Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rajnochova zpověď: Vše se mi zhroutilo najednou

Zklamaný olomoucký obránce Jan Rajnoch po utkání v Příbrami. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

14 2016
Někdejší fotbalový reprezentant Jan Rajnoch má za sebou turbulentní sezonu v Olomouci. Možná byla poslední v kariéře. Snad i proto byl tak otevřený.

S Janem Rajnochem sedíme ve stínu na zahrádce kavárny u Arcidiecézního muzea v Olomouci. Před námi monumentální katedrála svatého Václava. Nevtíravě, avšak naléhavě nás upozorňuje na malost lidského bytí. Vždyť zde v roce 1306 zavraždili českého krále Václava III. „Těžko se mi bude odtud odcházet, zvlášť když koukám na tu krásu. Připomíná mi to tady Prahu,“ říká 34letý rodák z Malé Strany a usrkne si ledového frappé.

Někdejšímu českému fotbalovému reprezentantovi se honí v hlavě spousta myšlenek. Neutříděných. O začátku ve Spartě, konci v Sigmě – bylo to i loučení s kariérou? – o životě fotbalisty vůbec. O své složité povaze. O smrti milované mámy. „Potřeboval bych mobilní aplikaci, která by myšlenky zaznamenávala. Neumím je formulovat tak, jak bych chtěl.“

V otevřené zpovědi pro MF DNES jsme se o to pokusili.

Jaký je vlastně život fotbalisty?
Lidé si představují, že je jednoduchý, že si odtrénujeme dvě hodiny, ale takhle je to jen u nás. Když jsem byl v zahraničí, tak jsme byli na klubu už na snídani, pak i na oběd, regeneraci. Abychom nechodili po kávičkách a takovéhle věci. Do toho spousta cestování. U nás už to některé kluby také začínají zavádět. Povinné snídaně se mi líbily třeba v Liberci. Ale pořád je to málo. Život fotbalisty není úplně jednoduchý, hlavně člověk je zvyklý celý život něco dělat a ten konec...

Je na tom nejhorší?
Teď ho zažívám. Nebo už se to blíží. Když mě v Sigmě přeřadili do béčka, tak spousta hráčů by se na to vybodla, ale já snad nevynechal jediný trénink, kromě problémů, které jsme měli doma a já musel být v Praze. Pořád se cítím dobře, tak proč bych netrénoval?

Jan Rajnoch

Narozen: 30. září 1981
Kariéra: stoper či střední záložník je odchovanec Sparty, v níž nastupoval za třetiligovou rezervu. Pak hostoval v druholigových klubech v Mladé Boleslavi a Xaverově. Od ledna 2003 hrál ligu za Bohemians, stal se oporou a kapitánem. Po roce přestoupil do Slovácka, od roku 2006 byl zpátky v Mladé Boleslavi, na jaře 2009 hostoval v německé Chotěbuzi, od února 2010 hrál v Turecku za Ankaragücü, pak v Sivassporu a Demirsporu. Od ledna 2014 byl v Liberci, odkud ho ale vyhodili. Potom ještě pomohl do ligy jako kapitán Olomouci, ale opětovnému sestupu nezabránil a v klubu skončil. Teď je patnáctinásobný český reprezentant bez angažmá. V 1. české lize odehrál 199 zápasů, dal 25 gólů.

... když máte fotbal rád.
Mám ho rád! Spousta lidí má o životě fotbalisty dost zkreslenou představu. Vím, že je jednodušší než jiná práce, ale nás to bavilo, dostali jsme se do ligy, a v Česku hrozně existuje závist. Možnosti jsme měli na začátku stejné. Já jsem celý život neměl prázdniny, vše jsem si musel vydřít sám a pak se vám to vrátí. Šel jsem za tím, že chci něco dokázat, a na to, že jsem nebyl žádný talent, se to povedlo. A jsem na to hrdý. Nebo hrdý... Já ani neříkám, že jsem fotbalista, protože každý má na ně jiný názor. Lidé od fotbalu vědí, že to není sranda. Když se dostanete do zahraničí, vyděláte si nějaké peníze. Ale zase je to jen do určitého věku. Na každém pak záleží, jak se s tím vypořádá dál.

