O deset let později je ve stejné kabině, dvakrát se vracel po operaci kolena a také se od mládí vyrovnává s nálepkou supertalentu, o kterou sám nikdy nestál.
„Lidé mi to tu dávají víc sežrat, a když jsem byl mladší, hodně jsem si to bral. Teď už jsem se s tím naučil žít,“ vypráví Jakub Petr, který s výjimkou roku a půl na hostováních ve Slovácku a Slavii zatím strávil celou kariéru v Olomouci.
„V klubu jsem odmala a mám k němu vztah,“ přiznává ofenzivní hráč, který má v šestadvaceti táhnout Sigmu zpět do první ligy.
Hrajete ještě na tréninku za mladé?
Jednoznačně za starý, i když se v šestadvaceti cítím ještě mladej. Ale po Buchtovi, Vepřekovi a Alešovi Škerlem jsem už v týmu čtvrtý nejstarší. Ostatní starší kluci zmizeli a přišli samí mladí.
Někdo z mladíků během letní přípravy říkal, že to bude dobré, protože je v týmu Miloš Buchta a Kuba Petr. Jaké to je, když k vám takto vzhlíží?
Já jsem to nečetl. (smích) Nějaké zkušenosti mám a asi bych měl být ten, kdo to na hřišti bude vést. Ale to je relativní, pokud má formu dvacetiletý kluk a hraje dobře, tak tým za ním jde. Na papíře to vypadá, že by starší hráči měli tým vést, ale vždycky to tak není. Tam směřovala otázka?
Ano. Jak se cítíte v roli jednoho z lídrů?
Už mi to bylo předhazováno i dřív, že mám odehráno dost a měl bych vést. Nezříkám se toho, ale nechci si na sebe plést bič, může se stát, že se mi nebude dařit. Chtěl bych ale být jednou z vůdčích osobností.
Cíl Sigmy je návrat do ligy a často zní, že to bude hodně těžké, náročnější než před dvěma lety.
Také ale cítím, že si hodně lidí z okolí týmu myslí, že to půjde samo a automaticky budeme hrát o postup. Máme mladý mančaft, ale pokud si sedne, mohlo by to jít. V přípravě jsme měli dobré výsledky, také hra byla celkem slušná, tak jestli chytneme začátek soutěže, mohlo by se to podařit. Nebude to nic lehkého, myslím, že je víc mančaftů než před dvěma lety, které mají ambice na postup. Do hry se vrátí Budějovice i další týmy, kterým se minulá sezona nepovedla.
Jak pracujete na týmovém duchu, o kterém se říkalo, že loni nebyl nejlepší?
Je to hodně důležité a loni to v kádru úplně nefungovalo. Nechci se pouštět do nějakých rozborů, člověk nemá tolik zkušeností z jiných mančaftů. Já jsem byl ve dvou jiných týmech (Slovácko a Slavie - pozn. red.) a tam byla o něco lepší atmosféra než tady minulý rok. To ale bylo dáno i tím, že se hrálo o sestup. Všichni jsou podráždění, frustrovaní, že už musíme v příštím kole vyhrát. To atmosféru ovlivňovalo - a také naše hra, která nebyla dobrá.
Ke zkušenějším hráčům patří také usměrňovat mladé spoluhráče.
Nikdy jsem to tak nebral, jestli je kluk mladej, nebo starej. Pokud může týmu něco přinést, tak ať to řekne. Ale z pozice staršího řvát na mladé kluky je nesmysl. Pokud cítím, že můžu někomu poradit, tak to řeknu, ale normálně, nemám potřebu křičet. To je kontraproduktivní, lepší je říct to kamarádsky. Ale jsou i situace, kdy je potřeba zvýšit hlas.
Nejste moc vznětlivá povaha, že?
Spíš jsem klidný a hodně se uzavírám do sebe. Ale když to jednou přeteče, tak jsem schopnej vybouchnout.
I při fotbale?
I tam někdy chytnu nerva. Bez toho by nešlo dělat sport, aby člověk neměl nějaké emoce. Vím, že na hodně lidí působím, že je mi dost věcí jedno. Ale jedno mi to není, spíš se uzavírám do sebe, jsem introvert. Hodnotím sám sebe a nedávám to moc najevo.
Jak do toho obrázku zapadá situace z vyhroceného přípravného utkání s Katovicemi, kde jste bránil spoluhráče ve strkanici?
Byl tam faul na Hálu, trochu se to postrkalo, ale to se stane. Poláci jsou vznětlivější a šlo o tým.
V létě ze Sigmy do Liberce odešel váš parťák Jan Navrátil a vedení klubu to komentovalo slovy, že už odvedl své. To ale přece platí i pro vás, ne?
Já jsem byl rok na Slovácku, takže jsem měl změnu prostředí, která je potřeba, pokud člověk cítí, že stagnuje a potřebuje novou motivaci. Pak jsem šel ještě do Slavie, kde jsem cítil šanci se posunout dál. Sice to kvůli určitým okolnostem nevyšlo, ale i negativní zkušenosti jsou zkušenosti. Rok a půl jsem byl pryč a Navrc tu byl celou dobu. Cítil, že potřebuje změnu, a myslím, že mu to může jen prospět.
Sám jste v létě nevyhlížel hostování nebo přestup?
Něco bylo, ale neřešil jsem to tak, jako před dvěma lety, kdy jsem prožil ve Slovácku hodně dobrou sezonu a měl jsem se vrátit do druhé ligy. To nebylo nic proti Olomouci, ale cítil jsem, že po dobré sezoně bych se chtěl posunout. Teď něco bylo, ale tolik jsem se tím nezabýval. Bral jsem to tak, že pokud se někdo se Sigmou domluví, tak bych šel, a pokud ne, tak zůstanu, mám tu ještě na rok smlouvu.
A pak?
V blízké přítomnosti bych chtěl s Olomoucí postoupit zpátky do první ligy a pak se uvidí, pokud bude možnost, tak zkusit něco v zahraničí. Uvidíme, jak to všechno dopadne, člověk napovídá plno věcí, co by chtěl, a nakonec to může dopadnout úplně jinak. Hlavní cíl je s Olomoucí postoupit.
V šestnácti jste měl nabídku z Manchesteru City. Litujete zpětně, že jste ji nevyužil?
Byla to dobrá nabídka, ale rozhodl jsem se tehdy zůstat. A jestli lituju? Kdybych se měl znovu rozhodnout, tak bych do toho asi šel. Když vidím kluky, kteří jdou do zahraničí jako mladí, tak i když se neprosadí, nasbírají zkušenosti, naučí se jazyk. A mají pak víc možností, kam jít.
Dvakrát vás v kariéře přibrzdilo vážné zranění kolena. V sedmnácti jste měl přetržené vazy a o čtyři roky později jste musel na operaci chrupavky, vždycky s půlroční rekonvalescencí. Říkáte si někdy „kde bych byl, kdyby ta zranění nepřišla“?
Občas nad tím přemýšlím, protože to druhé zranění přišlo v době, kdy se mi docela dařilo. Ale na kdyby se nehraje. Také mi říkali, že kdybych na operaci kvůli díře v chrupavce nešel, tak bych zřejmě do roka skončil s fotbalem. Takže možná můžu být rád, že hraju dál, a brát to z pozitivního hlediska.
Co pro vás fotbal znamená?
Když jsem byl menší, tak pro mě znamenal úplně všechno, přišel jsem ze školy a šel jen kopat. Ale jakmile se z tebe stane profesionál, začneš fotbal vnímat jinak - i jako zaměstnání. A když jsem se v sedmnácti zranil, což pro mě bylo vůbec poprvé v kariéře, a najednou jsem byl půl roku mimo, tak to nebylo jednoduchý. Dostal jsem se do toho a přišla další operace. Teď mi zdraví naštěstí dlouho drží. Pořád pro mě fotbal znamená hodně, baví mě, ale už to není jak v dorostencích a žácích. Je to zčásti moje práce, víc všechno řeším a mám větší nervy. Když se ti zápas nepovede jako klukovi, jsi z toho špatnej. Ale když se ti nepovede v dospělosti, sledují tě a hodnotí i další lidé, je na tebe okolní tlak.
Cítíte, že pořád musíte něco dokazovat?
Trochu mi uškodila nálepka velkého talentu. Na hřišti mám svůj osobitý styl a pro některé lidi to vypadá, jako by mě to nebavilo a bylo mi to jedno. Ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Lidé mi to tu dávají více sežrat, a když jsem byl mladší, hodně jsem si to bral. Teď už jsem se s tím naučil žít. Ale to je i v osobním životě, kdo mě nezná, tak si o mě myslí plno věcí, ale několikrát se mi stalo, že mi pak lidé po delší době říkali, že jsem jiný, než si mysleli.
V loňské sezoně bylo vidět, že jste hodně zapracoval na své defenzivní činnosti a častěji než dřív chodil do skluzů a soubojů. To přišlo s věkem?
V rozestavení 4-3-3 je křídlo post, který se musí vracet s bekem. Možná to z tribuny nevypadá, že je to tak náročné, ale když člověk udělá stovku s obráncem dozadu a pak stovku dopředu v brejku, tak je to znát. Spíš si myslím, že jsem začal víc bránit než hrát dopředu, a to musím víc vyvážit. Ale bránit dnes musejí všichni, až na hroťáka.
Právě tam s vámi trenér Václav Jílek počítá jako s jednou z variant. Sedí vám hra v útoku?
Stavěl mě tam párkrát i minulou sezonu a některé zápasy nebyly špatné. Mě to tam celkem baví, nemusí se tam totiž bránit. (smích) V dorostu jsem tam hrával a trenér Jílek to asi věděl, protože mě tam postavil hned na svůj první zápas po příchodu na Slavii, který nám docela vyšel (výhra 2:0 - pozn. red.). Mě útočit baví, i když nejsem žádné hovado, které bude vyhrávat nad stopery hlavičkové souboje. Můžu hrát na všech postech, už za trenéra Psotky jsme se tam točili s Míšou Hubníkem, Michalem Ordošem a Pavlem Šultesem.
Do áčka Sigmy jste přišel před deseti lety. Utkvěl vám za tu dobu některý z hráčů nebo trenérů víc než ostatní?
V klubu jsem odmala, mám k němu velký vztah, i proto říkám, že pokud bych měl za rok skončit, ať je to s postupem. Dobrá éra byla za trenéra Psotky, kdy jsme skončili čtvrtí v lize a hráli pěkný fotbal. Radim Kučera je osobnost, na kterou rád vzpomínám, kapitán na správném místě. Když jsem přišel do áčka, byl jsem suverénně nejmladší. Kapitán byl tehdy Tomáš Randa a v týmu byl i playmaker Brazilec Melinho.
Loni jste se oženil, v pětadvaceti letech, což dnes není úplně běžné.
Potkal jsem tu pravou do života a nic nám spolu nechybí.
Věříte na manželství a rodinný život?
Naši se rozvedli, když jsem byl malej, a asi to zná víc lidí, vidět tátu jednou za čtrnáct dní na víkend. To bych sám nechtěl nikdy zažít. Pokud budu mít děti, tak bych je chtěl vídat denně. Nechtěl bych to mít tak, jak jsem to měl já. Z toho pohledu na manželství věřím, rodina by měla být spolu.
Přemýšlíte nad založením rodiny?
Nebráníme se tomu, ale manželka je lékařka a chce si ještě dodělat atestaci.
Co vás baví kromě fotbalu?
Hodně sleduju auta, ale nemůžu říct, že bych jim rozuměl jako automechanik. Baví mě sledovat jejich design, motorizaci. Mám rád hezká auta, ale tím nemyslím jen drahá. V poslední době nás také baví badminton, občas zajdeme do kina nebo si něco ugrilujeme, ale rušnou zábavu moc nevyhledáváme.
Absolvoval jste gymnázium, na vysokou školu jste nechtěl?
Nejsem úplně studijní typ. Když jsem musel, tak jsem se naučil, ale pokud nemusím, tak mě to nedonutí. Když byl ještě v Olomouci Tomáš Hořava, tak zkoušel při fotbale vysokou školu - a studijně je na tom lépe než já. Ale i on to pak vzdal. Věřím, že kdybych se do toho obul, tak bych vystudoval, ale že bych bez toho nemohl žít, to ne.
A u čeho si nejlíp vyčistíte hlavu?
Třeba jedeme někam na kole, nebo se sbalíme a vyrazíme na výlet. Nedávno jsme byli na Stezce v oblacích na Dolní Moravě, akorát nebylo moc dobré počasí. Dolů jsme jeli po skluzavce. Měl jsem z toho trochu strach, vypadá to nebezpečně, ale za pět vteřin jsi dole a je to zážitek. S klukama z týmu jsme začali hrát beachvolejbal, tři na tři. Pokud se hraje naplno, je to i dobrej trénink.
