Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Je to divné. My se Čechů bojíme, tvrdí legendární kanonýr Adamec

21 2009
Trnava (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Na všech stadionech v Československu mu hlavně nadávali, ale tady ho zbožňovali. Legendární bouřlivák a slavný kanonýr Jozef Adamec se rozhlédl po chřadnoucí aréně v Trnavě a zasněně povídá: "Snad se ještě dožiju té chvíle, kdy Spartak bude slavit titul." Sám jich tady získal pět, na vojně s Duklou Praha další dva. Čtyřikrát byl králem střelců, má stříbro z mistrovství světa 1962 a Slováci ho pasovali za druhého nejlepšího fotbalistu století, hned za Jána Popluhára.

Dřív trpěl fóbií z letadel, měl dělovou levačku, přezdívku Hatrlo a geniální fintu, kdy si míč přehazoval přes hlavu. A právě dnes je to přesně půl století, kdy odehrál svůj první zápas v lize: "Proti Brnu jsem si zaběhal dvacet minut na levém křídle. Vyhráli jsme 3:1 a gól mi souzený nebyl." Bylo mu čerstvě 17.

A teď? Je mu čerstvě 67, pořád chodí každý čtvrtek na fotbálek s kamarády, má šest vnoučat a důchod 410 eur. Když pod fotkou Pelého v hospůdce u stadionu vypráví, nikdy byste do něj neřekli, že to býval vyhlášený provokatér.

Audioukázky z rozhovoru

Pusťte si některé z odpovědí legendárního fotbalisty

A jako trenér ras, který uměl na hráče řvát tak, až se i pavouci v kabinách báli. Ale už netrénuje, necítí se na to, v milovaném Spartaku pracuje jako technický poradce a těší se, jak za 11 dní vyrazí do Prahy na velkou federální bitvu v kvalifikaci.

Vrátíte se na Letnou, kde na vás fanoušci křičeli: Fuuuj! Pamatujete před 40 lety kvalifikační zápas s Irskem?
No jistě. Já nejdřív ani neměl hrát, protože trenér Marko tušil, že atmosféra vůči mě bude zlá. Tenkrát jsem v Praze cosi vyvedl, já rád provokoval. Trenér asi potřeboval požehnání od někoho nahoře a ještě hodinu před zápasem oznamoval sestavu bez levého křídla. A pak jsem vyběhl.

A stáhl si před hlavní tribunou trenýrky?
Ale kdež, to jsou pověsti. Postavil jsem se k lidem zadkem, předklonil se a jako bych si čistil kopačky. Ten vzkaz byl jasný.

Jozef Adamec

Legenda československého fotbalu, výjimečný kanonýr a prostořeký rebel. Facku dal protihráči i novináři.V lize nastoupil přesně před 50 lety, v 383 zápasech nastřílel 170 gólů. Čtyřikrát byl králem střelců, Třinci dal 6 gólů za zápas, Brazilce potupil hattrickem. Má stříbro z MS 1962, na MS 1970 neuspěl. Slavné levé křídlo mělo číslo 10, dělovou levačku a přezdívku Hatrlo.
Adamec se narodil 26. února 1942 ve Vrbovém, od šestnácti žije v Trnavě, kde se stal hvězdou a pětkrát vyhrál ligu. S Duklou Praha přidal dva tituly. Jako trenér vedl 11 klubů i slovenskou reprezentaci. Dnes je technickým poradcem – v Trnavě. Má tři děti a šest vnoučat.

Polibte mi...
Většina lidí to vždycky pochopila správně. To víte, nás v Praze neměli rádi, slovenské kluby vám kradly tituly, vyhrávaly.

A Letná vám nakonec tleskala, protože jste Irům vstřelil za první poločas hattrick a přiblížil postup na mistrovství světa.
I Češi museli uznat, že něco umím a na chvíli zapomněli na nevraživost.

Jak myslíte, že vás Praha přijme teď?
Nebojte, už mě nikdo nepozná. A já se do Prahy strašně těším. Na fotbal i na vzpomínky. Vždyť jsem tam dva roky vojákoval a šestitýdenní přijímač jsem dokonce strávil na Broadwayi, při vítězném turnaji v New Yorku. Pro bažanta krásné časy. Masopusta, Nováka nebo Pluskala jsem poznal v reprezentaci, ale teprve v Dukle mi dovolili, abych jim tykal.

