Ještě než oslavy stoletého výročí Zbrojovky vyvrcholí přátelským duelem domácího týmu s bratislavským Slovanem, předvedou se od 18 hodin osobnosti brněnského fotbalu v exhibičním utkání proti hokejové Kometě.
Jedním z těch, na které se diváci mohou těšit nejvíc, je tahoun úspěšného Boby Brno 90. let Jan Maroši. "Zkusím stihnout aspoň druhý poločas," slibuje před nedělní slávou v Srbské ulici 47letý bývalý záložník a dnes ředitel sportovní školy. "Moc se těším, protože je to jedinečná příležitost vidět kamarády a všemožné lidi, se kterými v běžném životě není čas se potkat."
Vy sám ještě hrajete I. B třídu za Soběšice. Jak jste na tom s formou?
To nevím, ale snažím se. Fotbal mám rád – když ho člověk hraje celý život, tak se ho nerad zbavuje. Jsem rád, že si můžu zasportovat, navíc je to v podstatě v Brně a jsou tam dobří kluci. K tomu ještě hrajeme o postup, takže jsem spokojený.
Všímají si vás víc soupeři a diváci?
Asi mě z dřívějších let poznávají. Má to pozitivní i negativní vliv. Někteří mě chválí, jiní nadávají, hlavně fanoušci soupeře nebo někdy i protihráči. Někomu se nelíbí, že proti nim nastupuje hráč starší generace, ale dokud vím, že na to stačím, chci pokračovat.
Soupeři vám tedy neutíkají?
Z mé strany jsou tam velké zkušenosti, takže dokážu číst hru, takticky na tom taky nejsem špatně. Samozřejmě někteří mladí hráči jsou rychlejší, ale kdybych věděl, že tam jsem páté kolo u vozu, tak bych nehrál.
Levačku máte pořád stejně silnou?
Snažím se střílet pořád. Samozřejmě dřív jsem měl daleko víc tréninku, takže bylo i víc síly, ale pořád to jde. Dal jsem asi dvanáct nebo třináct gólů, hlavně ze standardních situací. Z nich mám taky spoustu přihrávek.
Nastupujete pořád v záloze?
Teď už hraju spíš vzadu na stoperovi, i když někdy taky středního záložníka. Ale snažím se často vybíhat dopředu, protože jenom vzadu by mě to nebavilo.
Mluvíte i do taktiky?
Samozřejmě rád vypomůžu, třeba radami mladším hráčům, ale od taktiky je v týmu trenér.
Přejděme ke Zbrojovce. Co říkáte tomu, že vaše generace byla poslední, na kterou chodily pověstné brněnské návštěvy?
Teď je trošku jiná doba. Dřív se hrálo víc pro oko diváka a padalo víc gólů. Dnes je to rychlejší, agresivnější a dynamičtější, ale lidé chtějí vidět nějaké pěkné akce, a těch je čím dál tím méně. Naše hra byla proti dnešku určitě pomalejší, ale zato líbivější, a Zbrojovkou žil celý Jihomoravský kraj. Je smutné, kolik teď chodí diváků, ale je jiná doba taky po ekonomické stránce a určitě Brnu chybí i lepší stadion.
V čem byla největší síla tehdejšího Boby, které v roce 1995 dokráčelo na 3. místo?
Byla tam dobrá parta, kvalitní fotbalisté, správný trenér, odpovídající zázemí. Nebyla to jen shoda náhod. Když klub klape od řidiče přes vedení po hráče, tak to přinese úspěchy. A nemůžu zapomenout na diváky, kteří nám fandili. Bylo to krásné období.
Nepomýšleli jste i na titul? Nebo tehdy byla Sparta příliš silná?
V té době asi byla opravdu dominantní, měla nejlepší mužstvo a asi se neuvažovalo, že by titul získal někdo jiný. Ne že bychom se Sparty báli, doma jsme ji poráželi, ale celkově byla nejkvalitnější.
Máte přehled, kolik vašich tehdejších spoluhráčů pořád aktivně hraje, podobně jako vy?
Už strašně málo, roky nám přibývají. Já z legrace říkám, že vydržím ještě tři roky do padesátky a pak taky skončím.