Máte našetřeno, nebo budete muset po kariéře hned řešit zaměstnání?
Neříkám, že musím, ale zase jsem člověk, který nerad nic nedělá. Zabezpečený do konce života asi nejsem, ale nějaké peníze jsem vydělal, investoval, mám to uložené a chci si je nechat na pozdější dobu. Teď chci makat dál, nechci na vydělané peníze sahat. Zdraví slouží, ale ještě aby mě někdo v pětatřiceti chtěl. Zkušeností si to odehraju.

Profesionální fotbalista je špičkou pyramidy, pod kterou jsou příběhy většiny, která se fotbalem neživí. Klíčová rozhodnutí musíte dělat už v telecím věku...
No právě. Já vyrůstal ve Spartě, jsem generace s Tomášem Hübschmanem, a bylo tam mnohem víc talentovanějších hráčů, ale najednou přišel přechod do chlapů a oddělilo se to. Já hrál fotbal, protože mě bavil, dělal jsem to na sto procent a najednou jsem byl v béčku Sparty, pak ve druhé lize v Boleslavi, v lize v Bohemce. Bylo to prací. Teď jsem v béčku Sigmy viděl, jak zvládli kluci velký skok do dospělého fotbalu. Což mě těší a doufám, že jsem jim pomohl. To mě bavilo.

Fotbalista se jmenovkou na drese je pod svou prací podepsaný, tisíce lidí na tribuně mu za chybu spílá. Jak se s tím vyrovnává?
Každý není pod svou prací podepsaný svým jménem, fotbalista ano. Jste tak za svou práci zodpovědný. Patří k tomu, že dáte dva góly za zápas, ale také že uděláte i chybu. Když jsem byl mladší, nevnímal jsem to tak. Byla to příjemná euforie. Prošel jsem si nároďákem, zahraničím, tak si tlak už tolik nepřipouštím. Vím, že jsem udělal chybu, nebo něco dobře, ale to už neřeším. Spíš se snažím rozebírat chyby. Nejen na hřišti. I mimo hřiště jsem se nechal unést a to ani v mém věku nebylo moc dobře.

V Turecku jste byl pod tlakem médií a fanatických fanoušků několikanásobně vyšším.
Zase je výhoda, že turecky tomu tolik nerozumíte, tak to nečtete. I když já se turecky naučil. Tam je to opravdu o tom fanatismu, fanoušci jsou úplně jiní.

„Xabi Alonso hrál první poločas čtvrtfinále Ligy mistrů na 1,8 doteku v průměru!“

Když jsem v Turecku zmínil jméno Tomáše Ujfalušiho, měli ho téměř za boha. U Milana Baroše už tak pozitivní reakce nebyly.
No, ale Bary tam byl ještě větší bůh. To jsou hráči, kteří něco dokázali. Kariéru měli bohatou a slavnou.

A jak hodnotíte svou kariéru?
Taky fajn, ale ne tolik, jak Ujfaluši s Barošem. Vyhrát Ligu mistrů, to je ještě o tři levely výš, než co jsem dokázal já. Možná o víc. Nemůžu se s nimi srovnávat. Musím říct, že jim závidím, co dokázali. Závist může být, ale musí být pozitivní, přející. Stejně tak v Olomouci klukům přeju. Ale zase když něco odfláknou, tak jim to dám sežrat. A buď se s tím popere, nebo ne. Myslím, že to je důvod, proč to v Olomouci dopadlo tak, jak to dopadlo. Někteří nedokázali přijmout kritiku.

Povídejte.
Když jsem do Olomouce přišel, nikdo v kabině nemluvil, byla špatná. Všichni koukali do země. Sám jsem po konci v Liberci nebyl v dobré situaci, ale říkal jsem si, že nemám co ztratit, že to musím jako nejzkušenější vzít za správný konec a udělat tady partu, že si musí sednout na prdel, protože si všichni myslí, že jsou fotbalisti, ale nejsou. Fotbal umí hrát více méně každý druhý člověk na světě, ale aby něco dokázal, musí přidat něco navíc. To mi tam chybělo. Najednou si to sedlo. Neříkám, že jsme neudělali večírky; jsme český národ, v zahraničí se to nedělá. Když mi bylo dvacet, tak jsem taky musel chodit na pivo s pětatřicetiletými chlapy. Bylo to dané. Ať se prohrálo, nebo vyhrálo.