Neříkejte, že jste jim v národním týmu vykal?
Bylo to přirozené. Teprve když okoukali, že něco opravdu umím, tak mě přijali za svého. Nakonec jsem s nimi vyhrál dvakrát titul. Všechny kolem pořád povyšovali, jen mně nedali ani frčku.

Neměl jste nutkání v Dukle zůstat?
Kdyby Dukla chtěla, asi bych kývl. Měl jsem tam kamarády. Rudla Kučera mi říkal Naftalíne, protože jsem po něm zdědil uniformu i místo na pokoji. Když bylo volno, zavelel: Naftalíne, jdeme! Cíl byl v kavárně Vltava na nábřeží, kde vystupovala Aťka Janoušková, Karel Gott nebo Milan Chladil. Oj, tenkrát zpíval hit: "Já pádím cestou necestou. Není náhodou, že se nesetkám s nehodou." A zrovna spadl na motorce a měl obě ruce v sádře. My už ve Vltavě měli svůj stůl, hned pod oknem. Nakonec jsme tam naučili chodit i mazáky. Jožo Masopust občas dorazil, Pavel Kouba, Sváťa Pluskal. V pět se otvíralo a už tam stály špalíry krásných holek. My si dali lahvinku vína, pak druhou a před půlnocí jsem spěchal na autobus, který stavěl hned u kasáren.

Trošku jste zamluvil, proč jste v Dukle vlastně nezůstal.
Šéf klubu, soudruh Kocek, mě neměl rád. A taky mě to lákalo domů. Trenér Malatínský byl jako můj otec. Já totiž vyrůstal bez táty, který od nás utekl do Brna.

I kvůli panu Malatínskému jste po kariéře začal trénovat. Vedl jste reprezentaci, Trnavu, Prešov, Slovan, Inter, Banskou Bystrici, Bohemians nebo Zlín. Teď už práci nehledáte?
Ne, jsem spokojený důchodce. Zdraví chvála bohu slouží, na kafíčko mám, na deci vínka taky. Když bude chtít někdo poradit, poradím, ale už se mi nechce každý den na trávník. Asi stárnu, protože ještě před pěti lety jsem si myslel, že se mi bez trénování zboří svět.

I jako trenér jste býval bouřlivák, hráči si o vás dodnes vyprávějí. Nebál jste se někdy, že dostanete infarkt?
Mám sice trochu zvýšený tlak, ale infarkt? Nepřipadá v úvahu. Já měl rozčilení pod kontrolou.

I když jste vzteky křičel nebo kopal do lahví s vodou?
No, srdečně to pod kontrolou bylo, v hlavě tolik ne. No jo, celý já. Nejdřív jsem chtěl vlézt hráčům pod kůži, vytvořit partu, motivovat ji k vítězství. Jenže když jsem zjistil, že to nikam nevede, že se opakují stejné chyby, tak do těla vstoupil jed. Mléko přeteklo, hlava oblbla a já dělal hlouposti. Ale dlouho se mě to nedrželo. Pět minut jsem nechtěl nikoho vidět a pak bylo dobře.

Kdy naposledy jste se takhle rozčilil?
Asi ve finále Slovenského poháru 2006. Vedl jsem Trnavu proti Ružomberku, ve 35. minutě nám rozhodčí po dvou žlutých vyloučil hráče, mužstvo dřelo na krev, přes prodloužení, ale padlo na penalty. To jsem na sudího ječel. Byl to velký pan Michel, který se venku při evropských pohárech třásl a doma dělal lumpárny.

