Bosman měl přitom našlápnuto dobře. Býval kapitánem belgické jedenadvacítky a válel za Standard Lutych, jeden z nejlepších týmů v zemi. Postupně šly ale jeho výkony dolů a tak se stěhoval do menšího klubu ze stejného města, RFC.
Tam už to bylo fiasko, jen tři starty za tři roky. Proto Bosman doufal, že až mu v roce 1990 vyprší smlouva, klub ho bez potíží pustí jinam. Jenže to se nestalo. Když o něj projevil zájem francouzský druholigový Dunkerque, lutyšský tým si řekl o čtyřnásobek částky, kterou za něj zaplatil. A když zájemce částku odmítl, snížil hráči plat na čtvrtinu a přeřadil ho do rezervy.
A tak začal boj za fotbalovou svobodu. Bosman a jeho právníci se obrátili na Evropský soudní dvůr. „Pravidla, která do té doby platila, byla nelogická,“ vzpomínal belgický „revolucionář“ v rozhovoru pro BBC.
Bosmanovo pravidloJak vyhraný spor změnil svět fotbalu Od 15. prosince 1995 jsou fotbalisté v Evropské unii považováni za zaměstnance, kterým po skončení smlouvy nikdo nesmí bránit v odchodu jinam. Kluby nemají nárok na žádnou finanční kompenzaci a hráči mohou odejít zadarmo. Navíc se fotbalista může předběžně dohodnout na přestupu s novým klubem už 6 měsíců před skončením platné smlouvy. Po skončení smlouvy pak přestoupí jako volný hráč do nového klubu. |
Jeden z právníků mu řekl, že spor bude vyřešený za dva týdny. Nemohl se mýlit víc. Soudní tahanice se protáhly na pět let, až 15. prosince 1995 mohl Bosman slavit. Soud mu přiřkl odškodné ve výši 350 tisíc švýcarských franků a přelomové rozhodnutí totálně změnilo pravidla přestupové politiky v rámci Evropské unie.
Už dvacet let jsou díky pravidlu, které nese Bosmanovo jméno, fotbalisté bráni jako zaměstnanci, kteří po skončení smlouvy mohou přestoupit zadarmo.
Mnoha hráčům Bosman zachránil kariéru, ale ta jeho i vlivem dlouhého soudního procesu utrpěla. Neměl na fotbal tolik času, takže hrál jen nižších belgických a francouzských soutěžích, ale už to nikdy nebylo ono.
Proto krátce po vyhraném soudu raději skončil a začal žít „život po fotbale“. Ten se bohužel pro něj vyvíjel ještě hůř než předchozí léta. O většinu peněz rychle přišel, mimo jiné i vinou špatné investice.
Nechal vyrobit trička s vlastním jménem a sloganem (který ale špatně přeložil z francouzštiny do angličtiny) a doufal, že si je od něj koupí vděční fotbalisté, kterým jeho případ uvolnil ruce. Jenže nasadil vysokou cenu, a tak prodal jediný kus: synovi svého právníka.
Nevycházelo mu vůbec nic: nenašel práci, opustila ho žena, chvíli dokonce musel bydlet u rodičů v garáži. Když přece jen dostal peníze od hráčské asociace FifPro, špatně je zdanil a brzy zahučel do dluhů.
Začal pít, což mu způsobilo další problémy. Po hádce napadl svou přítelkyni a znovu stál před soudem, tentokrát z úplně jiných důvodů. Vyvázl s podmínkou a pokutou, ale když ji do stanoveného termínu nebyl schopný zaplatit, zdálo se, že bude muset za mříže. Jen díky hráčské asociaci, která mu opět pomohla, zůstal na svobodě.
Dnes, v jedenapadesáti, už žije klidnějším životem. Dál stojí na straně hráčů, je jednou z tváří asociace. Jenže tím moc peněz nevydělá, takže si ani nemůže dovolit koukat v televizi na fotbal na placených kanálech.
„Bosmanovo pravidlo pomohlo všem hráčům. Kromě mě,“ lituje. „Byl bych radši, kdyby se do toho tehdy pustil někdo jiný a já se mohl naplno věnovat kariéře. Byla to zkrátka oběť, kterou jsem přinesl.“