Jan Rajnoch promlouvá k fanouškům Sigmy po zápase s Jihlavou

Jan Rajnoch promlouvá k fanouškům Sigmy po zápase s Jihlavou

Takhle se utužuje kabina?
My Češi a Slováci jsme prostě v některých věcech specifičtí. I co se týče vedení, tréninků... Začalo se vyhrávat, parta byla perfektní, do dneška na to vzpomínám. Ale pak přišla liga, česká povaha – laxnost, lenost – se začala projevovat. Nebylo to ideální, což mě začalo mrzet. Dával jsem to i najevo. Klukům jsem říkal, že se to všechno vrátí. Stejně jako když pracujete dobře. Oni mi nevěřili. Už když jsme měli jistý postup, nikomu se nechtělo trénovat. Já říkám: Vždyť za měsíc a půl je liga! Že jsem někomu řekl do očí, že na to kašle, on to neunesl a začaly v kabině žabomyší války? Mrzí mě, jak to dopadlo s trenérem Kalvodou.

Že dostal padáka?
Vždy jsem se snažil mu pomoct, ale pak nastala situace, kdy to už nezvládal nikdo – ani já, ani on, ani nikdo další. Bohužel jsem na to zůstal sám. Ordoš s Buchtou si řeknou své, ale chyběl mi tam Adam Varadi, který by mi pomohl držet kabinu pohromadě. Nastoupil nový trenér, udělaly se dobré výsledky a už jsem věděl, že se mnou se nepočítá.

„Sigma se musí nastartovat úplně odznova. Hlavně s lidmi, kteří jsou finančně nezávislí. Majitele změnil i Baník, Slavia.“

Vždyť vás trenér Jílek postavil do základní sestavy na Slavii, kde jste vyhráli.
Naskočil jsem, protože Roman Hubník chyběl. To jsem poprvé v životě vyhrál na Slavii, já z Vršovic, původně z Malé Strany – proto jsem odmala hrál za Spartu. Já jsem svoji roli přijal. Byl jsem v pohodě. Pak jsem udělal chybu v Příbrami...

A předtím jste se nechal zbytečně vyloučit v Jablonci.
Ano, tyhle dvě chyby mě srazily. Byly tam i mimofotbalové věci, o kterých se mi mluvit nechce.

Také jste na Twitteru dal najevo nespokojenost se svou pozicí v Sigmě. A šel jste do béčka.
Za to se chci omluvit. Bylo to mířené na posily, které se udělaly. Prakticky mě vyřadil hráč (Renars Rode – pozn. autora), o kterém všichni na prvním tréninku věděli, že to nebude ono. Nejde hrát o záchranu jen s mladými, i když trenérovi Jílkovi fandím. Svou práci má rád. Má hřebíkovskou vizi, parádní tréninky. Ale mně přišlo, že jako by si neuvědomoval, že se hraje o záchranu. Já ve dvaceti i na tréninku lítal vzduchem, říkal jsem, že hrajeme o záchranu, tohle tam musí být, on to tlumil. Je na startu, bude jednou super trenér, ale měl mít k sobě někoho zkušenějšího do krizové situace. Třeba Johna Uličného, nebo i toho Leoše Kalvodu, toho mám hrozně rád. Férový člověk, který řekne, co si myslí. Ale když za ním nestojí celá kabina, tak je to těžké. Začalo se to hroutit.