Před Slovenskem

seriál MF DNES před fotbalovou kvalifikací o mistrovství světa

Už vyšlo:
Karol Polák
nezapomenutelný komentátor

Vladimír Weiss reprezentační trenér

Lubomír Moravčík poslední slovenská hvězda

Dnes:
Jozef Adamec
autor hattricku proti Brazílii

Příště:
Marek Hamšík
současný "slovenský Nedvěd"

Vaši soupeři si dodnes vyprávějí, jaký jste býval provokatér. Proč?
Protože jsem chtěl výhodu pro sebe a pro mužstvo. Když jsem věděl, že soupeř ztratí glanc, když ho zesměšním nebo do něj ostře vrazím, tak jsem to udělal. Ale pozor, nikoho jsem nezranil tak, aby ho museli ze hřiště odnášet. Nikdy! A to jsem hrál ligu osmnáct let, což je rekord. Mohl bych spíš vyprávět o tom, jak mě provokovali ostatní. A taky mastili, jsem okopaný až běda. Podívejte tady pod lýtko (pořád povídá a vyhrnuje si džíny). Vidíte ten šlinc? To jsem v Teplicích běžel sám na branku a stoper Vítů po mně skočil jako tygr. Nebo tady pod kolenem. Adolf Scherer mě v Košicích odrovnal po pěti vteřinách.

Vážně?
Já se s ním tenkrát přetahoval o korunu krále střelců, přijedeme do Košic, rozehráváme, Laco Kuna mi dá míč do strany a řach, Dolfi mě málem přepůlil. Mohl jsem jet rovnou do nemocnice na šití. Ono je vlastně zvláštní, že mi sice v Čechách nadávali, ale nejhůř jsem vždycky dopadl v Košicích.

Od koho to v lize nejvíc bolelo?
Hlavně od košických bratrů Jutkovců. To mě bolí nohy ještě teď. Nebožtík Venca Migas byl tvrďák a na Kladně to bolelo. Holoubek, Rys, Linhart, Fábera. Ježišmarjá, to byla řežba. Starý Linhart se na mě vždycky zamračil a povídá: Sem mi nelez, kluku! A když ho pak předvolali na disciplinárku, přišel v hornickém skafandru a žádal milost, protože je horník a musí živit děti.

Zažil jste dva světové šampionáty, střelecké koncerty, sedm titulů, ale kdy vám bylo úplně nejlíp?
Vzpomínám si, jak jsme s Duklou v pohárovém podzimu 1962 vyřídili Vorwärts Berlín. Na jeho hřišti jsme vyhráli 3:0 a já zelenáč jsem dal slavnému Spickenagelovi všechny góly. Doma jsme vyhráli 1:0 a zase byl ten gól můj. Ale nejvýš stavím Brazílii.

Takže další slavný hattrick.
To byl nesmrtelný pocit. Červen 1968, do Bratislavy přijeli budoucí mistři světa. Sice bez Pelého, který zrovna trucoval, ale prostě dorazili šampioni. A já jim nasázel tři góly, lidé plakali nadšením, protože jsme vyhráli 3:2. Tenhle zápas zastiňuje všechny ostatní. Jenže pár týdnů poté k nám vrazili Rusové a na hattrick se zapomnělo.

Třeba se bude zase připomínat, až Slovensko zažije nějaké větší fotbalové úspěchy. Věříte, že přijdou?
Nevím. Možná už zápas v Praze napoví. Kdybychom vyhráli, tak bych si vsadil, že na mistrovství světa postoupíme. Byla by to pro celé Slovensko obrovská vzpruha. Zatím jsme ve skupině první, což vypadá skvěle, jenže my se Čechů bojíme. Divné, že? Nejsou to fotbalové obavy, spíš psychické.

Je to opravdu strach?
Možná psychický blok. Vy jste po revoluci dokázali mnohem víc, hráli jste na šampionátech, máte slavné krajánky. Nedvěda, Čecha, Rosického, Kollera. My byli dlouho ve stínu. Jako by si Slováci před vzájemným derby vždycky tiše pošeptali: Na ně nemáme... Ale třeba to Weissovi chlapci zlomí.

Věříte trenéru Weissovi? Vy jste ho přece léta vedl.
Vlado je pro mě záruka. Fotbalový instinkt má v genech, je rozumný a u nás hraje nenahraditelný part. I když i on je svéráz. Pamatuju, jak jsme kdysi s Interem hráli na Pasienkách proti Spartě a já ho vystřídal před koncem. Nakonec jsme bez něj dali vítězný gól na 1:0, všichni juchali, objímali se, jen Vladko fňukal: Trenérko, proč jste mě stáhl? Proč? Já jsem přece nehrál špatně. Týden bylo ticho a pak pochopil, že jsem to udělal pro dobro věci. A teď je sám trenér, výborný trenér. V Praze to může potvrdit. Moc bych mu to přál.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze