„Už jsem vlastně končil s kariérou, kvůli zraněním jsem málem nejel ani do Bělehradu a najednou vojna. Navíc v pražské Dukle,“ vzpomíná jeden z nejrychlejších hráčů své doby.
Pravý obránce. Legenda. Fešák s uhrančivýma modrýma očima a blond hřívou. Šivi mu říkali, protože dialekt na východě Slovenska slovo sivý (šedý) nezná.
Když v kavárně pod Bratislavským hradem vzpomíná, občas se usmíváte bizarnosti tehdejší doby, jindy se vám tají dech. Sedmdesátiletý Pivarník je pořád vitální chlap, který nezná slovo únava. Zrovna si odskočil z golfu. „Musím se nějak udržovat při životě,“ spustil a objednal si kakaový pamlsek.
Co ta vojna?
Měl jsem narukovat 1. ledna 1977. Zrovna jsem byl v Piešťanech na léčení a blížil se Silvestr, když zavolala manželka: „Jánko, byli u nás vojáci, hledají tě, dej si pozor!“
Našli vás?
Před půlnocí jsem se hodil do gala a nakráčel do hotelu Balnea Palace. Kluci z Trnavy tam dávno juchali na párty, Adamec, Kabát, Majerník, muzika hrála. Přiběhli ke mně: „Šivi, byl tu podplukovník s eskortou a nadával, žes mu pokazil celý večer. Prý tě měl dostat na vojnu.“
Žádná legrace, viďte?
Paní na recepci se zhrozila: „Pán Pivarník, kde jste byl? Máte tu tři dopisy, jeden dokonce z generální prokuratury.“ I předsedu slovenské vlády Colotku jsem prosil, ale neprošlo to: Je mi líto, budete muset.
Fakt?
Dukla mě minula, Banská Bystrica ne. Nástup 8. ledna. Nebyl jsem fit, nemohl jsem trénovat, byl jsem obyčejný vojáček. Nevěděl jsem nic – jak salutovat, jak se hlásit. Sám generál Kodaj, velitel Východního vojenského okruhu, se postaral, abych nedostal modrou knížku.
Slovensko - ČeskoSledujte online v sobotu od 15.00 hodin. |
Co jste mu provedl?
Nevím, nikdy jsme se neviděli. Doktoři hned zjistili, že potřebuju úlevy. Kolena jsem měl nadranc. Nemohl jsem ani nosit kanady. A tak ze mě udělali štábního písaře.
Co vojáci v kasárnách?
Většině bylo osmnáct dvacet a žasli: „Pane Pivarníku, co vy tady?“ Okamžitě mi museli přestat vykat, byl jsem jeden z nich.
Fotbalista roku 1974?
Útvaru velel plukovník Nagy, táta zpěváka Petera. Jeden z mála férových chlapů. Zavolal si mě: „Vojíne Pivarníku, děláte maséra v béčku Bystrice.“ Aha! Bez praxe, bez emulze. Hned po tréninku nastoupil soudruh major: „Masíroval tě Pivarník? A tebe? A tebe?“ Přece nejsem masér! Duchapřítomně zasáhl šéf hotelu, kde jsme měli základnu: „Jánko, chce tě zavřít, porušil jsi rozkaz. Pošli mu frťana, zakecej to.“ Vyšlo to.
Nikdy jste nikoho nemasíroval?
Nikdy. A když jsme v říjnu kladli věnce k památníku na Dukle, oznámili mi: „Patnáctého mažeš domů.“
SOUČASNOST. Jánu Pivarníkovi bude v listopadu 71 let.
Kvůli té buzeraci jste nikdy nepřemýšlel o emigraci?
Pamatuju si, jak se major schoval za křoví a pozoroval, jestli jsme při kilometrové štrece na snídani neuhnuli o krok. Když jsme si odskočili do trafiky pro noviny, hned nám zarazil vycházky. Známý novinář Milan Valko pak napsal: V létě mu celý národ tleskal, teď ho zhovadili.
Co ta emigrace?
Když jsem ještě neměl rodinu, na zájezdech mi slibovali: „Když zůstaneš, budeš mít peněz jako želez.“ Ale já měl rodiče a čtyři starší sourozence, nemohl jsem je zradit. Jak by asi dopadli? A s dětmi to už vůbec nešlo.