Sigmáci na hřišti – hlavně na venkovních – vypadali, jako by se o záchranu ani rvát nechtěli.
Já to říkal už na podzim v Příbrami. Udělal jsem chybu, dobrá. Ale to byl tak bohorovný výkon, že bychom nevyhráli ani tak. Vždyť my nevystřelili na bránu! Trenér Jílek říkal, že udělal chybu, když dal Hubníka na pravého beka, ale nebyl problém v obraně. Jako by se hráčům nechtělo dřít. Hraju o záchranu, tak se kurňa vykašlu na fotbal, to musí lítat i za cenu žlutých karet, aby se vtáhli lidé. Vždyť já se jim nemohl divit, že pískají.

Je to vážně o povahách hráčů, že jsou techničtí, a ne soubojoví?
Je to o povahách, ale dá se to naučit. Soustředit se na první souboj, vyhledávat ho. I kdyby s faulem. Jak říkal Michal Ordoš, chyběl tomu nějaký Kaščák, nešlo o mě. Já od začátku říkal, že chci Sigmě pomoct jakýmkoli způsobem. Ale staly se problémy s mámou, já si dal nějaké pivo, přiznávám, a trošku jsem na Twitteru vytekl. Všem jsem řekl, co si myslím. Bohužel to někteří neunesli. Je zajímavé, že to pochopili, ale bylo už pozdě. Tři kola před koncem udělali nějakou akci, ale ta měla přijít před měsícem. Dát si do držky někde v hospodě.

Láká vás po kariéře trenéřina?
Něco řeším. Nevím, jestli se mi chce jít hrát ještě někam ven. Spíš by se mi líbila role Kováče, jakou měl ve Spartě. Třetí čtvrtý stoper, který předává zkušenosti. Nakonec jak si Kovi ještě zahrál. Krásný příběh. Třeba Augustin Chromý (trenér B-týmu Sigmy – pozn. autora) je dobrý psycholog pro mladé hráče, výborný člověk, proto tu práci dělá už tolik let. Hráčům přesně vypíchne, co mají dělat. Má podobný názor jako já, což je mi sympatické. Mladí se ale musí mít na hřišti od koho učit, já se v Boleslavi taky učil, třeba od Dalibora Slezáka. Člověk se učí celý život.

„V mládí jimi byli fotbalisti, ale teď vím, že vzory jsou rodiče. I táta mi radí: Tohle neříkej, nepiš, uškodíš si. A pak mu řeknu, že měl pravdu.“

Jak se učíte teď?
Koukám na trenéry, protože bych se chtěl jednou fotbalu dál věnovat. Klukům říkám: Pořád si hrajete na Ronalda a Messiho, ale koukejte si každý na svůj post. S Kubou Habustou jsme koukali na Bayern Mnichov. Povídám mu, že je podobný typ jako Xabi Alonso. Když jsem ho viděl naživo v nároďáku, kde jsme ještě dostali info a video o hráčích, tak hraje jednoduše. Vláďa Šmicer, který s ním byl v Liverpoolu, říkal, že je fantastický hráč, ale jak hraje jednoduše! Napsali jsme si jeden až pět a víc doteků a dělali mu čárky. Ten frajer hrál první poločas ve čtvrtfinále Ligy mistrů na 1,8 doteku v průměru! My tak hrajeme na tréninku, než trenér řekne volno a každý si začne dělat, co chce.

Česká povaha?
Uvedu příklad: jsem Pražák, sparťan a bohemák, protože bydlím přímo u Bohemky. Dozvěděl jsem se, že první jarní kolo proti Bohemce jsem za Sigmu nehrál kvůli tomu.

Jako že byste Sigmě úmyslně uškodil?
Nemám a neměl jsem důvod Sigmě škodit, ba naopak, vždy jsem jí chtěl pomoct. Ať si o mně každý myslí, co chce, já byl vždycky týmový hráč. O. k., jsem upřímný, řeknu, co si myslím. Kolikrát se stalo, že jsem se s někým na tréninku chytil, ale jen proto, že na to kašlal. Zeptejte se například Iva Táborského. Jsme kamarádi jak blázen, kolikrát jsme se pokopali, protože jsem to z něj chtěl vyždímat.

