„Vyšlo to,“ usmál se Šašinka, načež zprvu odpovídal jednoslabičně, než se trochu rozpovídal.
Kdy jste se dozvěděl, že budete v základu?
Asi od čtvrtka jsem tušil, že bych tam mohl naskočit. A to se povedlo.
Neříkal jste si, že byste mohl dostat šanci už dříve, když mužstvo nedávalo góly?
O to nejde. Čekal jsem na svou šanci a jsem rád, že jsem ji dostal.
Bylo tolik gólů dílem toho, že jste hráli na tři útočníky?
Celkově jsme hráli více útočněji, křídla se více roztáhla nahoru, tak to tak vypadalo, ale spíše jsme hráli normálně na pět záložníků a já byl na hrotu.
Dal jste první gól mezi elitou. Věnujete ho někomu?
Hlavně si ho zapamatuji. Dres ale věnuji taťkovi, bo mi říkal, ať mu ho dám, až dám první gól. Asi tak.
Brzy jste vedli 1:0, jenže soupeř pak rychle stav otočil. Co se stalo?
Asi jsme pak přestali hrát. Ke konci prvního poločasu jsme zase zapnuli a plnili to, co po nás chtěl trenér, takže do vápna chodilo hodně centrovaných míčů. Z toho jsme dali, myslím, tři góly.
Bylo utkání hodně divoké po tom, co jste tak dlouho nedali gól?
Chtěli jste ofenzivní smršť, tak je tady. (smích)
My jsme chtěli?
No, náš trenér. Ale my jsme si to také přáli. (smích)
Výhrou jste se definitivně zachránili. Zakřičeli jste si v kabině o to více?
Zakřičeli jsme si jako po každém vyhraném zápase.
Ale ty byly na jaře jen dva...
Jsem rád, že jsme vyhráli a konečně jsme si už mohli zařvat také doma.
