světa. Luky se v jedenadvaceti sbalil a vrátil se až před dvěma lety. Lucka, ta v devatenácti odletěla definitivně do světa. Nejprve na rok a pak v Americe už zůstala. Jsem rád, že se oba dokázali prosadit sami. A když jsem pak Lukáše přemlouval, aby se vrátil do Jihlavy, tak ne proto, abych pomohl já jemu, ale on nám.
Hodně jste se musel rozmýšlet, jestli se vrátit do Jihlavy?
Lukáš: Když jsem odcházel do zahraničí, tak jsem říkal, že až se vrátím zpátky do Čech, tak půjdu do Jihlavy, kde jsem vyrůstal, že nebudu hledat nikde jinde. Jiný klub by nepřipadal v úvahu. Já jsem věděl, že když to dopadne, tak že to bude na 99 procent nastálo a že už tady tu kariéru dokončím a uvidíme, jak dlouho bude držet zdraví.
Do čtyřiceti jako Jaromír Blažek to asi nebude, že? Fotbalisté v poli to mají trochu složitější…
Lukáš: To si nemyslím. Každý máme nějaký somatotyp. Na Jardovi vidíte ve čtyřiceti zaprvé, že je to velký profesionál, a za druhé má dané zdravotní předpoklady. Jemu se stačí udržovat a je v pohodě. Někdo to takhle má. Jiný zase skončí v jedenatřiceti a bolí ho všechno.
Dalším příkladem je i Václav Koloušek, kterému je sedmatřicet let.
Lukáš: Já mu říkám: Ty jo, v tvých letech už budu dávno v důchodu. A on na to: Počkej, jak tě to bude bavit a nebudeš chtít končit. Je to asi spíš pak o tom vstát z té postele a mít chuť.
František: Musím dodat, že jsem rád, že do Jihlavy přišli hráči, jako je Ondra Šourek, Vašek Koloušek, Jarda Blažek, kteří poznali i mezinárodní fotbal a vědí, že to není jen o tom balonu a hraní, ale je to i o stravě, regeneraci, fyzioterapii, práci po zranění, a to všechno pomáhá mladým hráčům a celému klubu.
Nakonec bych se vás chtěla zeptat, co očekáváte od této sezony? Máte nějaké konkrétní cíle?
Lukáš: Já osobně ne, já ani neříkám, že chci skončit první, pátý nebo čtrnáctý. Já jdu do každého zápasu vyhrát. Moje přání je hrát pěkný fotbal a být úspěšný. A osobním cílem je motivace, aby člověk nešel na hřiště jen tak, ale aby ho to táhlo dopředu a neuspokojil se tím, že se mu povede jedna nahrávka. Chtěl bych, abychom předváděli pěkný fotbal, a ne jen nakopávanou. Samozřejmě ne v každém zápase to jde, ale kdyby to tak bylo, tak si pak řeknu, že jsem spokojený.
František: Já jsem poměrně realista. Jsem si vědom toho, že síla a rozpočty některých mužstev jsou někde dál, ale tomuto týmu věřím. Samozřejmě se může stát všechno. Za úspěch budu považovat to, když se nám povede lépe než loni, bude to bavit lidi a zároveň se bude budovat perspektivní tým.