Musel jste na vojně shodit i svou blonďatou hřívu?
My byli beatlesáci, na dlouhých vlasech jsme si zakládali. Na vojně zaveleli: „K holiči!“ A bylo. Jenže druhý den, za lepšího světla, přišel major a rozkázal zase. Čtyřikrát mě kudlali, až jsem byl skoro dohola.
Před vojnou jste víceméně končil kariéru, ale pak jste hrál. Proč?
Vrátil jsem se do Slovanu, který vedl velký trenér Malatínský. Měl jsem celkem chuť, ale oni makali. Běhat sprinty s hráčem na zádech, dělat dřepy... Večer jsem měl nohu napuchlou. Ráno jsem oznámil: „Trenére, nezlobte se, ale už nikdy víc.“
V Československu nikdy víc.
To jsem nevěděl, že ještě půjdu do Kittsee, tady kousek za hranice, dělat hrajícího trenéra. Vesnička hrála druhou rakouskou ligu, a když zrovna nebyli lidi, stoupnul jsem si do středu zálohy a něco odkopal.
A najednou jste se ocitl v Cádizu.
Pan Fiala, tajemník Slovanu, mi to dohodil přes manažera Markoviče. Co? Cádiz? Vždyť právě postoupili do španělské ligy! Rok 1981. Vyrazil jsem na otočku, zrovna se hrál přátelák se Sevillou, oslavoval se postup. Pětačtyřicet tisíc lidí! „Co hraješ?“ přitočil se ke mně trenér Miloševič. Defenzivního záložníka. Rozdal jsem pár balonů a po zápase podepsal smlouvu.
Ani se mi tomu nechce věřit.
A to jim ještě ze Slovanu přibalili Dušana Galise do útoku. Bohužel to tam nefungovalo. Přestaly chodit výplaty, handrkovali jsme se o peníze a za rok bylo po všem. V paměti mi ovšem zůstane, jak jsem bránil Bernda Schustera, hvězdu Realu.
Na kluka, který do šestnácti fotbal nehrál, jste toho zažil vážně dost. I Pelého jste hlídal.
Dres, který jsme si vyměnili, jsem dal kamarádovi. Netušil jsem, jakou bude mít časem hodnotu.
Ať nezamluvíme vaše začátky.
U nás v Cejkově, na hřišti u potůčku, jsme kopali vesnickou ligu. Celé dny jsme běhali do kopců, jezdili na kole, v zimě lyžovali, v závějích rubali dřevo a tahali ho do údolí. Náš táta byl truhlář, vyhlášený v celém okolí. Komunisti nám všechno sebrali a já nemohl ani na střední školu. Zbyl na mě automechanik.
Souvisí to s fotbalem?
Na tréninky do Trebišova jsem jezdil dvacet kilometrů na kole. Jakmile skončil ten první, trenér Kontura si mě zavolal: „Hej, blonďáku, bez fotky zítra nechoď!“ Museli mě rychle zaregistrovat, abych mohl o víkendu hrát. Byl jsem nadupaný, silný, rychlý. Na krátké vzdálenosti bezkonkurenční. Jen s míčem jsem byl dřevák, to jsem se musel naučit. Za rok už mě ostaršili a kopal jsem druhou ligu za chlapy.
Následovaly Košice a slavná éra ve Slovanu. Proč jste v sedmdesátém nešel do Sparty?
Už jsem s tím počítal, jenže soudruh Pirč, vedoucí tajemník strany ve Východoslovenském kraji, to zatrhl. Já přitom v Praze studoval, bydlel v Podolí, na Spartě trénoval a do Košic létal jen na zápasy. Byl jsem v letadle tak často, že jsem znal všechny stevardky v republice.
Litoval jste, že Sparta nevyšla?
Ne, Košice převzal trenér Vengloš, který mě pak provázel po zbytek života. On jediný říkal: „Studuj, pokud máš chuť!“ Všichni ostatní tvrdili: „Vyber si, jestli fotbal, nebo škola.“
Zažili jste spolu Košice, Slovan, zlatý Bělehrad, trenérské angažmá ve Sportingu Lisabon.
