On jen obyčejně zahlásí: "Jo, forma asi přišla." Když minulé kolo Udine porazilo vedoucí AC Milán, byl to divoký večer a Jankulovski v něm zářil. Čtyřicet tisíc lidí mu tleskalo vestoje. Mohl pak v týdnu vůbec vyjít na ulici? Vždyť Itálie je fotbalem posedlá. "Jenže sever je studený, takový klidnější."
Takže jako vždy mohl druhý den dceru vyzvednout ve školce, aniž ho někdo žádal o podpis a chtěl se s ním vyfotit. V neděli se v Udine slavně vyhrálo a žilo se jen fotbalem, ale v pondělí už se o tom nevědělo. "Kdyby se to stalo v Neapoli, byli bychom měsíc za bohy." V jižanské Neapoli, kde je fotbal víc než náboženství, Jankulovski ještě před rokem hrál. Pak přestoupil.
Chlapík s výbornou levačkou se v novém klubu vypracoval do základní sestavy, i když v ní cestuje z místa na místo. Jednou hraje v záloze nalevo, podruhé vpravo, jindy uprostřed. Občas se dostane na levého obránce, což je jeho stálé místo v reprezentaci, naposledy však nastoupil jako stažený levý útočník!
"Trenér se mnou míchá, což není zrovna příjemné, ale zase mám jeho důvěru," říká Jankulovski. Jak se třeba cítí na pravé straně hřiště, kde dosud v životě nehrál? Nestěžuje si, i když si míč při centrech přehazuje spíš na jistější levačku.
Trenér Spalletti má názor, že Jankulovského hlavní síla může být zprava, odkud si míč dokáže posunout ke středu hřiště a vypálit. "Dává mi prostor a nesvazuje mě při bránění." Tak se v neděli dostal i ke svému premiérovému gólu za Udine: centr ze strany si zpracoval na hranici pokutového území a tvrdě vypálil levačkou. S jemnou tečí doplachtil míč do branky. V Parmě běžela 90. minuta zápasu.
"Kdybychom díky tomu gólu vyhráli, určitě do kabiny nakoupím pizzu a chlebíčky, ale takhle..." Gól jen zmírnil prohru Udine na 2:3. "Škoda, hráli jsme výborně, kdybychom proměnili penaltu, máme určitě bod." Přesto může být klub spokojen. Hlavním cílem byla záchrana, přitom ze sedmého místa teď útočí na evropské poháry. "Ne, ne. Pořád se musíme nejdřív zachránit," brání se Jankulovski euforii.