Dostal jste někdy nabídku na ovlivnění zápasu?
Do toho se nechci pouštět, nezlobte se. Myslím, že jsem hodně fér člověk. V tom jsem po mamce, která byla nejlepší člověk, jakého jsem poznal. Snažila se všem pomáhat, jako já. Jsem takový blbec, pak na to dojedu a nakonec se trápím sám, což je můj problém. Máma v životě pomohla tolika lidem a nakonec nedokázala pomoct sama sobě. Pro mě to bude vždy největší vzor. V mládí jimi byli fotbalisti, ale teď vím, že vzory jsou rodiče. I táta mi radí: Tohle neříkej, nepiš, uškodíš si. A pak mu řeknu, že měl pravdu.

Když vám umírá máma, fotbal a vše jde logicky stranou. Mohl jste se soustředit na práci?
Říká se, že se vše – s prominutím – zesere najednou. Fotbal, máma... Někdy je lepší, když vše spadne a pak se z toho musí člověk vyhrabat. Nebylo to jednoduché, právě v tu dobu jsem něco napsal na Twitter, ale bylo to v amoku. Nechci, aby to vyznělo, že jsem úplný kretén, ale aspoň napůl kretén. Musím poděkovat oběma bráchům, rodině, která byla u mámy každý den celý. To já nemohl. Jezdil jsem, jak nejčastěji to šlo. I pak, jak brácha vše zařídil a zorganizoval. Klobouk dolů před tím, jak se snažíme zvládat smutek.

Na Twitter jste umístil i několik fotek s nemocnou mámou. Pomohlo vám bolest sdílet?
Jsou lidé, kteří to ani neventilují. Já jsem mediálně známý a bohužel někdy tweety nejsou vhodné. Ale asi jsem to potřeboval ze sebe dostat. Třeba Michal Ordoš se snažil fungovat, nikde to neříkal. Zažíval to samé co já. V tu chvíli jsem nevěděl, co vlastně může cítit. Za půl roku se to stalo mně. Bylo to prostě strašné. U nás to šlo strašně rychle.

DISKUSE. Olomoucký trenér Václav Jílek v rozhovoru s obráncem Janem Rajnochem.

DISKUSE. Olomoucký trenér Václav Jílek v rozhovoru s obráncem Janem Rajnochem.

Výrazně jste pomohl Sigmě s postupem do ligy. Nemáte po sestupu pocit, že vlastně zbytečně?
Zbytečné to nebylo.

Spolumajitel Sigmy Josef Lébr po postupu mluvil o tom, jak si teď bude klub první ligy vážit...
... no tak nevážil. Každý člen v klubu má svůj podíl viny. Jak říká má mentální trenérka: Chyby dělá každý, jen blbci je opakujou. Asi tak.

Jako Olomoučan se až divím, jak olomoucký fotbal upadl.
Už když jsem proti Sigmě hrával, vždy jsem ji měl za sympatický klub i co se týče zázemí, mládeže, vše bylo super. Mě udivuje jedna věc, že v takovém klubu, kterým prošlo tolik hráčů jako Mucha, Machala, Ujfaluši, Hapal, Látal, Kováč, Kučera a nechci na nikoho zapomenout, protože jich je spousta dalších – není snad v Česku takový klub, který vychoval tolik dobrých hráčů – že ani jeden z těchto odchovanců v Sigmě není. To nechápu. Přece na patriotismu se to musí postavit, na klukách, kteří něco dokázali.

A mají vazbu k regionu.
Taky, ale to není tak důležité. Já si vazbu k městu udělal i za dva roky. Ale hlavní je, aby byli finančně nezávislí. V Baníku jsou teď třeba Dušan Vrťo, Marek Jankulovski, finančně nezávislí lidé. Dělají to jen proto, že chtějí Baníku pomoct. Zdeno Grygera ve Zlíně, Míra Baranek ve Spartě, Honza Nezmar v Liberci.

Ujfaluši s Hapalem služby klubu ve výzvě Spojme síly pro Sigmu nabízeli. Nebyl však zájem.
To mě právě mrzí, že to nedopadlo. Ale to by se musela změnit celá struktura vedení klubu. Sigma se musí nastartovat úplně odznova. To je můj názor.

