„Zápas jsme měli pod kontrolou, ubránili jsme to,“ vzpomíná tehdejší levý obránce a fotbalista roku Michal Bílek, současný trenér Blšan.
Základní schody k postupu vystavěl právě on, jako autor tří gólů v podzimních vítězných mačích na bouřící Letné – s Portugalskem 2:1 a se Švýcarskem 3:0.
Vzpomínka na poslední úspěch Nikdo už nečekal, že by se na břehu Atlantiku vidina vysněného cíle promarnila.
„Ale nadřeli jsme se. Ne na postup, ale na to, abychom neprohráli,“ prohlásil tenkrát stoper Miroslav Kadlec.
Možná i proto vlna česko-slovenské radosti nesmetla Lisabon jako středověké tsunami. „Jo, poseděli jsme v baru vedle hotelu. Dlouho do rána,“ vzpomíná záložník Václav Němeček.
Až druhý den odpoledne na Ruzyni vítaly fotbalisty stovky fanoušků. Byl čtvrtek 16. listopadu 1989.
Ano, den před rozbitím studentského průvodu na Národní třídě. Byl už ve vzduchu cítit blížící se „listopadový uragán“, revoluce, která smetla čtyřicetiletou komunistickou vládu? „Nic jsme nevnímali, zajímali jsme se o fotbal,“ přiznává Němeček.
Bylo mu 22 let a spíš sledoval, že už tři starší spoluhráči Straka, Kocián a Chovanec cestovali na sraz z „kapitalistické“ ciziny.
Ale přece jen. Do kabiny mužstva po zápase poprvé bez asistence estébáckých špiclů vstoupil i reportér Karel Drážďanský z „nepřátelského“ Rádia Svobodná Evropa. „A den po návratu se odkládalo ligové kolo. My jsme pak šli s Ivanem Haškem v průvodu na demonstraci na Letnou,“ vybavuje si Němeček, sám student.
Až poté vtrhla politika i do fotbalu. Byl odvolán dlouholetý šéf svazu Kocek, na jaře se do reprezentace vrátili emigranti Kubík s Knoflíčkem. A začalo se diskutovat o zavedení profesionalismu. Do Itálie pak vyrazili fanoušci se spacáky a konzervami.
Opravdu. Už je to skoro šestnáct let...
K jídlu beznaděj? Děkuji, už nechci Každý starší Američan si prý pamatuje, co právě dělal, když byl zabit prezident Kennedy. Má paměť uchovává i takové nepodstatnosti, jako že jsem měl k obědu rizoto nebo že jsem se v hlavě nemohl zbavit písně Poslední kovboj, kterou jsem ráno zaslechl v rádiu. Budu si do smrti pamatovat, co jsem jedl 14. listopadu 2001? A pokud ano, jaký to má smysl? Snad je pro mě ten listopadový večer ztělesněním okamžiku, kdy se člověka dotkla beznaděj. Po tom dni už nešlo nic spravit. Ani hodina, ani minuta nešla vzít zpátky. Zbyl jen konec. Smutný a nezvratný. Jistě, jsou mnohem větší tragédie. Fotbal je jen hra a skutečnost, že Češi chyběli na mistrovství světa, neměla na můj život žádný vliv. Pro mě osobně však vyřazení od Belgie představuje symbol. Symbol chvíle, kdy zanikla naděje. Symbol bezmoci nad tím, že „bílou velrybu“ – čili chiméru, za níž se kdosi pachtil – už nikdy nikdo nechytí. Před středečním fotbalovým soubojem s Norskem si přeji jediné. Pokud je mi souzeno pamatovat si navždy i oběd z 16. listopadu 2005, ať je pro mě symbolem euforie. Místo rizota si dám raději steak. Kdo ví, třeba bude z bílé velryby... FILIP SAIVER |
Titulní strana Mladé fronty z pátku 17. listopadu 1989, dva dny po utkání: Ivan Hašek se dostal vedle zástupce generálního tajemníka Sjednocené komunistické strany Turecka Sakalsize a plenární schůze vlády. Za pár dní vypadalo z pohledu důležitosti zpráv všechno jinak... |