Jako trenér to byl uhlazený profesor, přitom trénoval s námi. Odběhal všechno. A já byl jeho prodloužená ruka, důvěřoval mi. Pamatuju, jak jsme jednou na Štrbském plese plnili Cooperův test, dvanáct minut do mrtva. Vengloš křičel: „Desátá minuta, hoši, výborně.“ A já umíral. Nesnášel jsem delší tratě. Vepředu kmital Koloman Gögh, parašutista, který se v pětadevadesátém zabil v autě kousek od hranic. Drtil jsem mezi zuby: „Kolo, ty Maďare jeden, zpomal!“ Ale byl jsem kapitán, nesměl jsem vzdát. Kvůli ostatním. Kýval jsem se jako Zátopek, s hlavou zborcenou. Chci jen říct, že nebýt vůle, nic by ze mě nebylo.
Nakonec jste se stal mistrem Evropy. Co si vybavíte před prvním gólem ve finále?
Dal jsem si dlouhý sprint po pravé lajně, centr jsem pokazil, ale míč se bláznivě poodrážel, Marián Masný ho přiťuknul a Jánko Švehlík střílel.
SLAVNÁ CHVÍLE. S pohárem v Bělehradu. Zleva Koloman Gögh, Anton Ondruš, Ján Pivarník a Marián Masný. V pozadí vykukují Antonín Panenka, trenér Václav Ježek.
Do penalt vás trenéři nechtěli?
Ale kdeže. Ptali se: „Šivi, co ty?“ Jen jsem sklopil oči. Měl jsem jít šestý a modlil se, ať se rozhodne dřív. Nikdy v životě jsem penalty nekopal, ani v dorostu. Zaplať pánbůh to Tonda Panenka zatáhl za mě.
Ani jste penalty netrénoval?
Jen před odjezdem, po poslední přípravě v Ružomberku. Trenér Ježek požádal diváky, aby se přesunuli za branku a dělali co největší bugr: „Mávejte rukama a nadávejte fůůůj.“ Ivo Viktor chytal. Kdo nedal, musel si kleknout na trávník a zřetelně opakovat: „Já jsem vůl! Já jsem vůl!“
Opakoval jste?
To jen nebožtík Franta Veselý. Já tři penalty proměnil, čtvrtá letěla do do tyče. Tak jsem si vyprosil, jestli nemůžu běžet trestné kolečko.
S poraženými Němci jste na penalty někdy vzpomínal?
V Kuvajtu, když tamní reprezentaci převzal Berti Vogts. Bydleli jsme ve stejném komplexu. „Odkud jsi?“ ptá se. Ze Slovenska. Vůbec netušil, že jsme proti sobě hráli finále. Nakonec uznal, že jsme je překvapili.
V Perském zálivu jste trénoval deset let. Jaké to bylo?
Hodili mě do vody a neřekli, jak se plave. Trénink od šesti a venku čtyřicet stupňů. Lilo ze mě. Všichni hráči měli ferrari nebo porsche, já služební prdítko. Koukali na mě nedůvěřivě: A vy jste někde hrál?
Přesvědčil jste je?
Prohrajete dva zápasy a letíte. Oni si mohli a můžou koupit, na koho si ukážou. Hráli tam Batistuta, Effenberg, Guardiola. A já tam získal deset trofejí, včetně Emírova poháru, po kterém nás pozvali do hlavního paláce a předali obálku s pěknou odměnou. Chápete? Dostat se k emírovi, to je pro místní zhola nemožné.
Ale začátky byly krušné.
Na trénink chodilo třicet frajerů a všichni si mysleli, že patří do základu. Tak jsem jim řekl: „Boys, sedněte si tady do rohu a dáme si sprint po diagonále. Pokud mě někdo porazí, všem vám koupím lahvičku pepsi.“ Ta tehdy frčela. „Hahaha, kouč, vždyť vám táhne čtyřicet!“ Jak jsem zapískal, nastal úprk a po třiceti metrech byli všichni za mnou. Ten moment mi setsakramentsky pomohl, abych si získal respekt.
Nechtěl byste sepsat paměti?
To ne. Já bral život vždycky tak, jak přicházel. A stejné to i zůstane. Baví mě každý den, který přijde.