Přichází ta doba, nebo musí Sigma spadnout víckrát na nos?
Víckrát už to snad nejde. Všichni se diví, že proti Sigmě jdou rozhodčí. Ale když pan Starka (šéf Příbrami – pozn. autora) napíše do novin, že pan Lébr nejezdí na jednání asociace, kde jezdí všichni, tak co se potom diví? A pan Starka ještě dodá bilanci vzájemných zápasů; dvě výhry Příbrami, skóre 6:1. Na to člověk musí říct: No, vždyť má pravdu!

Rozhodčí však Sigmu několikrát poškodili. Tím neříkám, že spadla především kvůli tomu.
Jsme v Čechách, něco se pro to musí udělat. Já se nebudu pouštět do rozhodčích. Každý dělá chyby. Byly i proti Sigmě, ale proč? To jsou všechno spojené nádoby.

Pomohla by Sigmě změna majitele?
Baník taky musel změnit majitele, Slavia taky, Bohemka musela padnout na dno, aby fungovala tak, jak má. Já jsem se snažil sem zavést věci, které jsem odkoukal jinde. Prosadil jsem tady třeba sportovní jógu. Nebo zavést ty snídaně... Vím, že na to nejsou prachy.

Společné snídaně už v Sigmě byly za trenéra Pivarníka.
Snažil se tady zavést nové věci, a jak dopadl? Poprvé jsem viděl Bohemku hrát fotbal až pod ním. Má za sebou výsledky, úspěchy. Neznám ho tak, ale je přísný a buď se jeho filozofie přijme, nebo ne. Mluvím otevřeně, ať mi to třeba ublíží. Ale zase říkám jen to, o čem si myslím, že je pravda. Z majitele klubu, nebo firmy, musím mít respekt. Musím vidět člověka hezky oblečeného – nejde o drahé věci – který má autoritu. Třeba Dufek v Boleslavi, Olomoučák Paclík v Plzni. Nebo Ivo Valenta, z minima vytěžil maximum a více méně si ligu nakonec koupil, a to ho z ní před čtrnácti lety vyštvali.

Nejste vůči Sigmě po vašem konci zapšklý?
Zapšklý nejsem, i když to dopadlo takhle. Konec mě mrzí, protože jsem si v Olomouci zvykl, mám to tady rád. Ještě když sedíme tady. Olomouc mi hrozně připomíná Prahu. Nebude se mi lehce odcházet. Klidně bych pokračoval, ale to je sci-fi. Muselo by se změnit hodně věcí. Myslím, že pro Olomouc jsem něco udělal, na což jsem hrdý.

Myslíte, že se Sigma znovu dokáže rychle vrátit?
To je právě o tom, jak se nastaví strategie klubu. Jestli třeba nezačít úplně od píky a jít cestou přes mládež, vychovat hráče a zůstat ve druhé lize třeba dva roky, aby to nedopadlo jako u Budějovic, Hradce, kteří jednou ligu hrají a druhý rok ne. To jsou tradiční kluby, i když Hradec nemá stadion. Regionální kluby mají smůlu v tom, že vychovají hráče a musí je prodat. Je to o penězích. Někde to funguje a někde ne.

V Liberci ano, vyhraje i titul.
Jelikož jsem prošel za poslední tři roky oběma kluby, mohu říct, že Liberec je o strašný kus dál než Sigma.

Je to v osobě majitele Karla?
Pan Karl je zvláštní osoba. Nepodepíše Bakoše, který mu udělá rok a půl, takhle to bylo i s jinými hráči. A jim to prostě funguje. Možná je to i mentalitou. Liberec je skoro německé město, lidé jsou tam jiní. Já se v Liberci narodil, mám tam pořád babičku, mám to tam rád. Nejde jen o fotbal, ale i hokej. V Liberci je několik let už nová hokejová aréna, v Olomouci zimák spadne.

Než se Hanáci rozhoupou...
Asi je to o mentalitě lidí tady. V Hradišti jsem byl čtyři roky, a to jsou zase úplně jiní lidé. Balzám na život.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze